Pondělí
„Dlužím kámošovi litr. Zeptám se doma, jestli mu to mám vracet." Jeden z mnoha hořkých vtipů, které kolovaly internetem na řeckou adresu, sice popisuje problém a chování zadlužené země na jihu Evropy a věřitelů až příliš zjednodušeně, ale zastavme se u dvou slov – doma a kámoš.
Doma v Řecku jsou ekonomické škody po Tsiprasově vládě obrovské (ne že by nebyly už před ním, ale on jámu dokázal vykopat ještě hlouběji). Řekové vyvedli značné množství peněz z řeckých finančních institucí, aby je schovali
v bezpečnějších bankách. Paradoxem je, že často v Německu, kterému spílají. Platí i méně na důchody, takže peníze budou chybět. Jakkoli nesmíme pouštět ze zřetele spolupodíl viny nejrůznějších spekulantů, kteří si ze země oliv a antických bohů udělali vydělávající kasino, měla by Evropa
v případě dalšího zachraňování Řecka spočítat, kolik ji mnohé neumětelské počínání řeckého premiéra stálo. Být
s někým kámoš, znamená mimo jiné pomáhat a důvěřovat si. Ale když jeden mluví o velkorysosti a druhý o vydírání?
Řecko v platební neschopnosti, britské úvahy o vystoupení z EU či chybějící společné evropské řešení azylové vlny. Německý magazín Der Spiegel píše o Evropě egoistů. Přicházíme do bodu, kdy si musíme říct, jakou hodnotu pro nás Evropa má a co chceme investovat: Pojedeme třeba studovat do Španělska na univerzitu a přitom přehlížet, že místní studenti nemohou po škole sehnat práci? Můžeme se těšit z levné dovolené v Řecku a přitom spoléhat na to, že lidé tam sami zvládnou dluhovou šlamastyku? Chceme otevřené hranice pro sebe, ale ne pro uprchlíky? Většina se strachuje, že víc dáváme, než bereme. Ale třeba tentokrát musíme všichni dát víc, abychom neztratili všechno. Obzvlášť když víme, že i nad Řeckem krouží nejen ruští supi.
Úterý
Andrej Babiš nebyl podle rozhodnutí bratislavského soudu vědomým spolupracovníkem StB s krycím jménem Bureš. I kdyby rozhodl opačně, vlastně by to politikou nezacloumalo – 26 let po pádu komunismu má spolupráce s StB pro většinu společnosti už jen hodnotu prázdné značky. Smutná realita. Slyšeli jsme o předložených důkazech, o rozsudku si můžeme myslet své. Stejně tak si můžeme nechat vrtat v hlavě nářky slovenského Ústavu paměti národa, že svědectví bývalých estébáků mají větší váhu než dokumenty z archivů. Když už vlastně voliči řekli, že jim sporná minulost nevadí a vyslali Babiše do vysoké politiky, je potřeba pečlivě sledovat, co se děje teď.
Kolikrát ještě budeme číst o složkách na politické konkurenty? Nebo že Babišova firma zničila svému konkurentovi úrodu za čtyři miliony? Nebo že kritizovat veřejně ministra financí se živnostníkům nemusí vyplatit a že riskují zvýšenou pozornost úřadů? Přesvědčil se o tom podle webu novinky.cz i majitel pardubické restaurace Daniel Pudil. Když na výlohu vyvěsil nelichotivá slova o produktech Babišových firem, dorazila mu za týden do obchodu celní kontrola. Babiš tvrdí, že v tom prsty nemá. Jeho nářky, že je to proti němu provokace, vlastně nemají moc smysl, protože se do této pozice dostal sám. Veřejnost začíná být ostražitá, aby jí jednou Babiš nepřerostl přes hlavu.
Středa
Josef Masopust, Ladislav Chudík, Nicholas Winton. Na jeden týden to bylo odchodů ze světa až příliš. Seriálový primář Sova zemřel na den přesně 30 let po smrti scenáristy Nemocnice na kraji města Jaroslava Dietla. Zachránce 669 převážně židovských dětí přesně 76 let od chvíle, kdy z Prahy odjel vlak s největším počtem dětí. Víc než o osudu jsem přemýšlel nad současností. „Všechno se dá uskutečnit, když to není vysloveně nemožné, když na to člověk zaměří svou mysl a když je rozhodnutý, že to udělá," řekl Nicholas Winton.
Hrdinou se stal, když převezl z neznámé ciziny děti do civilizované a klidné Británie. Trefnou poznámku dal na Twitter vedoucí oboru Studia nových médií na Karlově univerzitě Josef Šlerka – že bychom jako poctu Wintonovi mohli přijmout třeba 2000 syrských dětí. Stojí za to si znovu přečíst Wintonovu větu. Teď jen rozhodnout se…
Čtvrtek
Bylo sice vedro, ale nechce se mi věřit, že Tomio Okamura neviděl na Václavském náměstí, kde ve středu hřímal proti přistěhovalcům, zblízka šibenice. Být proti migraci, upozorňovat na rizika, je legitimní postoj, ale oprátka a náznaky násilí jsou přesně tou hranou, kde debata končí. Až mrazilo ze srabáckého ticha, kdy v prvních chvílích chyběli politici, kteří by jednoznačně vystoupili proti rasismu, xenofobii a násilí. Mlčení a přešlapování na místě napomáhá legitimizovat nenávist.
Jakou budoucnost má země, kde policie zadržuje lidi bez dokladů, ale nekoná, když někdo otevřeně šíří nenávist. Respektive používá sílu proti těm, kteří na toto nebezpečí upozorňují. Chtělo by to ubrat na emocích a nehrát si nebezpečně se sirkami. Když člověk čte titulky „Chtěli dát uprchlíkům kus univerzity, zdůvodnili pučisté převrat na radnici v Ústí" nebo „Imigranti? V Uherském Hradišti zadrželi policisté omylem folkloristy z Beninu", říká si, jestli si tou hysterií a vezením se na vlně vyvolávání strachu nezaděláváme na daleko větší problém sami.
Je dobře, že ministra vnitra Milana Chovance šibenice pohoršily, svým způsobem ale i on svým přístupem přispěl
k dusné atmosféře, když varoval před přijímáním imigrantů a kolem celé problematiky na můj vkus podivně tančí.
A prezident? Pšššt, ten odpočívá na rybníce…