Soutěž pořádáte už dvacet let. Změnila se za tu dobu kvalita přihlašovaných projektů?
Zásadně. Tenkrát šlo o poměrně jednoduché projekty. Rozvinula se ale spolupráce 
s odbornými pracovišti, jako jsou Akademie věd ČR, vysoké školy a inovační firmy, které chtějí kvalitní pracovníky 
a snaží se oslovit středoškoláky. Dnes takového zaměstnance neseženete přes inzerát. Lidé se musí systematicky připravovat. Projekty, které se k nám teď dostanou, jsou tedy mnohem kvalifikovanější a je to úžasný pokrok.

Proměňují se nějak obory, kterým se mladí lidé věnují?
Objevují se moderní obory, jako jsou nanotechnologie či biochemie. Dřív se děti k něčemu takovému na škole vůbec nedostaly. Teď je sféra, kde se mohou uplatňovat, mnohem širší a otevřenější – třeba Akademie věd ČR má projekt Otevřená věda, kde zve středoškoláky na dlouhodobou, třeba půlroční práci, při níž navštěvují laboratoře 
a mohou vše konzultovat.

V jakých oborech jsou čeští studenti na mezinárodních soutěžích nejsilnější?
Bývá to inženýrství, fyzika, zkrátka spíše technické obory.

Aby student projevil o něco zájem, je často třeba dobrý učitel, který umí zaujmout. Nakolik to 
u nás funguje?
Dle naší zkušenosti z Pardubického kraje, kde spolupracujeme s 42 školami, je na každé škole nějaký kreativní učitel, který s dětmi pracuje. 
I vedení školy, které to podporuje, může sehrát velmi důležitou roli. Pedagogové vyučující fyziku, biologii či chemii poznají, kdo k předmětu inklinuje. Právě vyhledávání talentů je důležité. Student se pak zkultivuje přípravou projektů na soutěž. A my se snažíme najít ty, kteří jsou kreativní a perspektivní, tedy že to chtějí dělat dlouhodobě, a ne proto, že je zrovna letos nenapadlo nic jiného.

Nicméně přístup k talentovanému studentovi je u nás zcela jiný než třeba v Americe. Jak by to šlo změnit?
České školství je zaměřeno na průměrného žáka. Obrovská energie se věnuje tomu, aby to podprůměrní dotáhli na průměr, ale my musíme věnovat úsilí i tomu, aby nadprůměrní měli prostor na vývoj. Mají obrovský potenciál 
a ten musí rozvíjet ve škole 
i mimo ni. Jágr by nikdy nebyl Jágrem, kdyby vedle hokejového klubu netrénoval doma a nedělal na sobě víc, než co mu někdo uložil. Děti musí mít vnitřní motor, který je žene k tomu, aby se projektu věnovali ve volném čase místo surfování na internetu.

Vidíte nějakou změnu v podpoře mladých lidí s potenciálem?
Je otázka, čemu říkáte podpora. Už jen to, že když uspějí v soutěži a jedou do USA nebo na tábor, je podpora. Nikdy jsme nechtěli, aby odměnou byl diplom a potřáslo se rukou, případně se daly peníze. Mělo by tam být další vzdělávání. Už tím, že se studenti rozhodnou vstoupit do soutěže, se učí prezentaci. Ani autor nejlepšího projektu, který by neuměl věc vysvětlit a přesvědčit hodnotitele, neuspěje. Jako profesionál by nesehnal finance na projekt, na což se tady připraví. Další věc jsou ale finanční možnosti, když člověk někam nastoupí. Ať přijedeme na jakoukoliv univerzitu na světě, je tam Čech. Dělá tam stejnou práci, jako by dělal tady, ale má ji desetkrát lépe zaplacenou.

Stanislav Medřický z Amavetu

Podporuje nějak soutěž AMAVET stát?
Naše asociace získává dotace ministerstva školství, ale na cesty na zahraniční soutěže musíme sehnat prostředky odjinud. Fotbalistům cestu na pohár zaplatí, nám na mezinárodní soutěž ne.

Jaký význam mají soutěže tohoto typu pro vědu a ekonomiku?
Obrovský, jinak by to 
v Americe nedělali už šedesát let. Děti se díky nim už 
v mnohem nižším věku setkají s výzkumnou činností, s níž se jinak vysokoškolák setká třeba až při psaní diplomové práce. A to je pozdě. V Pardubickém kraji začínáme už ve 12 letech. Studenti se chystají na praxi, takže to potom nevypadá tak, že někdo nabere třicetiletého vysokoškoláka, který má sice diplom, ale neví, co má dělat. Po předchozí spolupráci už nehrozí, že zaměstnavatel po pár měsících zjistí, že vzal někoho nevhodného. Budoucnost je zkrátka v tom, věnovat peníze na přípravu svých budoucích pracovníků.

Studenti, kteří vyhráli v AMAVET, několikrát bodovali i na mezinárodní soutěži ISEF. Daří se je pak udržet v oboru?
Cesta k výzkumné činnosti je často přímá, zůstávají třeba na amerických univerzitách či v ústavech Akademie věd ČR. Nejsou to sice všichni, ale procento úspěšnosti je vysoké. U nás ale nejsou zaplacení, takže ti špičkoví často odejdou do zahraničí. Měli bychom dokázat je tu udržet.

Sešel jste se s ministrem Fialou. Chystáte nějakou spolupráci?
Ano, udělali jsme experiment v Pardubickém kraji, který bychom teď chtěli rozšířit do celé republiky. Znamenalo by to, že by na projektech dělaly už děti od 12 do 15 let, což by znamenalo ještě o stupeň níže, než je to v současnosti se středoškoláky.