Semaforu jsou diváci věrní, i po půl století
Praha - Suchý, Šlitr, Matuška, Pilarová, Molavcová, Havlík... Divadlo chytrých komedií a chytlavých melodií s hravými texty slaví narozeniny
Michal Bystrov
0×video 0×audio 0×foto 4×komentářů 29.10.2009 23:58 aktualizováno 30.10.2009 11:08
Od chvíle, kdy se poprvé otevřely brány pražského divadla Semafor, uplynulo hodně vody. Celých padesát let, což už je pořádně hluboká a dlouhá řeka času. Premiéra první semaforské hry Člověk z půdy se odehrála 30. října 1959 v ulici Ve Smečkách, kde dnes sídlí Činoherní klub. Většině kritiků i diváků bylo hned jasné, že „něco se děje, jenže vy nevíte, co to je, že ne, pane Jones“, jak zpíval jen o pár let později na jiném kontinentě Bob Dylan.
Ne že by se ve výhradním autorovi semaforských her Jiřím Suchém urodil další Sha- kespeare, ale nový Hašler určitě. Připočteme-li nepřehlédnutelný talent skladatele Jiřího Šlitra, získala tehdejší kultura hned dva mistry naráz: takové české bratry Gershwiny. Dnes už si mnozí nepamatují do detailu zápletky všech semaforských inscenací. Ale když někomu zazpíváte „na okně seděla kočka“, můžete si být jisti, že vám bez váhání odpoví: „A venku štěkal pes.“
Nově vzniklé divadlo mělo zpočátku dobrou vůli stát se scénou „sedmi malých forem“, kde by dostaly prostor pantomima, muzika, recitace i loutkohra, ale nakonec se zákonitě zúžilo v divácky nejvděčnější formát hudebního divadla. Jeho téměř okamžitý úspěch spočíval v ideální kombinaci jednoduchého, avšak chytrého komediálního děje a chytlavých melodií s hravými texty.
Když se řekne „zlatá éra Semaforu“, každý si představí Waldemara Matušku, Evu Pilarovou či Hanu Hegerovou, jak zpívají písničky z hudebně divadelních pásem jako Zuzana je sama doma nebo z filmu Kdyby tisíc klarinetů. Tereza, Babeta, Ach, ta láska nebeská... Duo Suchý-Šlitr mělo tenkrát tolik tvůrčího potenciálu, že ve své tvůrčí dílně přehazovalo šlágry vidlemi.
Po vcelku brzkém odchodu největších hvězd do konkurečního Rokoka však musel Semafor urychleně vymyslet, čím si i bez slavných jmen udrží zájem svých příznivců. A proto Suchý stvořil postavu kabaretiéra Jonáše, kterého nechal putovat po tingl-tanglech (dnes bychom asi řekli nočních klubech) celého světa. Představení Jonáš a tingl-tangl se dočkalo 242 repríz a pak ho divadlo stáhlo z programu čistě z únavy, nikoli pro nezájem publika.
O sedm let později se Jonáš dočkal pokračování, tentokrát mu ale dělal přihrávače jistý Dr. Prokop Matrace, neúspěšný právník a ještě horší pianista. Role jako ušitá pro rafinovaně naivistického Jiřího Šlitra, kterého si ještě chvíli předtím nedokázal nikdo představit ani v nejdivočejších snech jako herce.
Vánoce roku 1969 zkalila smutná zpráva: Jiří Šlitr v pouhých pětačtyřiceti letech zemřel a zdálo se, že s jeho smrtí musí nastat i konec divadla Semafor. Po padesáti letech neúnavného hraní a zpívání je už asi každému jasné, že Šlitrův osiřelý kamarád Jiří Suchý nemá v povaze vzdávat bitvy. Ale tehdy muselo působit vskutku obdivuhodným dojmem, když se dokázal přes skon svého uměleckého partnera přenést a v další dekádě okouzlit své věrné dalšími skvělými představeními v čele s Kyticí a Elektrickou pumou.
Chvíli se pokoušel fungovat v klaunské trojici s Jitkou Molavcovou a Josefem Dvořákem, pak si ponechal jen svou ženskou protihráčku, kterou překřtil na Melicharovou. S ní ještě na počátku 80. let exceloval v hlavních rolích výtečné hry o doktoru Faustovi a o tři roky později tento sukces zopakoval coby zestárlý komik v představení Jonáš dejme tomu v úterý. Dobrá polovina potlesku ovšem patří jeho novému dvornímu skladateli Ferdinandu Havlíkovi, jenž to ve své pozici Šlitrova nástupce neměl ani trochu lehké.
Po revoluci, které se celý Semafor aktivně zúčastnil, přišly mnohé soubory o své publikum. Suchý a spol. však přežil jak tuto krizi, tak pozdější pohromy, díky nimž na dlouhou dobu ztratil stálou scénu. Nyní jeho vyvzdorované divadlo sídlí v dejvickém sále někdejšího Globu, právě oprášilo legendární Kytici a světe, div se – i po půl století má pořád plno.
Má se hrát, dokud choděj lidi. Nebo než to někdo zakážeOslavy padesáti let od založení Semaforu by nebyly ničím bez jeho zakladatele, výhradního autora a hereckého protagonisty Jiřího Suchého. „Když mi něco nevyjde, jak bych si přál, nutí mě to zkoušet to znova a znova,“ říká legenda Semaforu v exkluzivním rozhovoru pro Deník.
Divadlo Semafor víceméně stojí a padá s tím, co pro něj napíšete. Hroutil jste se někdy z představy té zodpovědnosti?
Hroutiti se není mým zvykem. Kolikrát si říkám, že by se slušelo, abych se zhroutil, ale nejde mi to. Každý prostě umíme něco jiného.
Zažil jste období, kdy jste jako autor musel přijít s něčím novým a nedařilo se vám nic kloudného vymyslet?
To mám pořád. Kdykoliv dozraje čas a je třeba přichystat novou hru, tak se dostaví strach. Zda bude hra z dramaturgického hlediska dobrá, zda herci odvedou práci tak, jak jsem zamejšlel, zda k tomu dám hercům svou hrou záminku – to všechno mě trochu trápí, ale jeden problém je pro mne stěžejní: budou se tomu diváci smát? Vím totiž, že smyslem Semaforu není dramaticky vystavěná hra, skvělé herecké výkony, dokonalá režie – to všechno je vítáno, ale od toho je tu řada jiných skvělých divadel. Smysl naší scény však vidím v tom, že vliju divákům do duší optimismus, radost ze života a důkladnou dávku humoru. Proč to? Inu, když jsem se kdysi rozhodl pro svou klaunskou cestu, stalo se tak na základě toho, že díky mnohým komikům jsem zdolal v životě nejrůznější strasti, a tak mi bylo dopřáno poznat skutečnou cenu humoru. Zvláštní je, že kritici tohle mé úsilí suverénně ignorují a věnují pozornost jiným kvalitám nebo úletům, kterých se běžně dopouštím. Prostě si zařadili Semafor mezi ostatní divadla a podle nich ho soudí. Nu, když myslí. Kvalitu svého humoru musím tedy posuzovat sám. Smůla ale je, že v tomto případě nejsem objektivní. Fandím si.
Poslední dobou se jako zázrakem objevují archivní záznamy semaforských her, o kterých se myslelo, že jsou nenávratně ztracené. Myslíte, že se postupně podaří rekonstruovat a vydat všechny?
To určitě ne, i když by to bylo fajn. Ty, které se objevují, dochovaly se buď díky obětavosti některých pracovníků, kteří ty záznamy někde ulili, anebo díky lajdáctví těch, kteří měli za úkol je zničit a svou práci odflákli. Na každý pád těm i oněm děkuji.
Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak naznačují, že jejich nová hra České nebe bude zřejmě poslední inscenací Divadla Járy Cimrmana. Vy jste u žádné ze svých her takový pocit neměl?
Měl. Tedy částečně. Po představení Jonáš a dr. Matrace, které nebylo Jiřímu Šlitrovi dopřáno dohrát, jsem se rozhodl, že postavu Jonáše pohřbím rovněž. A trvalo to hezkých pár let, než mi existence Jitky Molavcové na scéně Semaforu tohle mé rozhodnutí rozmluvila. Jinak o tom, že bych nechal divadla, zatím neuvažuju. Jan Werich mi kdysi říkal: Má se hrát, dokud choděj lidi. Anebo než to někdo zakáže, dodávám já.
Za dobu svého trvání procestovalo divadlo Semafor spoustu štací. Vzpomínáte si, kde jste odehráli své nejlepší představení?
Budete se divit (a já se vám nedivím), ale bylo to v Moskvě, někdy na počátku let devadesátých. I když po převratu jsme mezi krajany v USA, v Kanadě, v Austrálii a nevím, kde ještě, měli neskutečné úspěchy (tam jsem se ponejprv v životě setkal s pojmem „standing ovation“), pro Moskvany jsme byli asi stejným zjevením jako pro Pražáky v roce 1958, kdy jsme uvedli Na Zábradlí Kdyby 1000 klarinetů, a ta sláva se o něco později přelila i na Semafor. Vzpomínám na ty neustálé skandované aplausy během představení v divadle K. S. Stanislavského, na ruské „standing ovation“ v závěru, a hlavně na ty dvě krásné studentky, které nám po představení přišly poděkovat a v polovině díků se rozplakaly. Tehdy byla Moskva zralá na založení písničkového divadla malých forem.
Když se za těmi padesáti lety ohlédnete, co byste už znovu neopakoval a co vás naopak ve vzpomínkách vždy znovu potěší?
Co bych neopakoval, těžko říct. Logicky by to měly být všechny průšvihy. Ale vím příliš dobře, jakou cenu měly průšvihy v mé další práci, a tak bych je ochotně podstoupil znovu. A navíc – když mi něco nevyjde, jak bych si přál, nutí mě to zkoušet to znova a znova. Takže nevylučuju, že za pár let zkusím uvést na scénu hru Sekta, se kterou mě větší část publika a skoro všichni recenzenti už dvakrát hnali. Dokázal bych i vysvětlit, na jaké bázi tahle má zarputilost vzniká, ale potřeboval bych na to ještě jednu celou novinovou stránku.
A co mě ve vzpomínkách vždy znovu potěší? Všecko ostatní. Ne, to přeháním. Potěší mě, že i u průšvihů se najde jakási menšina diváků, která má pochopení a tuší, proč jsem tu kterou volovinu provedl. Píšou mi, a já mnohdy žasnu, s jakou jasnozřivostí se dokážou strefit. Je to asi tím, že naše krevní skupina je totožná. Kdo ví, bez nich bych už možná skončil. Díky.
