Romové jí nadávali, že si hraje na bílou
Děčín – Vyrůstala jen s maminkou, která byla negramotná, a tak ji k učení příliš nevedla.
Michaela Hlinková
Diskutovat (0) 3.11.2009 9:03 aktualizováno 3.11.2009 15:27
Babi nebo teto. Tak dnes oslovují děti za Základní škole na Máchově náměstí romskou asistentku Soňu Korpovou. Paní učitelko jí řekne jen málokteré dítě. Není divu, na škole už pracuje deset let a rukama jí prošly stovky dětí.
Toužila pomáhat, být užitečná
Začátky prý nebyly vůbec jednoduché. „Měla jsem problém hlavně s Romy ze svého okolí. Nevím, zda mi záviděli, nebo co v tom bylo. Ale nadávali mi, že si chci hrát na bílou,“ líčí Soňa.
K práci asistentky se dostala vlastně jen náhodou. „Když jsem byla na mateřské, tak jsem pomáhala starším sousedům. Chodila jsem na nákupy, uklízela. Prostě mě to táhlo někam, kde bych mohla být užitečná, ale o školství jsem nikdy neuvažovala. To spíš o domově důchodců,“ říká Soňa. Po ukončení mateřské sen nenaplnila a nastoupila zpátky do fabriky, na čtyři směny.
Ve fabrice být nechtěla
Po několika letech se rozhodla, že ve fabrice skončí stůj co stůj. V roce 1998 se přihlásila k dálkovému studiu pro romské kurátory. V té době jí bylo devětatřicet let. „Bylo to náročné období. Mnohdy jsem přímo z noční jela do Prahy ke zkouškám,“ vzpomíná. Zkoušky složila úspěšně. Získala osvědčení pro práci romské kurátorky. To však celý jeden rok leželo doma v šuplíku psacího stolu bez užitku.
„V té době nikdo neměl zájem zaměstnávat romskou kurátorku. O rok později jsem v televizi sledovala pořad, kde se mluvilo o romských asistentech na základních školách. Nevěděla jsem, na koho se obrátit, tak jsem šla na tehdejší okresní úřad, kde jsem jim oznámila, že mám osvědčení pro tuto práci a ráda bych ji na některé ze škol vykonávala. Obratem se ozvali z Máchovky,“ popisuje školní babička a teta.
Další studium
Čekaly ji další povinnosti. Potřebovala získat pedagogické minimum, a tak znovu usedla do školní lavice. V té době měla prý velké obavy, že zkoušky neudělá a s ostudou bude muset školu opustit. Zvládla je a dnes pomáhá i s výukou. „Občas jdu suplovat, ale mnohem raději jsem ve školním klubu,“ říká Soňa. Tam s dětmi vyrábí různé ozdobné předměty. Děti se prý při práci více rozpovídají. „Některé mi věří více než rodičům. Velmi často se mi svěřují se svými problémy. Pravda je, že ne vždy, to jsou příjemné věci. Několikrát jsem už musela řešit problém i se sociálkou,“ tvrdí Soňa.
Sama dobře chápe, jak to je v některých rodinách těžké. Vyrůstala jen s maminkou, která byla negramotná, a tak ji k učení příliš nevedla. „Nemohla mi se školou nijak pomáhat, spíš já jsem ji učila číst a psát. Je ale pravda, že si vždycky přála, abych byla učitelkou,“ říká Soňa, která dnes už není pouze asistentkou pro romské děti, ale na starost má všechny děti ze sociálně slabých rodin.
-4°C
-2°C
