VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Režisér Jiří Strach: Specifikem českých pohádek je švejkování

Praha /ROZHOVOR/ - Dobré konce. Ty potřebujeme o Vánocích asi víc než kdykoli jindy. Pohádky, alespoň ty české, je přinášejí. Dvě z nich - Anděla Páně a nově i Šťastného smolaře - natočil pro sváteční diváky Jiří Strach. 

21.12.2012 17
SDÍLEJ:

Režisér Petr Strach.Foto: DENÍK/Martin Divíšek

A tak jsme si spolu povídali o tom, jak těžké je hledat nové náměty, konkurovat klasikům a pečovat o vtipné čerty i národní identitu.

Dokážete si vůbec představit Vánoce bez pohádky?

Těžko. K vánočním svátkům prostě patří, to je tradice. Na českých pohádkách je krásná jejich dlouhodobost. Jdou s námi celý život. Proto každé Vánoce televize opakují Tři oříšky pro Popelku, Pyšnou princeznu, Prince a Večernici… Teď se k nim přiřadil i můj Anděl Páně. Mám z toho velkou radost. Už popáté jde
o svátcích na obrazovku.

Koneckonců jsou také generacemi prověřené. Fungují pořád.

Přesně. Vezměte si třeba Lotranda a Zubejdu. Před pěti šesti lety měla tahle filmová pohádka Karla Smyczka na filmovém serveru Csfd.cz kolem šedesáti sedmi procent. Posledních pět let vylétla 
o deset procent výš. Víte, čím to je? Dorostla generace dětí, která u ní vyrůstala - přihlásila se na server a začala hlasovat o českých filmech. Je to pro ně jakýsi dotek dětství, vzpomínka, otisk něčeho hezkého. My dva jsme vyrostli na Pyšné princezně, Třech oříšcích pro Popelku a dalších, 
a proto k nim máme tak něžný, nostalgický vztah. Staly se otiskem nás samých.

Na čem jste ještě vyrostl vy?

Třeba na Císařově pekaři
a Pekařově císaři. Je to sice 
z hlediska žánru spíš historická komedie, ale já ji vnímám jako pohádku - protože když oživí Golema, je to pohádka. Zázrak. Společně s úžasným werichovským humorem
a nadsázkou vytváří laskavou
a moudrou pohádku.

U sousedů to mají jinak. V německých a severských příbězích panuje solidní temno laděné místy až hororově. Bratři Grimmové nebo Andersen, to je nářez. Jak jste je jako malý vnímal?

Bál jsem se jich. Strašně. 
A proto mě nebavily. Rytířské balady, smutné konce, opuštěnost, to vás jako dítě děsí.

Režisér Petr Strach.Patří tedy laskavost a humor 
k naší tradici? Čím je česká pohádka typická?

V nás asi bude vždycky přítomen ten Švejk. Ze všeho si musíme dělat šoufky. Ani čert nebývá příliš zlověstný, pořád dělá blbiny. Když jsem před sedmi lety seděl po premiéře Anděla Páně tady v Matu (kino v Praze - pozn. red.), dmula se mi prsa pýchou. Měl jsem pocit, že jsem natočil bombu, vtipnou pohádku, která se prodá do celého světa. Do Japonska, Skandinávie, všude. Vedle mě seděl jakýsi emigrant a pěkně mě zchladil. Povídá: Tohle v Německu nebude fungovat. Já na to: Proč? - Máte tam vtipnýho čerta, říká mi. Germánsko - anglosaská tradice je faustovská, oni mají čerta jako zlo, jako ďábla. Tohle vám prostě nesežerou. A měl pravdu. Ten můj vtipnej čert, kladeč banánových šlupek, švejk, co ustavičně hecuje anděla, u nich nefunguje.

Přesto se nám temné pohádky úplně nevyhnuly. Možná ta židovská větev v nás. Juraj Herz 
a jeho Panna a netvor nebo Deváté srdce nejsou k popukání…

To ne. Je otázka, jestli je vůbec nazývat pohádkami. Spíš jsou to takové romantické thrillery nebo co. Podobně je to s Jirešovou Valerií a týdnem divů. Jako dítě jsem míval u Panny a netvora vysloveně traumata. Vybavuje se mi scéna, kde sedí Zdena Studénková před velkým zrcadlem, do toho hrajou jakousi děsivou hudbu varhany a najednou se za jejími zády zjeví netvor a pomalu se přibližuje. Ještě teď mám husinu, když si na to vzpomenu. Já byl kvůli panu Herzovi zralej na dětského psychiatra a léčebnu v Opařanech…

Normalizace holt plodila temné pohádky.

Určitě nebyly jen takové. Ale na druhou stranu tehdy opravdu vznikaly i chmurné příběhy, třeba Morgiana. To byla síla. A je to, řekl bych, i věc módní vlny. Divácký vkus se proměňuje, něco se vrací, něco jiného zase odplouvá. Myslím, že dnes by si málokdo na Vánoce chtěl pustit Pannu a netvora. K těmto svátkům temnota snad ani nepatří. Čeká se na světýlko - dřív boží, teď spíš ve formě dárků, na radost a optimismus. 
A dobrou náladu. To člověk radši sáhne po Třech oříškách nebo Lotrandovi a Zubejdě…

Bez které pohádky byste si Vánoce neuměl představit?

Já tam musím mít S čerty nejsou žerty. Je to skvělá legrace. Díky ní je Hynek Bočan nesmrtelný, podle mě. Přitom vznikala určitě s nevýrazným rozpočtem, skromná výprava, žádné opulentní scény jak u Pána prstenů. Divák si v ní ale to své najde - vtip, akci, herecké výkony. To je ta karta, která zvítězí i nad rozpočtem.

Totéž vlastně nabízíte i ve své nejnovější pohádce Štastný smolař, kterou uvidíme na Boží hod. Hereckou elitu, humor, krásné exteriéry. To u diváka funguje, ne?

Ano. Z herců jsem měl radost. Principál Jirky Dvořáka, lhář v podání Ivana Trojana, ale i drobné role - které další herci vzali - třeba Dáša Havlová jako Štěstěna, Pepíček Somr jako rakvář, Jiřina Bohdalová v roli skomírající matky, Ondřej Vetchý a Lenka Vlasáková coby hrdinovi rodiče, Oldřich Navrátil 
v malé scénce sedláka na statku nebo Lenka Krobotová, která přišla na plac vlastně jen omdlít. Pro mě byla nesmírná čest, že do mé pohádky všichni tihle skvělí hráči šli.

Režisér Petr Strach.Čím je vždycky omámíte, že na vaši nabídku kývnou?

Ničím. Vědí o mně, že je se mnou na place pohoda. Že jsem režisér, který má rád herce. Neřvu na ně, dělám legrácky, všechno vždycky 
v klidu probereme. Každý se tam rád vrací, i třeba na pouhé dva dny. Nejsou v tom úplatky ani naturálie…

Mluvili jsme o diváckém vkusu, žánrech a módních vlnách. Myslíte, že se časem proměnil i syžet pohádkových příběhů? Že se nedrží tolik klasiky a jsou rámcově 
i tematicky volnější?

Základní příběhový oblouk tam být musí. Problém je 
v tom, že klasické příběhy  například od Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena - jsou přebrané. Není moc z čeho brát. Ani oni nebyli tak geniální. Jen zaznamenali to, co slyšeli, šlo o lidovou slovesnost. A protože byli chytří, sami dělali jakýsi první předvýběr, jestli to tak lze říct. Pohádky, které byly hloupé nebo nezajímavé, neprošly jejich sítem. Zapsali jen dobré. A přebít dnes osvědčenou klasiku a vymyslet něco navíc není pro současné autory snadné. Postavit se na startovní čáru 
s klasiky, to chce kuráž.

Je to výzva konkurovat příběhům prověřeným časem…

Ano. Když dnes děláte pohádku a víte, že proti ní poběží ve stejný čas na jiném kanálu Popelka, je to jako stoupnout si na čáru na sto metrů 
s Usainem Boltem. Víte, že ho nepředběhnete. Že jednoduše prohrajete. Ale aspoň s ním udržet krok, ne? To samo 
o sobě považuju za velkou frajeřinu.

To je pravda. Mimochodem, jak vnímáte pohádky svých vrstevníků režisérů? Baví vás?

Baví mě odvaha Karla Janáka. Jsem zvědav na jeho štědrovečerní pohádku o Dvanácti měsíčkách. Nebo na pohádku Víti Karase O pokladech. Rád bych viděl pohádky od všech českých režisérů - ať se každý předvede. To by bylo zajímavé srovnání.

Tak některé už známe. Třeba ty 
o strašidelných i milých mlýnech, čertových nevěstách a hádankách. S poměrně diskutabilním slovníkem.

Jsou různé autorské přístupy. V každém případě si ale myslím, že se v pohádkách nemá šišlat a mluvit vulgárně. Protože děti přece nejsou žádné „trubky". Figury nemají jednat infantilně, pohádka není Teletubbies. Pak jde 
o strašné podceňování dětí. Navíc bychom neměli v dětském divákovi hledat alibi - jakože o tom není třeba moc přemýšlet, když je to pro děti… To není pravda, filmové pohádky nejsou jen pro děti, jsou taky pro jejich rodiče. Ani pro ně to nemá být ztracený čas. I proto jsme s Markem Epsteinem hledali ve scénáři ke Šťastnému smolařovi určitý balanc v humoru - aby si ve filmu našli to své jak děti, tak rodiče. Jednou necháte spadnout chlapa do hnoje, pak zase jiného utrousit: koupil si titul v Plzni. To druhé míří samozřejmě na jinou cílovou skupinu. Je obtížné to vybalancovat, nicméně je to potřeba. Když ale chcete dělat z dětí pitomečky, vede to tak leda k tomu, že přepnou na Kobru 11 a jedou krváky.

Režisér Petr Strach.Pro české tvůrce musí být stresující, když jejich pohádkám konkurují bezduché sitcomy pro děti na kanálech jako Disney Channel. S jiným typem humoru a konzumními modely.

Jsem schopen bojovat 
s věcmi, které mohu změnit. Těmi, které nezměním, se nezabývám. Snažím se točit filmy v poetice, v jaké jsem vyrůstal a o níž si myslím, že je správná. Dědictví otců zachovej nám, Pane, zpívá se v jedné písni. Já říkám: dědictví českého žánru nechť je předáváno našimi pohádkami. Třeba je to už zbytek, zhasínající světýlko. Popcornová kultura, co přichází z kin a televizí, nás později přebije. Vše se globalizuje, za pár desítek nebo až stovek let budou všichni mluvit anglicky, EU nás unifikuje, národní specifika se vytrácejí. Škoda té pestrosti, ale svět asi spěje sem.

To nekončíme zrovna vesele.

Buďme nad věcí. Jsem malej pán na to, abych tomu mohl zabránit. Stejně jako vy. Tomuhle velkému proudu mohu maximálně hodit polínko pod nohy, abych to na chvilku zpomalil. Ale bude to opravdu jen na chvilku. Nemůžeme vyhlásit: zakažte Disney Channel. Máme svobodu. Víte, záleží to i na rodičích - co svým dětem pustí, na jakých pohádkách je vychovají, jestli jim budou číst Boženu Němcovou kvůli její krásné poezii a jazyku, nebo vytáhnou ze šuplíku DVD
s nějakou blbostí.

Jiří Strach

Devětatřicetiletý filmový režisér je absolventem FAMU.

Od dětství se ale objevoval 
i v hereckých rolích (Smrt krásných srnců, Lotrando a Zubejda).

Točí pro televizi (třeba Operace Silver A, Santiniho jazyk). 
Ve filmu debutoval pohádkou Anděl Páně, letos natočil film Vrásky z lásky s Jiřinou Bohdalovou a Radkem Brzobohatým.

Autor: Jana Podskalská

21.12.2012 VSTUP DO DISKUSE 17
SDÍLEJ:
Jiří Kajínek, odsouzený vrah, míří 23. května po 23 letech na svobodu z věznice v Rýnovicích v Jablonci nad Nisou díky milosti, kterou mu udělil prezident Miloš Zeman. Na snímku Jiří Kajínek s jeho příznivci před branami věznice.
6 34

Komentář Stanislava Šulce: Jiří Kajínek Superstar

Zbigniew Brzeziński. Narozen v roce 1928 ve Varšavě, Polsko, zemřel v roce 2017 ve Falls Church ve Virginii, USA
3 5

Zemřel Zbigniew Brzeziński, vlivný hráč americké politiky 20. a 21. století

Václav Klaus: Lidé se o politiku zajímají, nezajímají je konkrétní politici

/VIDEO, FOTOGALERIE/- Hlas druhého českého prezidenta Václava Klause (75) byl v posledních dnech víc slyšet i na domácí scéně. Nejen kvůli vládním šarvátkám, ale i diky jeho nové knize Zničí nás klima nebo boj s klimatem. Zajímalo mě, jak vnímá současnou politickou scénu v Česku i zahraničí, co ho znepokojuje a zda očekává od letošních voleb do sněmovny nějaký fatální zlom v polistopadovém vývoji. V rozhovoru s Deníkem se Václav Klaus představil i jako pyšný otec syna, který má v ODS nakročeno ke slušné kariéře.

Můj soused zabiják: lidé z Bystrce Kajínka většinou vítají, cítí se i bezpečněji

Odsouzený a omilostněný dvojnásobný vrah Jiří Kajínek bydlí v brněnské Bystrci. Sousedům většinou nevadí.

OBRAZEM: Nejlepší fotografie týdne

Prohlédněte si nejpovedenější snímky našich fotografů, pořízené během uplynulého týdne.

Rekonstrukce atentátu se odehraje jinde než samotný útok

Na sobotu připadá výročí jednoho z nejvýznamnějších momentů druhé světové války – atentátu na Heydricha.Pětasedmdesát let od vyvrcholení operace s krycím názvem Anthropoid připomene dopoledne rekonstrukce operace, kterou bude komentovat badatel Jiří Padevět. Čas 10.25 odpovídá historii – nikoli však místo. Ukázka se neuskuteční poblíž tramvajové zastávky Vychovatelna (kde stojí i památník atentátu) ale nedaleko tramvajové zastávky U Kříže v Libni.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies