Šikana se ve školách rozmáhá a velmi jí pomáhá také internet. Luděk Sapara se pomocí nového projektu snaží tento nešvar minimalizovat. Tým vybraných dětí poradí spolužákům, jak řešit problémy ve škole.

Můžete přiblížit váš projekt, který pochází z Velké Británie a nyní se rozjíždí v Pardubickém kraji?
Jedná se o projekt, který je nyní realizován na více než šedesáti školách v České republice. Princip projektu je v tom, že děti se učí samy řešit svoje problémy. Na škole se vytvoří tzv. tým podporovatelů, což je skupina dětí, které by měly být zvolené spolužáky. Mají to být žáci, ne premianti, ale osobnosti, kterým se budou chtít vrstevníci svěřit. Cílem je naučit tyto děti naslouchat svým spolužákům a pomáhat jim s jejich problémy. Také je třeba, aby se naučily rozpoznávat závažnost těchto potíží. Jde o to, aby děti věděly, že když se jim kamarád svěří se svým problémem, aby zachovaly důvěrnost a mlčenlivost. Pokud se jim svěří, že je týrané nebo zneužívané, aby věděly, že tohle si nesmí nechat pro sebe a musí tuto informaci předat dál odpovědnému dospělému člověku. Na jejich škole by to měl v první řadě být garant projektu, což je učitel, který má celý projekt v jejich škole na starosti.

V jaké fázi jste nyní s projektem?
V současné době je naplánovaný na tři roky, ale to je takový základní výhled. Budeme se snažit, aby projekt fungoval dále. Jednotlivé týmy budou jezdit po školách, zapojených do projektu a vhodnými hrami budou děti školit, aby se dokázaly v problematice orientovat. Každý tým se skládá z vedoucího, ze tří odborníků, policisty - odborníka na kriminalitu dětí a mládež, dále pedagožky a psychologa, který se zabývá psychickou zralostí dětí.

Jak jste se k projektu dostal?
Studoval jsem vysokou školu v Brně, obor sociální pedagogika. V rámci studia jsem psal bakalářskou a diplomovou práci. Obě měly téma zabývající se sociálně patologickými jevy u mládeže. A vedoucí obou prací mi dělala učitelka, která dříve pracovala jako policistka na policejním prezidiu, kde měla na starosti tuto problematiku. Kromě jiného jsem se v diplomové práci zabýval projekty, které se snaží potlačit tyto jevy. Jedním z nich byl i tento projekt, který se jmenuje projekt Řešení vrstevnických vztahů. Zastřešuje ho Vzdělávací institut ochrany dětí Praha a přes něj je i financován.

Z Pardubického kraje se do projektu zapojila jen jediná škola, a to ta z Hradce nad Svitavou. Jak jste v této škole s projektem daleko?
Škola vyhovovala struktuře projektu. V listopadu zde proběhlo první seznámení s aktivitou. V současné době se koná výběr dětí, které by měly být v týmu. Ten bude ukončen během ledna. Členství v týmu je omezeno věkem. Jde o to, aby to byli žáci z vyšších ročníků. Není to striktní požadavek, ale je vhodné, aby to byli školáci ze šesté, sedmé a osmé třídy, aby vznikla kontinuita. Proto nechceme děti z devítek, které končí.

Kam projekt směřuje a jaký bude mít závěr?
Byli bychom rádi, kdyby školy v této aktivitě pokračovaly i po skončení projektu. Když se totiž zavede, je jeho další činnost už prakticky bez větších nákladů. Proto i tady chceme, aby trval několik let a zlepšoval vrstevnické vztahy. Jde o potlačování šikany a dalších sociálně patologických jevů. Nikdy je úplně nevymýtíme, ale zkušenosti z Anglie jsou takové, že šikana se na školách rapidně snížila. Když je dětem svěřena funkce, tak se jinak cítí a nesnaží se menší děti šikanovat, naopak jim pomáhají.

Proč podle vás dochází k šikaně?
Přináší to doba. Určitě to lze do určité míry ovlivnit výchovou v rodině. Děti mají volný přístup na internet a i ve sdělovacích prostředcích vidí agresi. Je jim to předkládáno, jako že je to v podstatě normální jev. Stačí se podívat na některé počítačové hry, jak jsou brutální. Je to hrozné a příčin je mnohem více. Jsou to také sociální rozdíly, děti si všímají oblečení a dalších věcí. Jsou k tomu nevědomky vedeny doma. Přece nebudou stát ve frontě na oběd za nějakou „šmudlou“ a podobně. A tím to začíná. Ale jsme přesvědčeni, že tato aktivita pomůže. I kdyby zachránila nebo zlepšila život jen jednoho dítěte, má to smysl. Když vidíte, že je dvanáctileté dítě schopné spáchat sebevraždu jen kvůli útokům ve škole, tak je to hrozné. Nejde jen o fyzickou, ale také o psychickou šikanu. Novým rozmáhajícím se druhem šikany je kyberšikana, ze které jde strach, protože internet je dnes velmi mocný nástroj pro vznik těchto jevů.

Čtěte také: Na Facebooku plánovali vraždu spolužačky, z legrace