VYBERTE SI REGION

Ředitelka UNICEF: Ve světě přežije o třetinu více děti než před 10 lety

Praha – Česká republika stále nedůrazně postihuje dětskou pornografii, včetně jejího natáčení, upozorňuje šéfka české pobočky UNICEF Pavla Gomba.

24.7.2010 10
SDÍLEJ:

Výkonná ředitelka české pobočky UNICEF Pavla GombaFoto: Deník/Šimánek Vít

Před časem jste zaujali v televizi velmi působivou kampaní, která ukazovala, kolik dětí zemře ve světě během několikavteřinového šotu. Ta čísla jsou asi stále hrozivá…

Ano i ne. Pozitivní je, že ta čísla klesají, takže je objektivně vidět, že programy na pomoc dětem fungují, a když se do nich investuje, nejsou to ztracené peníze. Když jsem před deseti lety v UNICEF začínala, každý rok zemřelo zbytečně kolem čtrnácti milionů dětí ve věku do pěti let. Loni poprvé to bylo méně než deset milionů. Tedy méně než Česká republika. Pořád je to samozřejmě neakceptovatelné číslo, ale každopádně pokrok tu je.

Člověka samozřejmě napadne, kolik dalších dětí zemřelo jen za tu chvíli, než jsme se usadili a objednali si v této restauraci, kde jsme se sešli kvůli rozhovoru. Může se člověk naučit nepřepočítávat všechny časové úseky na tato hrozivá čísla?

Někdy mám pocit, že žiju trochu schizofrenickým životem. Protože člověk tady musí žít obyčejný život. Na druhou stranu znám konkrétní příběhy a tváře, které za nimi jsou, takže to pro mě není jen suchá statistika. Takže člověk přepočítává nejenom čas, ale i věci, které si pořizuje, a které se mu líbí, na to, kolik by za to mohlo být vakcín, a podobně. Ale naučila jsem se na toto dilema dívat tak, že když si člověk zlomí nohu a jde k doktorovi, tak nečeká, že má také zlomenou nohu. Očekává, že lékař má dostatečnou kvalifikaci a vybavení na to, aby mu mohl pomoct.

Kampaň, o níž jsme hovořili, byla razantní a viditelná. Projevila se tím, že přinesla UNICEF více příspěvků než předchozí kampaně?

Velmi záleží na tom, jak se se lidé osloví a kdy. Zkoušeli jsme různé koncepty, jak oslovit veřejnost, od šokujícího až po využití známých osobností. Celebrity určitě fungují úplně nejlépe. Samozřejmě sdělení kampaně musí být hodně silné. Loni nám pomohlo několik málo příznivých dopadů ekonomické krize. Dostali jsme velký prostor v médiích, jen díky tomu, že některé komerční subjekty omezily reklamu. Díky této kampani jsme získali něco kolem dvou tisíc nových, pravidelných dárců, kteří každý měsíc přispívají na tyto programy.

UNICEF tu působí od roku 1991. Když jste do něj v roce 2000 přišla, bylo ještě v Česku třeba představovat tuto organizaci, a její cíle, nebo už její jméno bylo natolik známé, že to nebylo nutné?

Nemusíme to srovnávat se situací před deseti lety. Každý měsíc, při každé humanitární krizi ve světě musíme lidi znovu a znovu přesvědčovat, že stojí za to UNICEF podpořit, znovu a znovu získávat důvěru veřejnosti. Před deseti lety byl UNICEF známý především svými pohlednicemi. Je to věc, na kterou jsme hrdí, protože pocházely z Československa. Ale na druhou stranu už se zapomnělo, že po druhé světové válce UNICEF pomáhal i u nás v tehdejším Československu. Takže se snažíme vysvětlovat, že naše poslání je pomáhat tam, kde je situace nejhorší, to znamená naštěstí už ne v České republice, kterou považujeme za zemi, která je dostatečně vyspělá na to, aby si pomohla sama.

Jak se z Vaší zkušenosti vyvíjí vztah české veřejnosti k dárcovství?

Určitě existuje něco jako únava charitou. Protože neziskových organizací je strašně moc. V podstatě člověk nemůže projít po centru města bez toho, aby ho neoslovili tři čtyři lidé, aby na něco přispěl. Co mě vždycky udivuje je, že Češi znovu a znovu při každé obrovské katastrofě jsou ochotni přispět a opravdu hodně. Na druhou stranu mě trošku mrzí je, že někdy se vytváří pocit, že před dvaceti lety byl hlad v Etiopii, teď hrozí ve světě podvýživa… Jako že některé věci jsou neřešitelné. Samozřejmě je spousta věcí, které se těžko řeší, ale je spousta věcí, které se řešit dají a které mají konkrétní výsledky.

Je v tomto ohledu rozdíl mezi individuálními a firemními dárci?

Český UNICEF má docela malý podíl firemních darů, je to něco kolem šesti procent. Řekla bych, že čeští manažeři, a nevím, jestli je to realita nebo výmluva, mají stále méně pravomocí rozhodovat. Takže i částka padesáti tisíc se musí rozhodovat až někde v Holandsku, pokud je to mezinárodní firma. Samozřejmě že i v současnosti jsou firmy mnohem opatrnější, protože reklama a charita je to první, co omezí. Takže pro nás je jednodušší peníze vybrat třeba po stokorunách, ale od velkého množství lidí, což vytváří stabilitu a zázemí.

Proč jsou pro vás pravidelní drobní dárci tak důležití?

UNICEF působí téměř všude, v každé zemi. Když dojde někde k humanitarní krizi, katastrofě, jsme spolu s Červeným křížem první, kteří jsou na místě. Abychom byli schopní takto okamžitě fungovat, potřebujeme rezervy. Protože pokud se vyhlásí finanční sbírka, výtěžek z ní se k lidem na místě dostane až s několikaměsíčním zpožděním. Pokud by tam do té doby nikdo nebyl a nepomáhal, postižení lidé by zatím zemřeli, protože potřebují již druhý den jídlo, vodu, léky. Proto jsou pro nás drobné dary životně důležité.

Již jste zmínila, kde vám krize trochu pomohla, kde vás omezila. Když to vezmete celkově, jak jste z ní jako český UNICEF vyšli?

Když jsme 5. ledna dostali zprávu, že auto, které jsme měli zdarma vypůjčeno od jedné automobilky, musíme vrátit, tak jsem si říkala, že to bude opravdu drsný rok. Nicméně na konci roku jsme skončili se dvěma a půl miliony navíc, než jsme měli v předchozím roce. Ale je to výhradně díky drobným příspěvkům. V ostatních příjmech, včetně prodeje pohlednic, se nám příjmy snížily.

Pokud člověk mluví s lidmi z neziskových organizací, u některých z nich je patrné určité zklamání z toho, že ani po dvaceti letech činnosti se jim nepodařilo problémem, kterým se zabývají, výrazně pohnout. Týká se to například korupce. Jak jste na tom vy?

Mám možnost vidět některé projekty na začátku a po letech. Třeba ve Rwandě, kterou z České republiky podporujeme, jsem byla už sedmkrát. A musím říci, že během těch několika let udělala země obrovský skok, někdy až nepříjemný – například nemůžete přejít silnici, protože tam je najednou hodně aut. Najednou zjistíte, že ty země se opravdu vyvíjejí. Že to není ztracené. Když jsem tam na začátku přijela, říkala jsem si, že to je jako naše země před padesáti lety. A potom tam přijedete za dva roky, a je to jako u nás před třiceti lety.

Odráží se tento pozitivní vývoj také na péči o děti?

Například dětská obrna je téměř vymýcena. Během pár let nebude jediný nový případ. Právě u nemocí, kterým se dá zabránit očkování, je pokrok obrovský. Podvýživa se celosvětově snižuje. Na druhou stranu, nejhorší katastrofy jsou katastrofy způsobené člověkem. Takže když vidíte, jak se nějaká země vyvíjí dobře, všechny negativní ukazatele klesají, a najednou tam vypukne nějaký konflikt a všechno se vrátí na začátek, tak je to člověku líto. Nebo epidemie AIDS. Ale i tady jsou úspěchy. Například jeden z programů UNICEF se zabývá prevencí přenosu HIV z matky na dítě. Pokud se zjistí včas, že žena je pozitivní, začne brát léky a použijí se některé techniky během porodu, tak se pravděpodobnost přenosu na dítě dá snížit skoro k nule. To znamená, že se jí narodí zdravé dítě. Jsou to naprosto úžasné věci, které se daří.

Je třeba Rwanda příkladem země, kde jste dříve působili a nyní už ji můžete pustit ze zřetele, protože se tam situace výrazně zlepšila?

UNICEF je minimálně u dvaceti zemí v situaci, kdy se rozhoduje, jestli tam bude dál rozvíjet programy, nebo ne. Právě proto, že tyto země velice poskočily. Musím říci, že jde především o země většinou v Asii a v Latinské Americe, které již dosahují kritérií, aby si mohly pomoci sami. Je to například Thajsko, Malajsie a podobně. Na druhou stranu s velkou pravděpodobností tam ještě nějakou dobu působit budeme. Třeba ne tolik finančně, ale pomáhat tamním vládám dělat správná rozhodnutí To považuji za největší přednost UNICEF, že máme mandát jednat s vládami. Když se podaří něco dojednat, tak je to tak velký skok, který žádná organizace nemůže dosáhnout drobnou mravenčí prací.

Například?

Třeba vzdělání. Základní překážkou pro vzdělání v Africe je nutnost platit školné a povinnost nosit školní uniformu. Uniforma je přitom nejdražší, protože dítě z ní vyroste a je třeba ji kupovat znovu a znovu. A přitom jde vlastně o administrativní opatření. Pokud vláda rozhodne, že děti mohou chodit do školy v jakýchkoli hadrech, tak se okamžitě školní docházka zdvojnásobí. To je příklad Ugandy, kde se to podařilo, ale jsou i další země, Keňa, Malawi, Tanzanie. Takováto zdánlivě jednoduchá věc dokáže pomoci nesrovnatelně většímu počtu dětí, než kdybychom pro každé dítě vybírali peníze na to, aby se uniforma zaplatila.

Ve kterých zemích je situace nejhorší, ať se týče přístupu ke vzdělání, dětských nemocí a podobně?

Příkladem je Kongo, kde zemřelo pět milionů lidí. To je největší konflikt po druhé světové válce a téměř nikoho to nezajímá. V podstatě se s tím svět naučil žít. Podobně jsou na tom Súdán, Somálsko, Nigérie, Afganistán. Jsou to země, kde je opravdu strašně těžké dosáhnout pokroku.

Má Česká republika země, na které se soustředí především, nebo jde pomoc od tuzemské veřejnosti do celého světa?

V UNICEF to rozdělujeme tak, aby to bylo alespoň trošku spravedlivé. Protože když se nějaká země objeví v médiích, tak tam všichni chtějí přispívat. Naopak když je v nějaké zemi diktátor, tak nikdo nechce. Proto máme systém, že osmdesát procent toho, co vybereme, jde do společného rozpočtu, ze kterého se potom peníze rozdělují mezi jednotlivé země na základě dětské úmrtnosti a chudoby, měřeno HDP na obyvatele. Takže i taková Burkina Faso, která se nikde moc neobjevuje a přesto tam děti potřebují pomoc, nějaké peníze dostane. Dvacet procent potom můžeme využít na konkrétní projekty. My si vybíráme spíše země, kde jde udělat za málo peněz hodně muziky. Takže jsme podporovali například zmíněnou Rwandu nebo v Bhútán v Himalájích.

Dostáváte se do oblastí, kde jsou konflikty, vysoká kriminalita, špatná infrastruktura, nemoci. Nemáte strach, když tyto země navštěvujete?

Ani ne. Samozřejmě, že člověk musí zachovávat nějaká pravidla, například bezpečnostní. Ale při mnoha cestách jsem vypozorovala, že pokud člověk má z něčeho strach, tak ho to určitě potká. Viděla jsem například lid, kteří onemocněli v zemích, kde v podstatě nic nehrozí, protože z toho měli obavy. Samozřejmě je třeba zachovávat zdravý rozum. Ale byla jsem i v situacích, kdy jsem žádná pravidla nezachovávala, kdy jsem měla třeba takovou žízeň, že jsem pila nějakou neupravenou dešťovou vodu, a taky jsem to zvládla.

Co pro vás byl prvotní impuls jít pracovat pro UNICEF? Byla to vaše návštěva Afriky?

Nějakou dobu jsem pracovala v Zimbabwe, hodně to na mě zapůsobilo. Člověk trochu přeřadí hodnoty. Viděla jsem tam příběh jednoho chlapce, který byl sirotek, žil na ulici a prodával suvenýry turistům. Při odjezdu jsem mu dala všechno, co jsem měla, a věděla jsem, že to není ta pravá pomoc. On potřeboval spíše někoho, kdo by se o něj večer postaral, kdo mu uvaří, kdo ho obejme a kdo ho ráno přinutí jít do školy, než to, že by mu chyběly peníze.

Zmínila jste, že Českou republiku nepovažujete za zemi, která nepotřebuje pomoc, přesto jsou tu některé oblasti s velkou koncentrací sociálně vyloučených obyvatel. Neuvažujete o tom, že když už ne finančně, tak alespoň poradensky tu začnete více působit?

V každí zemi jsou děti, které jsou nemocné, chudé, postižené, které jsou nějakým způsobem vyloučené. Ten problém existuje všude. My se snažíme na tyto problémy upozorňovat. I v České republice je opravdu co řešit. Jedním z problémů je, že Česká republika neratifikovala opční protokol o sexuálním zneužívání dětí. Také kvůli tomu se každý rok objeví několik případů, které s tím souvisí, včetně natáčení dětské pornografie.Proto bychom byli rádi, aby Česká republika poskytla dětem v této oblasti větší ochranu.

Pokud by Česká republika protokol ratifikovala, co by se změnilo? Vždyť tyto činy jsou u nás trestné již nyní.

Jedna z věcí, kterou by to umožnilo, je trestněprávní zodpovědnost firem. Protože nyní se u nás dětská pornografie skrývá pod různé produkční společnosti a firmy. Oni za to sice mohou dostat pokutu, ale obtížně se dokazuje, kdo to zavinil a něco takového domluvil. A přitom je to jeden z nejhorších zločinů, který existuje. V případě ratifikace by se také zlepšil způsob, jak se u nás s takto zneužitými dětmi nakládá, jak jsou vyslýchány u soudu, policií a podobně, i následná ochrana.

Co ještě vnímáte jako problém u dětí v České republice?

Pravidelně děláme průzkum mezi dětmi. A v porovnání s rokem 2001 u posledního průzkumu téměř dvojnásobně vzrostl počet dětí, které se setkávají s alkoholem, drogami, tabákem. Téměř dvojnásobně vzrostl počet dětí, které vnímají svoje okolí jako nebezpečné. Ale třeba jenom proto, že je tam spousta aut a bojí se přejít silnici. Ale prostě nemají pocit, že jsou v bezpečí. Vzrostl počet dětí, které si myslí, že se nechováme správně k životnému prostředí. Vzrostl i počet dětí, které si myslí, že se česká společnost nechová spravedlivě. To, co mě mrzí nejvíce, je nárůst počtu dětí, které řekli, že až vyrostou, chtějí žít jinde, než v České republice.


Každá dobročinná organizace, kromě toho, že pomáhá, potřebuje i peníze na vlastní provoz, Kolik z těch peněz, které vám lidé dají, spotřebujete na vlastní režii a jaká část doputuje k těm potřebným?

Sledujeme to velmi pečlivě, protože je to asi nejčastější otázka, kterou dostáváme, protože lidé se zajímají. V loňském roce šlo na náš provoz tři procenta z toho, co jsme získali. Dalších šest procent tvoří něco, čemu říkáme programová podpora. Jsou to náklady, které není možné jednoznačně zařadit k nějakému programu. Dám příklad. V Etiopii máme sklad, kde je všechno možné. Tablety na čištění vody, školní pomůcky a podobně. A ten sklad je třeba hlídat. Takže ostraha je zařazena mezi programovou podporu. Protože nemůžeme říci, že peníze jdou přímo na vzdělání nebo očkování, ale souvisí to přímo s těmi programy. Takže když všechno spočítáme a odečteme, tak 91 procent jde přímo na programy.

Kromě boje s dětskými nemocemi se věnujete také právům dítěte. Daří se celosvětově tuto oblast zlepšovat, přibývá zemí, kde jsou práva děti respektována?

To je něco, co se velmi špatně měří. Zatím úmluvu o právech dítěte neratifikovaly dvě země, a to USA a Somálsko. I když loni Somálsko prohlásilo, že k této úmluvě přistoupí. Nicméně od toho právního úkonu k realitě je velmi, velmi daleko. Proto si myslím, že pro každou zemi, pro každou vládu je toto něco, na co by měla dávat pozor. Třeba i při různých rozhodováních zvažovat, jakým způsobem to dopadne na děti. Jedna oblast, kterou u nás děti vnímají negativně je, že nemají možnost podílet se na rozhodnutích, která se jich týkají. Jedna z věcí je, že se třeba chtějí podílet na rozhodování místních úřadů, kde se postaví hřiště a podobně.

Je v České republice u práv dítěte třeba řešit už jenom podobné třešničky na dortu, nebo má země v této oblasti nějaké větší nedostatky?

Je dost oblastí, kde máme nedostatky. Jsou to hlavně oblasti, které se týkají postižených dětí, jaký mají přístup na různá místa, jakým způsobem jsou respektovány. Další oblastí jsou například rozvody. Především je třeba sledovat, zda dotyčné orgány přizvou dítě vždy, když se ho to týká. Co nás šokovalo, jen asi třicet procent dětí bylo schopno říci nějaké svoje právo, ostatní je neznají. Přitom děti mají jedno specifické právo, které už dospělí nemají. A to právo na to, aby se jim naslouchalo. Samozřejmě nesmíme zapomínat na to, že děti mají kromě práv také povinnosti.

Není pohled na práva dítěte ovlivněn naší tradicí a podmínkami? Nedostáváte se v různých částech světa při prosazování práv dítěte do konfliktu s místními zvyky?

Myslím si, že úmluva je skutečně univerzální. Zahrnuje právo na přežití, právo na zdraví, právo na identitu, právo na vzdělání, právo na prosazování nejlepšího zájmu dítěte. Což si myslím, že je skutečně univerzální pro všechny kultury. Máme pravidlo, že nezasahujeme do místních tradic a místní kultury, pouze v případě, kdy jsou škodlivé pro děti. Příkladem je ženská obřízka. To je přesně tradice a kultura, do které se snažíme zasahovat, protože přímo poškozuje a může i zabíjet. Na hraně je třeba i tradice v Bhútánu, kde nejsou dětské domovy a sirotčince. Když dítě osiří, jde do buddhistického kláštera. Nicméně takový klášter je vhodný spíše pro někoho staršího, určitě ne pro pětileté dítě. Takže tohle je také jedna oblast, ve které postupujeme sice po špičkách, ale snažíme se dělat osvětu, aby lidé dávali děti do klášterů až v době, kdy je to i jejich vlastní rozhodnutí.

Jaký je váš postoj dětské práci? Nedávno mě překvapil postoj některých manažerů, kteří považovali dětskou práci v rozvojových zemích za tradiční zdroj rodinné obživy a boj proti dětské práci podle nich poškozoval práva dítěte i celé rodiny.

Jsme jednoznačně proti dětské práci. Ono totiž nejde o výpomoc třeba někde na poli, kde pracuje celá rodina, ale o mnohahodinovou práci v továrnách, často ve velmi nevyhovujících podmínkách. Navíc děti kvůli tomu nemohou chodit do školy, a tak kvůli okamžitému, navíc nepříliš vysokému výdělku snižují možnost svého uplatnění pro celý svůj budoucí život.

Dětskou práci v asijských zemích ale stále využívá řada renomovaných firem…

Ano, ale tlak na ně, aby tyto praktiky nepoužívaly, je stále větší. Také my jako UNICEF jsme nedávno přerušily spolupráci s jednou významnou společností, když se ukázalo, že dětskou práci využívá.

Kdo je Pavla Gomba

Je výkonnou ředitelkou UNICEF (Dětského fondu OSN) v České republice od roku 2000. Narodila se v roce 1974 v Ostravě. Vystudovala VŠE Praha, obor finance, pracovala na Dánském velvyslanectví a Nizozemské obchodní komoře. V roce 2004 byla zvolena členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Ve své publikační činnosti (např. kniha Slyšíte nás?) čerpá ze zkušeností s mezinárodními humanitárními programy a především z cest do rozvojových zemích Afriky a Asie.

Autor: Dalibor Dostál

24.7.2010 VSTUP DO DISKUSE 10
SDÍLEJ:

Politici nechápou, co je věda, jak funguje, říká nositel Nobelovy ceny za fyziku

Brno - Vědci se musí místo výzkumu věnovat papírování, kritizoval nositel Nobelovy ceny za fyziku Claude Cohen-Tannou-dji. „Moje děti se věnují vědě také a tráví šedesát procent času sepisováním zpráv," řekl ve čtvrtek fyzik publiku na VUT v Brně.

Taneční soutěž StarDance vyhrál Piškula před Bankem a Plodkovou

Praha - Vítězem osmé řady taneční soutěže StarDance se stal herec Zdeněk Piškula, který tančil s Veronikou Lálovou. Ve finále dnes předstihl lyžaře Ondřeje Banka s Evou Krejčířovou. Třetí skončila v diváckém hlasování herečka Jana Plodková s Michalem Padevětem. Odborná porota v přímém přenosu České televize ohodnotila stejným počtem bodů dnešní výkony Piškuly a Plodkové, Bank v tomto pořadí zůstal třetí.

Veterinární správa varuje chovatele před ptačí chřipkou

Benešov – Odbor životního prostředí na základě výzvy Státní veterinární správy upozornil občany a zvláště drobnochovatele drůbeže na výskyt ptačí chřipky. „V současné době se už v několika státech Evropy objevila řada případů vysoce patogenní ptačí chřipky u volně žijících ptáků i v chovech drůbeže," uvedl vedoucí odboru Tomáš Heřmánek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies