Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Sestra pracující pro Lékaře bez hranic: Nejtěžší je, když nemůžete pomoci

Praha /ROZHOVOR/ – To nejlepší na misích je vidět, že se lidé umějí radovat, i když přišli o všechno, říká sestřička Petra Růžičková.

19.6.2013 1
SDÍLEJ:

MISE. Petra Růžičková má za sebou mise v Čadu, Kongu, Jemenu, na Haiti, v Iráku a Jižním Súdánu. Na další se chystá příští rok. Foto: LBH

Byla jste jako sestřička na mnoha misích. Můžete přiblížit, jak vlastně vaše práce v terénu vypadá?
Bývám v pozici hlavní sestry, která má na starosti další personál. Pracujeme se zdravotníky v dané zemi – seženeme třeba lidi, kteří budou v nemocnici pracovat, ukážeme jim, jak dělat výkony a organizujeme jejich práci. Pak záleží na formě zařízení – jestli jde o nemocnici, zdravotní centrum či mobilní kliniku, která jezdí do vesnic či uprchlických táborů. Každý ze zdravotníků ošetří kolem padesáti až sto pacientů denně. V Kongu nebo Čadu jsme jezdili do vesnic, kde lidé neměli žádnou péči, takže pak za námi přijížděli i z velké dálky. Někdy jich byly i stovky denně a my některé museli odmítat, všechny bychom nezvládli. Vybírali jsme podle vážnosti nemoci a toho, zda pacientovi v mobilní klinice skutečně lze pomoci. V uprchlických táborech takový nával nebývá, protože je ambulance otevřená denně. Nemocnice tam většinou bývá provizorně ve stanu, jinak se snažíme využívat již existující struktury. Většinou máme internu, dětské oddělení a výživové centrum, v oblastech konfliktu pak i chirurgii.

Podle čeho jste volila země a mise, na které jste vyrazila?
Většina zemí, kde působíme, jsou francouzsky mluvící, takže ten, kdo jazyk umí, se na misi dostane snáze. Funguje to tak, že vás osloví s nabídkou účasti, a já nikdy neodmítla. Moje první mise byla do Čadu, kde jsem byla osm měsíců. Pak jsem byla v Kongu, Jemenu, na Haiti po zemětřesení, v Iráku a teď jsem se vrátila z Jižního Súdánu.

A co prostředí na jednotlivých misích?
V Jemenu šlo o válečný konflikt, i když v době mého pobytu byl zrovna docela klid. Museli jsme ale být stále ve střehu a připraveni s chirurgií, postřelené jsme ošetřovali často. Na Haiti jsem přijela asi měsíc po zemětřesení. Představte si, že by všechny parky v Praze byly zaplněné stany s lidmi – tak to tam vypadalo. V provizorních táborech jsme poskytovali péči a rehabilitace, ve zničených vesnicích pomáhali s opravami. Situace se tam dodnes příliš nezměnila a mnozí stále bydlí ve stanech. V dalších zemích zase běží programy na podvýživu. Lidé za vámi nepřijdou, že mají podvyživené dítě. Když ho ale maminka přinese s tím, že má průjem či infekci, uděláte u všech do pěti let screening na podvýživu a případně zařadíte do programu, aby si každý týden chodili pro terapeutickou výživu.

Působila jste ale také v uprchlických táborech.
To bylo v Jižním Súdánu. V Čadu šlo o podobnou situaci, ale tam byli vnitřně vysídlení. V jednom jihosúdánském táboře, který už nějakou dobu fungoval, žilo 40 tisíc lidí. Byl tam ale problém s čistou vodou a latrínami, což vždycky zvýší riziko nemocí. A to se stalo, propukla epidemie žloutenky typu E. Ta je specifická tím, že se o ní příliš neví, nedá se proti ní očkovat a nemá specifickou léčbu. Týdně jsme měli třeba 500 nových případů, někteří byli přijati v kómatu nebo to byly těhotné ženy, které pak potratily. Právě kvůli hrozbě tragických epidemií jsme také očkovali proti choleře, což je novinka. Dříve se plošné očkování nedělalo, ale teď ho zkoušíme, i když má látka jen 60procentní účinnost a trvanlivost dva až tři roky.

Jak probíhá „zorganizování" uprchlického tábora?
V Čadu jsme byli v době, kdy lidé právě přišli. Vzali si pár klacíků, přes ně přehodili kousek igelitu a z odpadků si postavili provizorní přístřešek. Jde o pouštní oblast, kde je přes den 60 stupňů a v noci pro změnu zima, takže lidé potřebovali přikrývky. Desetičlenná rodina bydlela v malinkém přístřešku bez vody i jídla, neměli na čem vařit. V první fázi se tedy snažíte zajistit základní potřeby – dáte lidem pevné igelitové plachty, deky, kanystry na vodu, něco na vaření a suroviny. Až pak se staví stany, kopou studně a podobně. Co se týče lékařské péče, děláme plošný screening lidí v táboře. Když v Jižním Súdánu přicházeli další uprchlíci, postavili jsme zdravotní základny na půli cesty a hned jsme jim poskytli péči - přišli hladoví a dehydrovaní, takže jsme jim případně dali infuzi a vyléčili nemoci, které je postihly cestou. V táboře jsme pak všechny ještě proočkovali.

Po jak dlouhou dobu lidé v táborech zůstávají?
V Čadu se lidé rychle asimilovali do místní vesnice, protože i když byli z jiné oblasti, šlo o podobný kmen. Nejdřív bydleli v táboře, ale pak je vesnice přijala a tábor po několika měsících sám od sebe zanikl, takže jsme se vrátili domů dříve. To je ten dobrý případ. Jinak se čeká, než se konflikt vyřeší a lidé se budou moci vrátit. Jenže to trvá roky a stává se, že v táboře lidé stráví skoro celý život.

Která mise pro vás byla nejtěžší?
Ta první. Nevíte, do čeho jdete, a najednou se ocitnete v situacích, které jste dosud znali jen z filmů. Pak je to všechno před vámi a vy vidíte lidi umírat.

Máte nějaký zážitek, který vás silně poznamenal?
Silných zážitků je každý den několik. Přijdete do země, kde lidé nemají přístup k základní péči, nejdou léčit chronické nemoci a děti umírají kvůli průjmu. Snažíte se, aby pacienti neumírali na obyčejné infekce. Pak je krásné vědět, že jste někomu zachránili život. Při podvýživových programech zase vidíte, jak děti přibírají a jejich tělo pak zvládne i vážnější nemoci. Uvědomíte si ale, že mnoha lidem prostě pomoci nemůžete – když bude mít dítě chronickou nemoc, slabé srdce či rakovinu, nic s tím prostě nemůžete dělat. Nemáte možnost operovat srdce, transplantovat ledviny či podat drahé léky, které jsou dostupné u nás. Srovnat se s tím, to je vůbec nejtěžší. Co mi na misích naopak dává nejvíc, je vidět, jak lidé, kteří nic nemají, dokážou žít. Děti v roztrhaných hadrech, které mají hračky z pet lahví, jsou stále veselé. Lidé se smějí a zvou vás na čaj. Chtějí se s vámi podělit i o to málo, co mají.

Setkala jste se někdy s negativními reakcemi?
Může se to stát, v některých státech došlo k cíleným útokům na cizince. Jsou to ale spíš výjimky a já s tím nemám zkušenost. Většinou jsou lidé rádi, že tam jste, a naopak nad námi vznikala ochranná ruka. V konfliktech pomáháme oběma stranám, čímž jsme trochu chráněni. Pak se může stát, že jako organizace, která má prostředky – auta, léky, počítače, peníze, se staneme terčem přepadení či rabování. Ani to se mi ale osobně nestalo.

Plánujete další misi?
Dříve jsem si mezi misemi dávala jen krátké přestávky. Od roku 2009 pracuji v pražské nemocnici a zaměstnavatel mi vždy dává neplacené volno, takže mohu na kratší misi vyjet. Pokud mě tedy zaměstnavatel pustí, jela bych zase příští rok. Kam, to záleží na událostech – jestli se stanou neštěstí, kde se bude válčit… Pracujeme asi v 70 zemích, takže jsou lidé vždycky potřeba.

Světový den uprchlíků

Při příležitosti Světového dne uprchlíků dnes vyroste v Praze na Letné uprchlický tábor. Vedle fotografií můžete vyslechnout 
i příběhy těch, kdo se vypravili do postižených oblastí pomoci.
V roce 2012 bylo na světě nejvíce uprchlíků od roku 1994 – šlo o více než 45 milionů lidí, což je o zhruba tři miliony více než v roce předešlém. K situaci výrazně přispívá konflikt v Sýrii.
Hlavní příčinou uprchlictví jsou války. Více než polovina uprchlíků je z pěti válkou postižených zemí: Afghánistánu, Somálska, Iráku, Sýrie a Súdánu.

Chcete pomoci? Organizaci Lékaři bez hranic můžete finančně podpořit na účet 2101050700 / 2700.

Autor: Michaela Koubová

19.6.2013 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Otec a syn Bushovi
1 16

Rodina Bushů se připojila ke kritikům Trumpa. Jeho poradní tým se rozpadl

Ilustrační foto
4

Ve Dvoře Králové přišli o hrocha. Zemřel dva měsíce od převozu

RECENZE: Retro pro tátu. Strniště pro Jana Svěráka

Laskavé retro z těžké doby. Natočené podle klíče Obecné školy. To je v kostce nový film Jana Svěráka Po strništi bos, který režisér natočil spíš kvůli otci nežli kvůli sobě.

Pohledem Stanislava Šulce: Slyšet HDP růst

Výkon ekonomiky je stále obdivuhodnější. Tedy alespoň to tak vypadá u stolů makroekonomů, kteří sledují výlučně růst hrubého domácího produktu. Růst HDP o 4,5 procenta by nám mohli ostatní snad i závidět. Proti tomu však stojí rostoucí počet nespokojených lidí, kterým je růst HDP lhostejný, protože jej jednoduše neprožívají. Kvalita jejich životů stagnuje stejně jako platy, mírný růst vyváží stále sílící zdražování, které se zdaleka neomezuje jen na máslo.

Podvodníci zaplavují sociální sítě. Chtějí získat peníze skrze falešné profily

Neposílejte nikomu svoje číslo, policie varuje před podvodníky, kteří vytvářejí falešné profily na Facebooku a chtějí získat peníze. Méně pozorné uživatele dokáží připravit o tisíce korun. Snaží se získat ověřovací SMS pro internetové mobilní platby.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení