Šéf hradního protokolu Forejt: Královna má ráda humor

V čem jsou poměry na královském dvoře po šesti desetiletích jiné?
Na počátku 50. let připomínaly dvorní zásady v řadě ohledů éru viktoriánské Anglie. Mnoho z těchto pravidel už se nedodržuje. Lidé se například od královny původně vzdalovali pozpátku, existovalo velmi přísné hierarchické dělení mezi dvořany a i v rámci služebnictva, úklony před královnou byly povinné. I dnes samozřejmě každý na dvoře ví, kde je jeho místo, ale hierarchie už není tak striktní. Je také na zvážení každého hosta, zda královně či jinému členovi panovnické rodiny prokáže úctu úklonou, nebo pukrletem. Změny se mimochodem projevily i navenek, v 90. letech se poprvé začala řešit otázka financování královského dvora a královna se stala plátkyní některých daní, stejně jako kterýkoliv jiný občan. Radikálně se změnil i přístup k médiím. Původně byl královský palác takřka posvátným místem, postupně se ale kamery a s nimi i veřejnost dostaly mnohem dál. Pokud tedy vedle sebe porovnáte rok 1952 a 2012, najdete celou řadu rozdílů, ale domnívám se, že rozsáhlé změny by se udály i za vlády jiného panovníka, pokud by vládl 60 let.

Vzpomínáte si na nějaké faux pas, kdy se někdo obzvláště silně provinil proti dvorní etiketě?
Podávání ruky královně v nesprávnou dobu je nepochybně jedním z oblíbených témat britského tisku. Z té poslední doby – diskutovalo se například, zda Michelle Obamová způsobila faux pas, když královnu během rozhovoru objala kolem ramen. Myslím ale, že ta pravidla u britského dvora jsou poněkud mytizovaná a nejsou až tak složitá. Nakonec každý host před setkáním dostává krátkou instruktáž, jak se v přítomnosti královny chovat.

Hrozí tedy aktérům podobných trapasů pouze propírání tiskem?
Alžběta II. patří k těm, kteří se nikdy nenechají vyvést z míry. V podobných situacích rozhodně nedává nijak najevo, že je dotčena či uražena. Na druhou stranu si těchto věcí pochopitelně všímá. Je o ní známo, že má smysl pro suchý britský humor a je vynikající imitátorkou. Jsou proto náznaky, že uvnitř královské rodiny některé z těchto příhod vypráví a dokáže při tom dobře imitovat hlasy a výrazy tváří.

Královská rodina čelila v 90. letech odlivu popularity, nyní panovnici podporuje 80 procent Britů. Čím si je opět získala?
Devadesátá léta byla velmi těžká zejména pro její děti. Rodina se tehdy snažila najít jakousi cestu ke komunikaci s veřejností, a ne vždycky volila ideální způsob. Ať už to byly manželské problémy a rozvody královniných dětí, nebo i smrt princezny Diany. To byly věci, se kterými v minulých desetiletích nezápasila. A když je něco poprvé, dělají se občas i chyby. Britové ji mají jako něco, co zůstává. Premiéři přicházejí a odcházejí, ale královna je jistotou.

Britská panovnice se v politice otevřeně neangažuje, v čem tedy spočívá její hlavní role?
Alžběta se o politiku velmi živě zajímá, nicméně postavení britského panovníka se řídí třemi nepsanými tradicemi. Panovník má právo být konzultován, má právo radit a má právo varovat. Královna tak každý týden přijímá ministerského předsedu. To, co si řeknou, to se nikdo nedozví. Premiéři respektují to, že jde o rozhovory mezi čtyřma očima a královna o nich nemluví. Může přitom politikům nabídnout historické zkušenosti, jimž může konkurovat málokdo: jejím prvním ministerským předsedou byl Winston Churchill. Pro nynější premiéry jsou tato setkání možností, jak prodiskutovat problémy, které královna během své vlády mnohokrát zažila. O královniných sympatiích či antipatiích k jednotlivým premiérům pak média spekulují pouze na základě náznaků, či z dobře informovaných rolí, královna o tomto nikdy veřejně nemluví. Navenek pak královna zahajuje zasedání parlamentu každý rok v listopadu, čte programové prohlášení vlády.

Zařadí se královna Alžběta II. mezi nejvýznamnější britské panovníky nebo bude jen jedním z mnoha monarchů v historii?
Královna se nepochybně už zapsala do britských dějin. Přes politické, ekonomické krize a hluboké společenské změny i proměny chápán monarchie – ty byl jeden svorník – ten se jmenuje Alžběta II. Období její vlády je unikátní v tom, že došlo k dramatickému vývoji prakticky ve všech oblastech lidského života. Je unikátní v tom, že britská monarchie dokázala prokázat životaschopnost i v 21. století, dokázala se během 60 let proměnit. Britská královna je stále velmi respektovaná a oslovuje i mladou generaci. Britská královská rodina dokáže spojovat tradice a vývoj – rodina má rozdělené role – mladší příslušníci monarchie mají svá veřejná vystoupení plánována tak, aby prokázali, že jsou součástí moderního veřejného života – to se pochopitelně děje se souhlasem královny. Britský královský dvůr rozhodně není brzdou vývoje.

Může po Alžbětě nastoupit na trůn její vnuk William namísto syna Charlese?
Domnívám se, že pro královnu Alžbětu II. existuje jedno slovo na které se neodvažuje pomyslet, natož ho vyslovit – to slovo je abdikace. Královna byla třetí v následnictví trůnu, nikoho tehdy nenapadlo, že se stane královnou. Její strýc, Edvard VIII. Však abdikoval aby si mohl vzít rozvedenou Američanku Wallace Simpsonovou. To byla nejen politická, ale i společenská krize. Na trůn tehdy nastoupil Alžbětin otec. Ta krize se odrazila i v královské rodině – tehdy bylo sice Alžbětě 10 let, ale ten tlak okolo si nepochybně pamatuje a dobře ví, jaké to mělo dopady. Abdikace pro ni v úvahu nepřichází. Idea, že by došlo k přeskočení prince Charlese to jsou spekulace tisku a veřejnosti, ale uvnitř královského názoru to podle mého názoru není téma. V královském pojetí dějin neexistují slova jako důchod. Na britský trůn už několikrát nastoupili panovníci, kterým bylo přes 60 let.