Dá se v oční medicíně mluvit o civilizačních chorobách. To znamená, že si ničíme oči nepřetržitým koukáním do počítačových monitorů?
Myslíte takové to, neseď u toho počítače, zkazíš si oči?

Ano, mně říkali, nečti při baterce…
Mně taky. Ale to je úplný nesmysl. Tím se oči pouze unaví, ale s kvalitou zraku to nesouvisí.

Co je tedy nejčastější příčinou očních vad a nemocí?
Jsou to nejrůznější refrakce. Například tupozrakost. Pokud se nezachytí včas, tedy v kritickém období mezi třetím až šestým rokem, může způsobit trvalý defekt. Vidím to ve své praxi. Dříve se preventivní vyšetření u dětí neprovádělo a tak u starších ročníků zhruba jeden z dvaceti třiceti pacientů tupozrakostí trpí. Ale prosím, berte to jen jako orientační číslo, musel bych se pro přesné údaje podívat do statistiky. Chci pouze ilustrovat, že jde o závažný problém.

V čem přesně tupozrakost spočívá?
Lidé nevidí na jedno oko, a většinou je to problém mozku který se nenaučí oko správně nebo vůbec používat.

Jde o vrozenou vadu?
Vrozená bývá třeba dalekozrakost. A tak když v důsledku této vady nevzniká na sítnici v dětství stoprocentně ostrý obraz, mozek se netrénuje a vzniká tupozrakost. Když se u dítěte včas nerozvine nějaká dovednost, tak už se jí nenaučí nikdy. Při přednáškách jsem studentům často jako příklad uváděl děti, které vychovávali vlci. Byl to případ dvou dívek, které asi v deseti letech našli dřevorubci u vlčí smečky. I když pak žily s lidmi, už nikdy se nenaučily chodit po dvou, protože se tato dovednost u nich nestačila rozvinout ve správném věku.

Dokonce pak zemřely na zápal plic, protože byly stále ve vodorovné poloze a člověk je uzpůsoben životu ve stoje. To jsem ovšem odbočil. Chtěl jsem jen na příkladu demonstrovat, jak je důležitý správný vývoj ve správném věku. A právě u téhle oční vady je důležité zachytit ji mezi třetím a šestým rokem. Vada se léčí tak, že se zdravé oko zalepí a dalekozraké se nutí používat. Malým dětem se to moc nelíbí, maminky těžko snášejí jejich pláč, ale pokud se problém řeší až ve školním věku, často už bývá pozdě.

Jak se na vadu přijde, pozná se to, když začne dítě šilhat?
To je jeden z projevů, ale ne vždycky. Dnes se to pozná díky chytrým mašinkám. Medicína, diagnostika je dnes především založená na přístrojích. Když má dítě na každém oku rozdílnou dioptrickou vadu, na první pohled to není patrné. Dítě to nedokáže říct a rodič to nepozná, ale pokud sám podobným problémem nebo nějakou oční vadou sám v dětství trpěl, měl by na to lékaře upozornit a nechat dítě vyšetřit. My to díky přístrojům dokážeme už od šestého měsíce věku dítěte.

Nedělají se už takováto vyšetření dokonce i v porodnici?
Tahle konkrétně ne, ale například na klinice v Motole jsme kdysi zaváděli vyšetření na vrozený šedý zákal. Ale tupozrakost a dalekozrakost se vyšetřuje v rámci klasických prohlídek ve 3 letech.

Děti jsme probrali. Co dospělí? Jaká je nejčastější oční vada u nich?
Jednoznačně refrakční vady, tedy jednoduše řečeno, lidé potřebují brýle. Poslední dobou přibývá krátkozrakých, tedy těch, co pořádně nevidí na dálku, zato si přečtou bez brýlí noviny. Otázka je, na kolik se na tom podepsal přírodní výběr. Dřív člověk potřeboval dobře vidět do dálky, aby unikl nebezpečí, aby ho něco nesežralo. Jenže kolik lidí, když odmyslím jízdu autem, pozoruje nebezpečí na horizontu? Každý kouká do počítače nebo do „lejster“. Takže při dnešním způsobu života je tato vada spíš výhodou, protože ještě ve čtyřiceti nepotřebujete na blízko brýle.

Dá se oko bez brýlí trénovat? Nebrat si brýle hned na půl dioptrie?
To platí ale jen v případě brýlí na čtení. Když máte brýle na dálku, tak tam nevytrénujete nic. Jen vám bohužel hrozí, že známé poznáte až podle barvy kabátu… Občas se stává, že oko je schopné vadu do dálky korigovat. Plusové dioptrie sice oko umí přidat, ale mělo by si je přidávat jen do blízka! Polovina dětí, které sem přicházejí s doporučením pediatra, že je bolí hlava, pořádně nevidí na dálku. Maminky se ptají: „ A musí ty brýle opravdu nosit, pane doktore?“ Nic nemusí, říkám, ale hlava je bolet nepřestane.

Vy jste působil čtyři roky mimo jiné ve Skotsku. Jakou máte zkušenost s tamním zdravotnictvím?
Musíte si tam s pacienty víc povídat, jsou na dialog s lékařem víc zvyklí, neberou ho jako jednostrannou autoritu, co řekne lékař, je svaté, jako to dodnes mají u nás ještě některé babičky, ale jinak tam vládne socialismus.

Ve zdravotnictví?
Ve všem. Já jsem nakonec rád, že jsem se už vrátil, protože je tu příjemné počasí, pěkný ženský a hlavně máme výborný zdravotnictví. Ale to si tady lidé bohužel stále neuvědomují.

Jaký je největší rozdíl mezi naším a tamním zdravotnictvím?
Ve Skotsku se neplatí zdravotní pojištění, což je v podstatě daň. Prostě se ta částka oddělí od klasické standardní daně a přerozdělí podle počtu obyvatel a je to vyřízené. Vtip je v tom, že se tam se na zdravotní dani vybere procentuelně zhruba tolik jako u nás, jenže tady jsou strašně nízké platy a všechno jde na vybavení, kdežto tam je to přesně naopak.

Vybavení je tam na té nejnižší možné úrovni, jakou jsem jako lékař ještě schopen akceptovat. Přístroje tam byly i staré dvacet let, ale fungovaly. Čočky, které se tam implantují, se u nás používaly tak před deseti lety! Kdybych si ovšem to samé dovolil u nás, tak mi pacienti utečou, protože u nás patří k základnímu standardu vybavení poslední generace.

Je Edinburgh skutečně tak krásný jako na turistických prospektech?
Je nádherný. Lidé tam žijí jak ve středověkých kulisách, úplně vás to omráčí, město vypadá opravdu jako na pohlednicích. Zato naprostým opakem je dělnický Glasgow, chudoba, dětské gangy, no nic moc. To si teprve člověk uvědomí, že si tu nežijeme špatně. Navíc, když někde chvíli žijete a máte možnost srovnání, uvědomíte si nejen, jak je u nás hezky, ale jak jsou Češi chytrý a schopný národ.

Například tam používali na chirurgii oka takovou dvakrát zahnutou jehlu, která se používá na otevření čočky při operaci šedého zákalu. A jednou tyhle nástroje na operačním sále došly. Průšvih. Sestry zpanikařily, že musí honem jehlu někde sehnat, a já jsem si tu jehlu zkrátka ohnul přesně tak, jak jsem potřeboval. Oni na takovou improvizaci nejsou vůbec zvyklí. Mohly se zbláznit. „Georg,“ vykřikovaly: „to není možný, podívejte, jak je šikovný.“ Je by to prostě nenapadlo. Vždycky říkám, když se Čechovi rozbije televize, vymění tranzistor, když Němci, musí vyměnit celý modul. Nebo televizi..

Čím to je, přeci Evropa je tak malá na to, abychom byli v šikovnosti tak geneticky vyšlechtěný národ?
Tak určitě nouze v době komunismu, kdy si člověk musel všechno vyrobit, musel přemýšlet. A pak taky, oni tam politikům všechno žerou, kdežto my jsme národ ke všemu apriori kritický, tak to také nutí přemýšlet. Třeba globální oteplování, to je tunel na prachy, stejný tunel jako solární elektrárny, ale to vždycky lidem dojde až pět let poté.

Co jste tam viděl jako pozitiva?
Je tam větší smysl pro komunitu. Hodně charitativních organizací. Z toho bychom si měli brát příklad. Možná je to tím, že tam jsou lidé víc věřící. Když před Skoty přiznáte, že jste ateista, je to horší, než když řeknete, že jste muslim.

Vy jste byl do Edinburghu pozván, abyste tu jako specialista operoval šedý zákal čili kataraktu. Jak je toto onemocnění rozšířené a jak postoupila jeho léčba?
Šedý zákal neboli katarakta patří vedle zeleného zákalu, čili glaukomu vůbec k nejrozšířenějším chorobám. Díky přístrojovému vybavení se ale dnes už dá operovat hned, jak se vyšetří, zatímco ještě před takovými dvacet lety se čekalo, až oko takzvaně uzraje. To mnohdy trvalo i několik let a do té doby člověk chodil málem slepý. Šedý zákal se začal operovat asi dva tisíce let před naším letopočtem, což znamená, že se léčí už asi čtyři tisíce let! A operuje se pořád stejným způsobem, jen nástroje se mění.

Díky výměně čočky se dají korigovat vady do té míry, že se nemocné oko dá podstatně vylepšit do stavu, ještě než došlo k šedému zákalu… Na druhou stranu je ale třeba si uvědomit, že medicína zmůže jen něco a člověk zkrátka není opravitelný jako auto. Už moje babička říkala: Proti věku není léku.

Když jsme načali i téma estetické, kolik pacientek sem chodí kvůli zdravotnímu problému a kvůli estetické operaci?
Záleží na typu ženy, ale řekl bych, že je to tak půl na půl. Převislá víčka má smysl operovat, protože to vizáž samozřejmě vylepší. Není to jen kvůli člověku samotnému ale i kvůli okolí. Je to i společenský tlak, aby člověk vypadal dobře. Ale nejde jen o samotnou vizáž. Převislá kůže může působit horší vidění, snižovat kvalitu zraku.

Jsou nemoci, které dřív působily slepotu a dnes už jsou léčitelné?
To jsou okulární degenerace, šedý a zelený zákal. U šedého zákalu jsou výsledky léčby stoprocentní. U operací sítnice se dá slepotě předejít zhruba u osmdesáti procent pacientů, ale jako v jiných oborech i v oční medicíně je naprosto zásadní prevence. To znamená šedý zákal včas operovat. Zelený zákal včas rozpoznat, což znamená, že zhruba po čtyřicítce by si měl člověk tak jednou ročně nechat změřit nitrooční tlak. Díky kvalitním přístrojům se dá problém odhalit velmi lehce a hlavně velmi přesně a pak se s tím dá něco dělat, jinak bohužel i dnes směřujeme ke slepotě.

K jakým dalším zásadním posunům došlo v oblasti oční medicíny?
Zhruba před pěti lety došlo k posunu v léčbě makulárních degenerací léčby pomocí avastinu, tedy injekcemi do sklivce. Bylo to jako zázrak, protože každou chvíli se přístup k této vadě nějak měnil, ale stále se neobjevovalo nic zásadního. Už jsem tomu nevěřil, a najednou zjistíte, že se pomoc skutečně objeví, funguje a já na to koukal jako blázen po těch desítkách let skepse.

Víte, že touhle chorobou trpěl například Ladislav Pohrobek? Ovšem v jeho době se nemoc léčila vtíráním rtuťové masti. Takže ho vlastně pomalu trávili, ale očím to nepomohlo… Nakonec nezemřel na otravu, jak se původně myslelo, ale podle analýzy ostatků na akutní leukémii.

Když jsem u těch slavných . Čím vlastně trpěl Jaroslav Ježek a dal by se dnes jeho „tmavomodrý svět“ léčit?
Jaroslav Ježek měl vrozený nitrooční tlak a šedý zákal. To je problém stále, protože při téhle kombinaci může po operaci vzniknout druhotný zelený zákal. Ale dovolím si tvrdit, že při dnešních možnostech by v dnešní době zemřel jako člověk vidoucí.

Věděl jste, že Ema Destinová zemřela údajně právě při operaci oka?
Ne, to jsem nevěděl, ale často se zabývám úvahami, jak oční vady zasáhly do dějin výtvarného umění. Například Josef Lada byl silně krátkozraký a vybavte si ty jeho plné, kulaté postavičky. Nebo malířka a ilustrátorka Helena Zmatlíková, ta byla i mou pacientkou, zase trpěla těžkou degenerací. A čím byli starší, tím byly jejich postavičky větší a placatější. Ubývalo detailu. Odborníci tomu říkají dokonalá umělecká zkratka, ale bylo to proto, že ten výtvarník prostě blbě viděl…