Ve funkci jste zhruba patnáct let. Jakým směrem od té doby psychiatrie pokročila?

Vývoj jde vpřed mílovými kroky. Změnilo se hlavně léčebné prostředí a postupy. Přibyly nové léky a metody léčby, jiné odešly. Třeba jsme u nás přestali dělat elektrošoky nebo kastrace, zmizela síťová lůžka. Areál je asi dvanáct let zcela volně přístupný, což někteří těžko chápali. Jsme ale nemocnice, ne vězení. Pustíme k nám kohokoli, nemáme co skrývat.

V čem vidíte nejvýznamnější změnu?

Asi ve spolupráci s dalšími organizacemi, jako je charita nebo penziony pro důchodce, spoluzakládali jsme sdružení Práh. Nejobtížněji léčitelné případy u nás díky tomu nezůstávají pořád. Vždy je nejlepší být doma, ve svém prostředí, a když má někdo třeba po nehodě poškozený mozek, směřuje do sociální péče. Díky tomu i snižujeme počet lůžek. Dříve jich bylo 1241, dnes 761. Měníme dynamicky oddělení. Je třeba méně hospitalizovaných lidí s neurózou. Neurotické oddělení se tedy přeměňuje a víc soustředí na akutní případy.

Marek Radimský
• Narodil se v roce 1950 v Brně.
• V Brně také studoval na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity.
• Dříve pracoval na psychiatrické klinice ve Fakultní nemocnici Brno.
• Ředitelem Psychiatrické nemocnice Brno je 15 let.
• Mezi jeho záliby patří cestování a sport.

Nemocnice stále bojují s nedostatkem personálu, pociťujete jej také?

Vždycky by zdravotníků mohlo být víc, ale my máme nyní deset doktorů a dvacet sester navíc proti tabulkám. Sestry pracují i místo nižších zdravotnických pracovníků, díky čemuž máme i vyšší kvalitu péče.

Přibývá podle vás pacientů s psychickými poruchami?

Za léta, co na psychiatrii pracuji, k dramatickým změnám nedochází. Střídají se období, kdy je něčeho víc a pak zase méně, bez vztahu k době. Přibývá ale lidí s dvojitými diagnózami, kteří mají třeba depresi, a k tomu pijí. Je více pacientů, u nichž hraje roli alkohol nebo drogy. Otázkou je, zda tady nebyli vždycky a teď se jen dříve jdou léčit, protože je vůči alkoholu vyvíjený větší tlak ve společnosti.

Se kterými pacienty je nejtěžší práce?

Přístup je k různým pacientům jiný. Třeba u vážných psychických poruch lidem chybí náhled. Nechtějí si připustit, že jsou nemocní. U pacientů, kteří jsou u nás opakovaně, je přístup lepší. Ví, kdy překročili meze a že musí zůstat déle. Po prozření se omlouvají rodinám i lidem, kterým dělali problémy. Když potom odchází, musí nám říct, jakého mají praktického lékaře a psychiatra nebo jim nabídneme jejich seznam. Nikoho nepouštíme jen tak a odchody ověřujeme propustkami domů a vycházkami.

Kde je hranice, kdy stačí nemocné tlumit prášky a kdy je nutné být v nemocnici?

Hospitalizace je nutná, když pacient ohrožuje sebe nebo své okolí. Poté pro něj může přijít policie, záchranka a další. Následně se spektrum možností rozšiřuje. Pomáhají krizová centra, uvažuje se dokonce o výjezdních týmech, které by nemoc zpočátku řešily. Jenže pacient často péči odmítá a nemoc si neuvědomuje. Klasický případ je člověk v mánii. Nepřijde dobrovolně, protože si myslí, že jsou všichni proti němu a on jediný má pravdu, přestože jej nikdo nechápe.

Jaké základní metody léčby používáte?

Léčba je také individuální. Dělí se na biologickou, psychologickou a sociálně rehabilitační. K biologické patří i elektrošoky či kastrace, které už ale neděláme. Sexuální poruchy léčíme jinými metodami, třeba hormonálně a elektrošoky potřebuje asi jen pět pacientů za rok, takže jdou jinam. Nic ale není bez písemného souhlasu pacienta, u něhož mu vysvětlíme důvody léčby. Musíme vědět, že je chápe, a ne jen podepíše. Poté jsou léky a psychologické metody, kdy s pacienty mluvíme. S edukací pomáhají i rodiny, sdružení, náboženské organizace nebo bývalí pacienti. Alkoholici trénují třeba motoriku pomocí drhání látek a dílen.

Nejsou léky využívané přespříliš?Marek Radimský je ředitelem Psychiatrické nemocnice Brno patnáct let.Zdroj: DENÍK/Attila Racek

Lidé se dostávají do situací, kdy je skutečně potřebují. Ale že bychom je jimi nedejbože krmili do bezvědomí, je zcela vyloučené. Dávky, co mají dostávat, jsou dané. Lékaři mají systém v počítači, který hodnotí, co dělají kombinace léků dohromady. Nemohu vyloučit, že lidský faktor může udělat chybu a léky v počítači zdravotník nezkontroloval, ale systém měl k dispozici. Nikdo přece vědomým způsobem nechce někoho zabíjet nebo ublížit.

Někteří pacienti si stěžují, že nabízíte málo terapií a rehabilitací.

A jiní si stěžují, že je pořád honíme. Nemůžeme nic vnucovat, jen nabízíme. Chceme, aby něco dělali, šli na procházku, dáváme jim propustky. Ale někteří nechtějí, vyžadují jen klid a spaní, což musíme akceptovat. Nepřijímají sociální pracovnice. Nabízíme všechno možné, vodoléčby, dílny, sporty, rehabilitace, máme velký park. Jenže dostat někoho vůbec ven je dlouhé přesvědčování. Na oddělení je například třicet pacientů a my mezi jejich zájmy hledáme zlatý střed. Něco se dá řešit, třeba televize je na každém konci oddělení jedna, aby se lidé nehádali o programu, který chtějí sledovat. Oddělení mají navíc svého předsedu a vyžití si plánují i sama, dělají třeba besídky.

Obrací se na vás někdy pacienti se stížnostmi?

Za rok k nám přijde kolem šesti tisíc lidí, z toho asi tři tisíce na záchytnou stanici. Na takové množství řešíme dvanáct stížností. Naprostá většina z nich směřuje na záchytku že jsme tam neoprávněně někoho vzali. Což stejně neděláme my, ale policisté. Drtivá většina stížností je neopodstatněná. Loni jsme třeba z těch dvanácti dostali jednu oprávněnou. A na administrativu, nikoliv na zacházení.

Čtěte také: Manžela přivazovali a trápili žízní, stěžuje si žena na černovickou nemocnici

Stížnost Růženy Rýdlové na špatné chování k jejímu manželovi byla tedy ojedinělá?

Ohledně tohoto případu jsem vázaný lékařskou mlčenlivostí. Důrazně se ale ohrazuji, že příběh se stal tak, jak byl prezentovaný. Nestal se. A kdyby k němu došlo, nemohla by jej odložit ani policie, ani státní zastupitelství.

A co stížnost Lukáše Bureše z roku 2007, které vyhověl Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku?

Nevyhověl mu žádný soud v České republice a Štrasburk mu dal za pravdu až napotřetí, v jednom ze čtyř bodů žaloby. Nedávno i české soudy zpětně vyhodnotily, že se opravdu nic nestalo. Tyto stížnosti mohlo způsobit individuální pochybení, ne systémové. Lidskou chybu nikdo nemůže vyloučit a je smutné, jestli někdo nedodržel standard péče. Ale pocit, že kolem vás má sestra nebo lékař více běhat, můžete mít na každém oddělení. Jiní lidé si zase stěžují, že je pořád někdo budí.

Čtěte také: Soud: připoutání pacienta na psychiatrii bylo v pořádku

Dohlížíte nějakým způsobem na činnost personálu?

Máme na to nastavený systém dle akreditace. Každý má nadřízeného, který dohlíží při auditu, jestli se u pacienta postupuje správně. Stížnosti prošetřujeme nejdřív u nás, nenecháváme nic plavat. Každý pacient má informační brožuru i s odkazem, kde si může stěžovat a kam se obrátit, pokud něco potřebuje. Ale když porovnáte počet stěžovatelů na množství vyléčených pacientů, je proti jiným oborům psychiatrie v pořádku. Můžete se o lidi starat jakýmkoliv způsobem, vždy lze najít něco špatného. Jedna skupina lidí říká „proč jste ho pustili", druhá „vždyť tady vůbec nemusel být".

A jak dohlížíte na nedobrovolně přijaté pacienty?

Ti jsou zvláštní skupina a kontrola u nich je průběžná. Přichází k nim i od soudu, vyšší soudní úředník, advokát nebo znalec, který hodnotí, zda můžeme pobyt pacienta prodloužit. Dokážete si představit, že by někdo někomu v nemocnici záměrně škodil a věděl, že za chvíli přijde soudní úředník? Vždyť pacient by mu to hned řekl. Jsme průhlední. A pokud lidé přijdou dobrovolně, mohou kdykoli odejít.

Liga lidských práv navrhovala nové monitorovací zařízení, jehož pracovníci by mohli třeba nahlížet do zdravotní dokumentace pacientů nebo kontrolovat praktiky na oddělení. Jak jej hodnotíte?

Byla by to jen další z mnoha kontrol. Pravidelně sem jezdí zahraniční kontroly, Francouzi, Italové, Britové, výbor CPT, konáme audity. Navštěvuje nás ombudsmanka, lidskoprávní organizace, sociální správa, manažer zvyšování kvality, finanční úřad nám hlídá hospodaření. Péče o pacienty je pro nás na prvním místě. Nikdo nemá zájem na tom, aby se někomu škodilo. Vždyť každý lékař i sestra přísahali. Mají nad sebou dohled staničních sester a kontrolují se i vzájemně. Rád přijmu kohokoliv, ale nevím, zda by měli radost pacienti, kdyby jim někdo četl chorobopisy. Každá kontrola také u zaměstnanců vzbuzuje nervozitu.

Pohlíží podle vás lidé na psychiatrii stále přes prsty?

Psychiatrie byl vždy stigmatizovaný obor, přestože se zkušenosti s ní zlepšují. V mnoha lidech vyvolává podvědomou hrůzu. Taky se jednou mohu zbláznit, říkají si. Bohužel ale mnoho těch, kteří mají dobrou zkušenost, o ní nikomu neřeknou, protože se za léčbu stydí. Přitom znám tolik lidí, kteří jsou po léčbě v životě velmi úspěšní. Bohužel odjakživa kolují předsudky, že jsou psychicky nemocní nebezpeční. Jsou však častěji nešťastní a chudí lidé s nízkými důchody. Spíš ublíží sobě než jinému. Jednou za čas se sice odehraje nějaký děsivý případ, kdy nemocný třeba i vraždí. Víc nás ale tíží jejich sebevraždy.

Máte návod, jak se v dnešní hektické době nezbláznit?

Základní rada je žít zdravě, bez stresu a honění, v klidu a míru. V životě to však takhle nejde.