VYBERTE SI REGION

Škárka šéfa VV podvedl, dostal tři roky. Bárta odešel s podmínkou

Praha - Obvodní soud pro Prahu 5 dnes udělil šéfovi poslaneckého klubu VV a exministrovi dopravy Vítu Bártovi osmnáctiměsíční podmíněný trest s třicetiměsíčním odkladem. Uplácel podle něj své bývalé stranické kolegy tím, že jim poskytl bezúročné půjčky. 

13.4.2012
SDÍLEJ:

Obvodní soud pro Prahu 5 dnes udělil šéfovi poslaneckého klubu VV a exministrovi dopravy Vítu Bártovi osmnáctiměsíční podmíněný trest s třicetiměsíčním odkladem. Poslanci Jaroslavu Škárkovi uložil tři roky vězení za to, že Bártu podvedl.Foto: DENÍK/Martin Divíšek

Poslanci Jaroslavu Škárkovi uložil tři roky vězení za to, že Bártu podvedl. Zakázal mu také po deset let být poslancem. Rozsudek není pravomocný, Škárka i Bárta se proti verdiktu odvolali. Státní zástupkyně si ponechala lhůtu pro případné podání odvolání.

Bárta po vynesení rozsudku novinářům řekl, že rezignuje na své politické funkce, pozastaví členství ve Věcech veřejných a rezignuje na post šéfa poslaneckého klubu strany. Škárka uvedl, že bude řešit, zda se vzdá poslaneckého mandátu, až po pravomocném rozsudku.

Výhodné půjčky

Bárta, který je považován za faktického lídra Věcí veřejných, se podle soudu snažil uplatit Škárku a Kristýnu Kočí. Nejprve prý nabídl poslancům VV kvůli snížení jejich příjmů, že jim bude k dispozici, tedy že jim poskytne výhodné půjčky. „Přičemž jeho nabídka byla motivována přinejmenším z podstatné části obavou z negativní mediální odezvy, která by stranu Věci veřejné postihla v případě znovuotevření debaty o výši poslaneckých příjmů a v případě snahy o změnu zákona,“ prohlásil Šott.

Bárta pak podle soudce poskytl koncem března Kočí a Škárkovi bez vyhotovení smlouvy bezúročné půjčky. Poslankyni půjčil 500.000 korun, poslanci 170.000. Jedinou podmínkou byla lhůta splatnosti jednoho roku. „Obě takto poskytnuté půjčky představovaly pro jejich příjemce obohacení spočívající v absenci platit úroky,“ uvedl Šott. Peníze nechal v rámci verdiktu soudce propadnout.

Část úplatku Škárka použil

Škárka podle soudu pod falešnou záminkou vylákal z Bárty peníze. Převzal od něj půjčku, „přestože jeho úmyslem od začátku bylo využít takto získané částky k následné diskreditaci Víta Bárty ve veřejném a politickém životě“. Soudce se tak zcela odklonil od obžaloby, která Škárku vinila z přijetí úplatku. Podle žalobkyně peníze vzal a část z nich použil. Podle soudce však poslanec lhal a manipuloval důkazy. Kriminalistický ústav například prokázal, že Škárkou předložená nahrávka soudu byl podvrh.

Podvodu, jako Škárka, se podle soudce mohla dopustit i Kočí, která v procesu figurovala jako svědek a poškozená. Policie by se tím podle předsedy senátu Jana Šotta měla začít zabývat. „Víme o tom z médií, z rozsudku. Věc zanalyzujeme a budeme se jí zabývat,“ řekl ČTK mluvčí Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Jaroslav Ibehej.

Bártovi, kterému hrozilo až šestileté vězení, soud uložil trest na spodní hranici zákonné sazby. Převažovaly u něho polehčující okolnosti vzhledem k jeho dosavadnímu řádnému životu. „Ke spáchání trestného činu se objektivně zcela doznal, jako by se domníval, že jeho jednání trestné není, a to přispělo podstatným způsobem k objasnění věci,“ uvedl Šott. Podle něho soud přihlédl k tomu, že byť korupční nabídka vzešla od Bárty, k poskytnutí úplatku jej přiměla provokace jeho politických odpůrců, kteří si o peníze řekli s úmyslem ho diskreditovat.

Širší jednání

Podle Šotta ale nelze pominout, že se Bárta svého jednání dopustil v nejvyšších patrech politického života a také to, že si svým jednáním zavazoval poslance vládní strany. „Přestože soud ukládá trest pouze za dva dílčí útoky pokračujícího trestného činu, nepomíjí ani to, že tyto zčásti vyprovokované činy byly součástí širšího jednání, kdy nabídky směřovaly vůči dalším osobám, které je nevyprovokovaly,“ dodal soudce.

U Škárky soud naopak shledal pouze jedinou polehčující okolnost – jeho dosavadní trestní bezúhonnost. Podle předsedy senátu bylo pro Škárku podvodné vylákání peněz pouhým prostředkem k dehonestaci Bárty a dosažení jeho vlastních cílů v politice. „Rovněž chování obžalovaného po spáchání trestného činu hodnotí soud ve vztahu k podvedenému jako značně zákeřné,“ poznamenal Šott. Trest zákazu činnosti výkonu poslance mu uložil na maximální možnou dobu deseti let, protože se Škárka činu dopustil v souvislosti s výkonem své funkce. Někteří právníci ale to této části verdiktu pochybují. Ústava zánik mandátu poslance takovým způsobem neumožňuje.

Trestný čin

Kočí se podle Šotta mohla dopustit podvodu, když přijala od Bárty půjčku a chtěla ji proti němu použít. Její vysvětlení přitom soudce označil za nevěrohodná. „V průběhu předmětného řízení jsem vždy říkala pravdu a spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení, a pokud ode mě bude policie ještě cokoliv potřebovat, jsem jí plně k dispozici,“ napsala dnes ČTK Kočí. Policie by podle Šotta měla zvážit i to, zda Kočí a Škárka nespáchali trestný čin křivého obvinění.

Oba muži obžalobu opakovaně odmítli. Někdejší majitel jedné z největších bezpečnostních agentur v zemi Bárta tvrdil, že šlo jen o půjčky – bez úmyslu uplácet. Kočí se Škárkou prý lžou, snažili se ho svým nařčením zdiskreditovat a pokoušeli se o stranický puč. Dnes u soudu Bárta působil skleslým až apatickým dojmem, Škárku pak výrok soudu viditelně rozrušil. Odpoledne společně zasedá grémium a poslanecký klub VV, aby se zabývaly dalším směřováním strany.

Výrok rozsudku nad Bártou a Škárkou a text ústního odůvodnění 

Text výroku rozsudku nad šéfem poslanců vládních Věcí veřejných (VV) a exministrem dopravy Vítem Bártou a poslancem Jaroslavem Škárkou (dříve VV) a písemná verze ústního odůvodnění tak, jak je ČTK poskytl předseda trestního senátu Jan Šott. Text neobsahuje osobní údaje:


    Obžalovaní


    1) JUDr. Vít Bárta,


    2) Mgr. Jaroslav Škárka,


    jsou vinni, že


    I. obž. JUDr. Vít Bárta


    poté, co dne 04.02.2011 na jednání poslaneckého klubu politické strany Věci veřejné, jejímž poslancem, ministrem a čelným představitelem tehdy byl, v rámci diskuse, při níž někteří poslanci kritizovali dopady účinné novely zákona o daních z příjmu, jíž došlo ke zdanění poslaneckých náhrad a tedy k faktickému podstatnému snížení příjmu poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nabídl při vědomí svých mimořádně dobrých majetkových poměrů celému poslaneckému klubu, že bude poslancům v případě finančních problémů individuálně k dispozici, čímž mínil, že je poslancům připraven poskytnout výhodnou půjčku či jinou formu pomoci, spočívající zejména v případném zajištění zakázek v rámci jiné výdělečné činnosti provozované poslanci, přičemž jeho nabídka byla motivována přinejmenším z podstatné části obavou z negativní mediální odezvy, jež by politickou stranu Věci veřejné postihla v případě znovuotevření debaty o výši poslaneckých příjmů a v případě snahy o opětovnou změnu zákona ze strany poslanců této politické strany, čemuž se svou nabídkou snažil zabránit,


    1) dne 29.03.2011 přibližně v 16:15 v restauraci Austria, Štefánikova 18/25, Praha 5 poskytl bez vyhotovení písemné smlouvy poslankyni strany Věci veřejné Kristýně Kočí na základě její předchozí žádosti bezúročnou půjčku ve výši 500.000 Kč v hotovosti, kterou jí předal v obálce s tím, že dle jejich ústní dohody jedinou sjednanou podmínkou půjčky byla lhůta splatnosti jednoho roku,


    2) dne 29.03.2011 přibližně v době od 19:30 do 19:45 ve svém bytě poskytl bez vyhotovení písemné smlouvy poslanci strany Věci veřejné, spoluobžalovanému Mgr. Jaroslavu Škárkovi na základě jeho předchozí žádosti bezúročnou půjčku ve výši 170.000 Kč v hotovosti, kterou mu předal v obálce s tím, že dle jejich ústní dohody jedinou sjednanou podmínkou půjčky byla lhůta splatnosti jednoho roku,


    přičemž v obou případech jej poslanci požádali o půjčku s odkazem na jeho předchozí nabídku vyslovenou na poslaneckém klubu strany Věci veřejné


    a obě takto poskytnuté půjčky představovaly pro jejich příjemce majetkové obohacení spočívající v absenci povinnosti hradit úroky, jež by jim vznikla, pakliže by smlouvu o úvěru uzavřeli za podmínek obvyklých v obchodním styku, a další zvýhodnění spočívající v podmínkách poskytnutí půjčky (zejména sporná faktická vymahatelnost vrácení půjčky, absence zajištění závazku),


    tedy


    jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytl úplatek, a takový čin spáchal vůči úřední osobě,


    II. obž. Mgr. Jaroslav Škárka


    jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za stranu Věci veřejné pod falešnou záminkou žádosti o půjčku vylákal od spoluobžalovaného poslance téže strany JUDr. Víta Bárty částku 170.000 Kč, kterou mu JUDr. Vít Bárta předal dne 29.03.2011 přibližně v době od 19:30 do 19:45 ve svém bytě v obálce, již si obžalovaný Mgr. Jaroslav Škárka převzal, přestože skutečným úmyslem obžalovaného Mgr. Jaroslava Škárky od počátku bylo zneužít takto poskytnuté částky k následné diskreditaci JUDr. Víta Bárty ve veřejném a politickém životě,


    tedy


    sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu,


    čímž spáchali


    obž. JUDr. Vít Bárta


    zločin podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku účinného ke dni 29.03.2011 (dále jen tr. zákoníku),


    obž. Mgr. Jaroslav Škárka


    přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,


    a odsuzují se


    obž. JUDr. Vít Bárta


    podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců.


    Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se mu výkon trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.


    Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se mu dále ukládá trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 665.000 Kč, uložené na účtu Obvodního soudu pro Prahu 5.


    obž. Mgr. Jaroslav Škárka


    podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků.


    Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem.


    Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku se mu dále ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na dobu 10 (deseti) roků.

    Podle § 229 odst. 1 tr. řádu se poškozená Kristýna Kočí odkazuje se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.


    Odůvodnění:

    Obžalovaný Vít Bárta byl obžalobou viněn ze dvou dílčích útoků zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.


    Prvního z těchto činů se, stručně řečeno, měl podle obžaloby dopustit dne 29.03.2011 tím, že poskytl úplatek ve výši 500.000 Kč v hotovosti (v obálce obsahující bankovky v nominální hodnotě 5000 Kč) v restauraci Austria v Praze 5 předsedkyni poslaneckého klubu Věcí veřejných a člence vyjednávacího týmu téže strany Kristýně Kočí (v tomto řízení vystupující jako poškozená), od níž měl požadovat, aby navzdory svému přesvědčení a dosavadním postojům vedla poslanecký klub k loajalitě vůči jeho osobě jako neformálnímu lídrovi strany a aby proti němu přestala kriticky vystupovat.


    Poškozená měla dle obžaloby obálku převzít, nicméně v bezprostřední návaznosti učinit kroky k zadokumentování jednání obžalovaného.


    Druhého dílčího útoku zločinu podplacení se měl obžalovaný Vít Bárta dopustit tím, že téhož dne ve svém bytě předal obžalovanému Jaroslavu Škárkovi, který byl též poslancem strany a zároveň jejím výkonným místopředsedou, úplatek ve výši 170.000 Kč (i v tomto případě v obálce obsahující bankovky v nominální hodnotě 5000 Kč), a to za to, že bude usilovat o zrušení klubu VV v Plzni a založení nového klubu, případně o vytvoření dalšího klubu VV v Plzni, a dále o začlenění bývalého primátora Plzně Ing. Rödla do struktury strany Věci veřejné.


    Obžalovaný Jaroslav Škárka je pak v souvislosti s tímto jednáním Víta Bárty obžalobou viněn z přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku (účinného do 31.11.2011), neboť dle obžaloby přijal tyto finanční prostředky s tím, že se jedná o úplatek, do bytu Víta Bárty se měl dostavit již za účelem převzetí tohoto úplatku, peníze měl následně zčásti použít pro svou potřebu a k oznámení jednání nepřistoupit bezprostředně po přijetí úplatku, ale až v návaznosti na hrozbu medializace tohoto jednání.


    Poškozená Kristýna Kočí se k trestnímu řízení připojila s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 5000 Kč proti obžalovanému Vítu Bártovi, přičemž svůj nárok odůvodnila zejména tím, že obžalovaný již samotným jednáním, jež je mu kladeno za vinu, tedy předáním úplatku, zasáhl do její občanské cti. Požadovanou částku označila pouze za symbolickou s tím, že samotné vyslovení povinnosti nahradit způsobenou nemajetkovou újmu je pro ni důležitější.


    Obžalovaný Vít Bárta svou vinu popíral a hájil se tím, že v obou případech se nejednalo o poskytnutí úplatku, nýbrž o předání domluvených půjček, o které jej jak poškozená, tak spoluobžalovaný předtím požádali. Tyto žádosti měly podle jeho obhajoby padnout s odkazem na nabídku, kterou obžalovaný učinil při jednání poslaneckého klubu strany dne 04.02.2011, a to v reakci na stížnosti části poslanců, kteří příliš pozdě zjistili, že si v rámci zdanění poslaneckých náhrad snížili příjem více, než očekávali. Půjčky měl obžalovaný poskytnout bezúročně, bez písemné smlouvy či jiného dokladu, aniž by se ptal na jejich důvod, přičemž jedinou ústně sjednanou podmínkou bylo vrácení peněz ve lhůtě jednoho roku.


    Obžalovaný Jaroslav Škárka též popřel, že by se dopustil jednání, které mu obžaloba kladla za vinu. Tvrdil přitom shodně s obžalobou, že částka, již mu poskytl Vít Bárta, byla úplatkem, za nějž po něm spoluobžalovaný požadoval provedení jistých činností, zčásti uvedených v obžalobě; v tomto rozsahu tedy obžalovaný svou výpovědí podporoval obžalobu a svou obhajobu, jak je ovšem jeho plným právem, zaměřil v průběhu celého procesu z podstatné části právě k podpoře argumentace obžaloby ve vztahu k nekalému nebo přímo trestnému počínání a motivaci spoluobžalovaného Víta Bárty, svědků vystupujících ve prospěch spoluobžalovaného, případně celé politické strany Věci veřejné a bývalé soukromé bezpečnostní agentury Víta Bárty ABL. Ve vztahu k podstatě jednání, jež bylo kladeno za vinu jemu, se obžalovaný Jaroslav Škárka hájil tím, že předem o poskytnutí úplatku nevěděl, že obsah obálky zjistil až po návratu od Víta Bárty domů, že nemohl úplatek především kvůli služební cestě do Kazachstánu oznámit dříve než dne 05.04.2011, kdy podal trestní oznámení, a že z poskytnutých peněz použil pouze jednu bankovku, a to až poté, co trestní oznámení podal a policie si odmítla peníze převzít, neboť neměl jinou hotovost a nemohl použít platební kartu.


    Soud provedl rozsáhlé dokazování a zamítl pouze návrh státní zástupkyně na výslech svědka Kmenty, neboť neshledal, že by jeho svědectví mohlo změnit skutkové závěry, které na základě provedených důkazů soud učinil. Výslech svědka nebylo možné zajistit, aniž by došlo k odročování věci a protahování řízení, což značně omezený potenciální přínos jeho výpovědi neodůvodňoval. Soud dále v souladu se stabilní judikaturou českých soudů, jež ostatně zcela odpovídá shodnému přístupu velké většiny civilizovaných právních řádů, nepřipustil jako použitelný důkaz výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži a pochopitelně ani nehodnotil jako relevantní, kdo a z jakých důvodů se tomuto vyšetření podrobil či nepodrobil.


    Lze uzavřít, že provedené důkazy připouštějí pouze dvě základní verze událostí. Na jedné straně stojí verze tvrzená obžalobou (s možnými různými odchylkami ve vztahu k posouzení jednání obžalovaného Jaroslava Škárky) a na straně druhé verze vyplývající z obhajoby obžalovaného Víta Bárty (vzhledem k tomu, že - jak již bylo řečeno - obžalovaný Jaroslav Škárka svou obhajobou v základních aspektech podporoval skutková tvrzení obžaloby, bude-li soud dále v rámci jistého zjednodušení hovořit o "verzi obhajoby" či o "obhajobě", bude tím míněna právě obhajoba obžalovaného Víta Bárty). Jakákoli jiná představitelná skutková verze (lidově řečeno "cosi mezi tím, co tvrdí obžaloba a obhajoba"), nemá v provedených důkazech žádnou oporu a byla by pouhou zcela neopodstatněnou spekulací.


    Úkolem soudu tedy bylo posoudit ve světle rozsáhlého důkazního řízení obě možné skutkové verze, a to při respektování zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, říkající, že v pochybnostech je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Jinak řečeno, soud nestál před základní otázkou, zda jedné z verzí uvěří či neuvěří, zda se mu verze obžaloby bude zdát pravděpodobnější či logičtější, ale před otázkou, zda obžaloba svůj případ prokázala mimo jakoukoli důvodnou pochybnost, tedy zda je verze obhajoby zcela nepochybně vyvrácena. Je totiž povinností obžaloby, aby obžalovanému jeho vinu v trestním řízení nepochybně prokázala. K úspěchu obhajoby naopak postačuje, že o vině obžalovaného jsou důvodné pochybnosti, jež není ani dalším dokazováním možné rozptýlit.


    Je přitom zjevné, že jak obžaloba, tak obhajoba se v podstatné části skutkových tvrzení zcela shodují. Nebylo žádného sporu o tom, že obžalovaný Vít Bárta jak spoluobžalovanému Jaroslavu Škárkovi, tak poškozené Kristýně Kočí finanční částky uvedené v obžalobě, v době uvedené v obžalobě a na místech uvedených v obžalobě skutečně poskytl. Podstatou zjišťování skutkového stavu tedy bylo posouzení otázky, zda se jednalo o půjčky, jak tvrdí obhajoba, či zda je správné tvrzení obžaloby, že se jednalo o úplatky poskytnuté za účelem uvedeným v obžalobě.


    Zatímco skutkový stav, který vyplývá z obžaloby, je vymezen dostatečně jasně, je nezbytné, předtím než soud vysvětlí, jakými úvahami byl veden při hodnocení provedených důkazů, přesněji vymezit určitý velice podstatný bod týkající se verze obhajoby, konkrétně motivaci půjček ze strany poškozené Kristýny Kočí a obžalovaného Jaroslava Škárky.


    Z chování jak Kristýny Kočí, tak Jaroslava Škárky bezprostředně či téměř bezprostředně po převzetí peněz, a vlastně již ním, je zcela zřejmé, že ani jeden z nich po převzetí peněz s penězi od samého počátku rozhodně nenakládal jako s půjčkou. Soud v této souvislosti odkazuje především na jednání Kristýny Kočí a Aleny Maršálkové u advokátky JUDr. Chandrycké, sepsání čestného prohlášení a posléze smlouvy o úschově, na diskuzi Kristýny Kočí i Jaroslava Škárky se svědky Rusnokem a Navrátilovou téhož dne, na umístění peněz do bankovního sejfu obžalovaným Škárkou, ostatně i na informace, které novinářům časopisu Respekt o obálkovém financování, případně o tom, že obžalovaný Škárka převezme téhož dne obálku, poskytovali předem jak Jaroslav Škárka, tak Kristýna Kočí či Alena Maršálková. Soud proto vylučuje možnost, že by Kristýna Kočí a Jaroslav Škárka nejprve v dobré víře požádali o půjčku, peníze si pak v dobré víře převzali a teprve následně se rozhodli, že půjčku takříkajíc obrátí v úplatek a začali podle toho jednat. Pakliže se skutečně jednalo o snahu křivě obvinit obžalovaného Víta Bártu, musel být tedy tento úmysl u obou dán již před převzetím peněz a celé jejich jednání, včetně žádosti o půjčku, muselo být logicky součástí plánu na diskreditaci obžalovaného Víta Bárty.


    Vytknutí tohoto závěru před závorku hodnocení skutkových verzí obžaloby i obhajoby je přitom klíčové z hlediska posouzení, zda konkrétní důkazy nebo indicie vypovídají ve prospěch té či oné verze nebo zda jsou pro posouzení pravdivosti obou verzí irelevantní. Verze obhajoby, aby vůbec dávala ve světle nepochybně prokázaných skutečností smysl, logicky musí předpokládat předchozí plán Jaroslava Škárky a Kristýny Kočí směřující k poškození obžalovaného Víta Bárty; tato skutečnost zdánlivě staví obhajobu do složitější pozice, neboť vyžaduje nalezení přijatelného motivu pro takový plán, zároveň však činí hned na počátku posouzení obou skutkových verzí jeden ze zásadních argumentů obžaloby zcela irelevantním a druhý podstatně zeslabuje.


    Konkrétně soud konstatuje, že pro posouzení, zda důkazy dávají za pravdu obžalobě či obhajobě, je naprosto nerozhodné, že majetkové a výdělečné poměry Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky ukazují, že neměli finanční důvod si peníze půjčovat. I podle verze obhajoby totiž jejich skutečným důvodem pro žádost o půjčku vůbec nemohl být finanční nedostatek, nýbrž snaha získat tímto způsobem nástroj k diskreditaci obžalovaného Víta Bárty.


    Rovněž argument obžaloby napjatými vztahy uvnitř poslaneckého klubu Věcí veřejných, mediálními stížnostmi na způsob faktického řízení strany Vítem Bártou a rostoucí animozitou mezi Kristýnou Kočí, již obžaloba označuje za klíčovou osobnost vnitrostranické opozice, a Vítem Bártou, tedy argument, v němž obžaloba spatřuje motiv pro poskytnutí úplatku ze strany Víta Bárty, je v podstatě dvojsečný. Právě tak totiž tyto napjaté vztahy, opozice Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky i jejich nesouhlas s pozicí a vystupováním Víta Bárty v rámci Věcí veřejných mohou představovat naopak motiv pro jednání, jež jim připisuje obhajoba, totiž pro plánovanou diskreditaci Víta Bárty za účelem jeho odstranění minimálně z politického života. Z tohoto důležitého argumentu obžaloby tak zbývá fakticky pouze otázka, zda je věrohodné, že by Vít Bárta poskytl v rámci takto nastíněných vztahů bezúročnou půjčku bez písemných dokladů a jakýchkoli svědků právě svým vnitrostranickým oponentům (což je charakteristika, která má dle obžaloby platit přinejmenším ve vztahu ke Kristýně Kočí).


    Při vlastním hodnocení velice rozsáhlého důkazního materiálu, který měl, ať již ve formě výpovědí obou obžalovaných, svědeckých výpovědí, nahrávek či listinných důkazů, k dispozici, se soud zaměřoval na podstatné body jednotlivých výpovědí, na vnitřní logiku a konzistentnost těchto výpovědí a zejména na jejich soulad či nesoulad s objektivními důkazy a základní logikou průběhu událostí. Jak obžalovaní, tak valná většina svědků jsou osoby, které mají značné zkušenosti s vystupováním na veřejnosti, tudíž pro ně není přílišný problém přednést svou verzi událostí navenek přesvědčivým způsobem; právě konfrontace jejich výpovědí jak navzájem, tak především s objektivními důkazy a logikou skutkového děje byla proto pro posouzení věci rozhodující. Každá výpověď má subjektivní povahu, nadto události, jež jsou předmětem řízení, byly již v době samotného dění mimořádně medializovány i probírány v prostředí, v němž se obžalovaní i svědci pohybují. Soud proto zvážil i to, že aktéři událostí skutečně mohou mít v detailech, v bodech, které pro ně tehdy neměly význam, potíže rozlišit realitu, jak ji bezprostředně vnímali, od toho, o čem poté spolu hovořili, o čem četli či co viděli na televizních obrazovkách. Proto se soud při svém hodnocení důkazů soustředil právě na podstatné, rozhodující body výpovědí, na klíčové události a zásadní prvky konání jejich aktérů, u nichž je možnost takového omylu výrazně nižší.


    Soud opírá své skutkové závěry o následující podstatné důkazy a jejich zhodnocení:


    Jaroslav Škárka, na jehož výpovědi stojí obžaloba, pokud jde o jednání kladené Vítu Bártovi za vinu pod bodem 2) obžaloby, zcela prokazatelně lhal v tak zásadní věci, jakou je popis jednání s Vítem Bártou ve dnech 17.03.2011 a následně 29.03.2011, tedy ve dnech, kdy jej měl Vít Bárta nejprve při schůzce na ministerstvu dopravy v koupelně při puštěných kohoutcích přemlouvat či nutit k určitým činnostem a za to mu slibovat částku 160.000 Kč, a následně kdy mu měl předat peníze. Jaroslav Škárka totiž jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení jednoznačně uváděl, že jedním z požadavků Víta Bárty při obou těchto setkáních bylo, aby podpořil kandidaturu (resp. účast ve výběrovém řízení) ing. Rödla na pozici krajského ředitele Ředitelství silnic a dálnic České republiky (dále jen ŘSD). Z objektivního důkazu, jímž je jmenovací dekret ing. Rödla, na jehož základě se stal ředitelem ŘSD v Karlovarském kraji, však vyplývá, že toto tvrzení obžalovaného Jaroslava Škárky je nesmyslné a lživé, protože ing. Rödl byl jmenován ředitelem již dne 08.03.2011, s účinností ode dne 11.03.2011, takže 17.03.2011 ani později již jakoukoli součinnost v této věci od Jaroslava Škárka Vít Bárta logicky vůbec nemohl požadovat.


    Soud v této souvislosti konstatuje, že pakliže by ke jmenování ing. Rödla došlo v období mezi 17.03.2011 a 29.03.2011, bylo by snad možné - při absenci jiných důkazů či indicií o nevěrohodnosti, přesněji řečeno lživosti výpovědí obžalovaného Jaroslava Škárky - uvažovat o tom, že se tento obžalovaný spletl, že snad požadavek, který zazněl od Víta Bárty na oné dramatické schůzce dne 17.03.2011 omylem spojil s dalšími požadavky, které měly zaznít později, konkrétně dne 29.03.2011. Tak tomu však nebylo, neboť již dne 17.03.2011 byl ing. Rödl krajským ředitelem ŘSD (ostatně, právě schůzka s ním a dalšími nově jmenovanými řediteli byla primárním důvodem návštěvy obžalovaného Škárky na ministerstvu dopravy).


    Soud proto uzavírá, že v tomto zcela zásadním bodě obžalovaný Jaroslav Škárka nepochybně lže. Nad rámec tohoto jednoznačného a pro věc zcela dostačujícího závěru lze pouze dodat, že ani další požadavky, jež měl údajně v rámci korupčního jednání Vít Bárta Jaroslavu Škárkovi adresovat (zrušení klubu Věcí veřejných v Plzni či začlenění ing. Rödla do struktur strany Věci veřejné) nebyly v žádném případě prokázány, a to ani v rovině jejich teoretické smysluplnosti, a jeví se naopak samy o sobě jako velice pochybné. Svědek Rödl ve své výpovědi jednoznačně uvedl, že poskytoval Věcem veřejným či Vítu Bártovi určitou pomoc formou poradenství, ale žádný zájem vstoupit do této politické strany neměl, o takovém zájmu neexistuje žádný jiný důkaz než tvrzení Jaroslava Škárky, případná dominantní role Jaroslava Škárky při zrušení klubu v Plzni (vůči němuž měl jinak nepochybně Vít Bárta závažné výhrady) se také nejeví zcela přesvědčivou.


    Pouze nad rámec hodnocení důkazů pak soud musí poznamenat, že soud značně zaujalo, když obžalovaný Jaroslav Škárka ve své závěrečné řeči "vytáhl z klobouku" další údajný požadavek, který na něj Vít Bárta měl při předávání úplatku mít, totiž vyrábění kompromitujících materiálů na plzeňskou ODS, což je požadavek, o kterém se nikdy v předchozím průběhu řízení vůbec nezmínil.


    Obžalovaný Jaroslav Škárka poskytl jednoznačný důkaz lživosti svých výpovědí předložením podvržené nahrávky, která dle jeho tvrzení měla pocházet ze dne 29.03.2011 a zachycovat předání peněz, ve skutečnosti se však jednalo o nahrávku z rána dne 31.01.2011. Skutečnost, že se jedná o podvržený důkaz, byla prokázána znaleckým posudkem kriminalistického ústavu v Praze ve spojení s analýzou a důkazy dodanými obhajobou s naprostou jistotou, neboť:


    a)novinami, které jsou na nahrávce zachyceny a které Jaroslav Škárka, pořizující nahrávku, čte, je deník Právo ze dne 31.01.2011, 
    b)kriminalistický ústav, který měl pro expertizu k dispozici i nahrávací zařízení, provedl vlastní pokusnou nahrávku, přičemž rozdíl nastaveného systémového času zařízení mezi oběma nahrávkami odpovídá rozdílu mezi dnem pořízení pokusné nahrávky kriminalistickým ústavem a koncem ledna či počátkem února 2011 (konkrétně v nahrávce poskytnuté Jaroslavem Škárkou je zobrazen systémový čas 05.01.2007, přičemž v nahrávce, kterou dne 21.03.2012 pokusně provedl kriminalistický ústav, byl zobrazen systémový čas 24.02.2008; zcela přesné určení časového odstupu nebylo učiněno, neboť nebyla zjišťována možná časová odchylka systémového času zařízení). Pakliže tedy někdo z neznámých důvodů v době od pořízení nahrávky nepřeprogramoval nastavený systémový čas nahrávacího zařízení, nahrávka předložená obžalovaným Škárkou byla pořízena právě koncem ledna či začátkem února 2011, což odpovídá datu novin, které jsou na ní zachyceny. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nahrávací zařízení měl u sebe po celou dobu obžalovaný Jaroslav Škárka, který jeho čas dle vlastních slov nepřenastavoval. Pokud obžalovaný upozornil, že nahrávací zařízení (hodinky) v průběhu doby reklamoval, je zjevné, že i kdyby z nepochopitelných důvodů při reklamaci ten, kdo hodinky měl opravovat, měl manipulovat se systémovým časem nahrávacího zařízení, pravděpodobnost, že by v důsledku této nahodilé manipulace byl čas posunut právě tak, aby se nahrávka z 29.03.2011 po časovém posunu jevila jako nahrávka z doby, kdy byly vydány noviny, které jsou na nahrávce zachyceny, se limitně blíží nule, 
    c)na nahrávce jsou jasně zachycena světlá okna, k čemuž kriminalistický ústav konstatuje, že nahrávka mohla být pořízena v denní době, s tím, že nelze vyloučit ani noční dobu v případě osvětlení okolí objektu; soud dodává, že z podkladů dodaných obhajobou vyplývá, že slunce zapadalo dne 29.03.2011 v 18:26 a především, že na nahrávce jsou jasně slyšet (v době, kdy Jaroslav Škárka čekal na Víta Bártu) v čase nahrávky 00:23:56 slova Jaroslava Škárky, který na pozdrav či popřání "Dobré ráno" odpovídá zřetelně: "Dobré ráno, ještě pořád čekám…"; je tedy zcela jasné, že nahrávka vznikla nikoli večer, ale naopak v ranních hodinách, 
    d)na nahrávce zazní v čase 00:38:29 zřetelně věta Jaroslava Škárky: "…já jsem ve čtvrtek byl na setkání starostů klatovského okresu…", přičemž z dokumentů doložených obhajobou vyplývá, že takové setkání se skutečně konalo ve čtvrtek dne 27.01.2011.


    (Je namístě doplnit, že obhajoba navíc předložila soudu i notářský zápis prohlášení paní Kláry Mikulíkové, jež má být na nahrávce zachycena, že se s Jaroslavem Škárkou v bytě Víta Bárty nikdy nesetkala ve večerních hodinách a že se s ním zde mohla setkat pouze při pracovních poradách, které nezačínaly ve večerních hodinách. Aby soud mohl tento důkaz zcela přijmout, musela by v hlavním líčení být tato osoba jako osoba zachycená na záznamu na jisto identifikována, což by však vyžadovalo nadbytečné doplnění dokazování, neboť situace je beztak zcela jasná.)


    Soud tedy uzavírá, že se v žádném případě nejedná o nahrávku nevěrohodnou, neprůkaznou či podezřelou; jedná se o prokázaný naprosto bezostyšný podvrh obžalovaného Jaroslava Škárky, který ve své lživé výpovědi tuto nahrávku, kterou sám soudu aktivně předložil, označil za nahrávku z předání peněz z večera 29.03.2011, ačkoli vznikla mnohem dříve, konkrétně v ranních hodinách dne 31.01.2011. Obžalovaný Jaroslav Škárka tedy i v tomto zcela zásadním bodě lhal, což jednoznačně dokládá jeho absolutní nevěrohodnost. Okolnosti této lži jsou přitom o to závažnější, že se obžalovaný prostřednictvím podvržené nahrávky pokusil křivě obvinit svědka Michala Babáka z křivé výpovědi.


    Nad rámec úvah o významu tohoto důkazu pro závěr soudu o naprosté lživosti výpovědi Jaroslava Škárky soud pouze dodává, že nahrávka prokazuje, že si Jaroslav Škárka již koncem ledna 2011 tajně nahrával Víta Bártu, aniž by toto své počínání jakkoli rozumně vysvětlil (což ani nemohl, neboť po předložení jednoznačných důkazů, že nahrávka je podvržená a byla pořízena dříve, setrval v čemsi, co soud obtížně může charakterizovat jinak než jako dětinské popírání, a nadále tvrdil, že "je přesvědčen", že nahrávka pochází z 29.03.2011). V kontextu celkového počínání Jaroslava Škárky nelze mít pochybnosti o tom, že jeho úmysly při nahrávání Víta Bárty nebyly ve vztahu k nahrávanému nijak příznivé. Konečně pak soud uvádí, že ve světle kriminalistického zkoumání neobstojí ani tvrzení Jaroslava Škárky, že nízkou kvalitu nahrávky způsobují údajné rušičky v bytě Víta Bárty, neboť ze znaleckého posudku jasně vyplývá, že špatná kvalita je dána technickými parametry nahrávacího zařízení a jeho zakrytím rukávem košile nebo saka Jaroslava Škárky v době pořizování nahrávky.


    Obžalovaný Jaroslav Škárka ve své výpovědi v přípravném řízení tvrdil, že peníze, které nejprve vložil i s obálkou do bankovního sejfu, uložil dne 05.04.2011 po podání trestního oznámení v Horních Počernicích, kde policie údajně neměla obálku přijmout, do advokátní úschovy ke svému obhájci JUDr. Vávrovi, přičemž na otázky obhájce obžalovaného Víta Bárty uváděl, že je připraven doložit smlouvu o této úschově, již má samozřejmě k dispozici. V hlavním líčení ale připustil, že nejenže takovou smlouvu doložit nemůže, ale že se především nic takového nestalo a žádná taková smlouva nebyla vůbec uzavřena, neboť peníze měl celou dobu u sebe. Vysvětloval své odlišné výpovědi tím, že se mylně domníval, že v rámci dynamického průběhu událostí, během nichž podepisoval i smlouvu o právním zastoupení či smlouvu se svou ochrankou, uzavřel i smlouvu o úschově a peníze byly v advokátní úschově. Dále poukazoval na to, že se jedná o detail, který s podstatou projednávané věci příliš nesouvisí, zjevně ve snaze vysvětlit, proč se v této otázce mohl splést.


    K tomuto vysvětlení obžalovaného však soud podotýká, že tato dílčí otázka je sice detailní a v zásadě nepodstatná ve vztahu ke skutku kladenému za vinu Vítu Bártovi, ale naopak mohla mít zcela zjevně zásadní význam pro posouzení případné trestní odpovědnosti právě Jaroslava Škárky za jednání, které mu bylo obžalobou kladeno za vinu. Nejedná se tedy o nevýznamný detail, u něhož by omyl byl snadno pochopitelný a omluvitelný. Navíc tvrzení Jaroslava Škárky v rámci jeho výpovědi v přípravném řízení ve vztahu k této advokátní úschově byla zcela jednoznačná. Konečně soud konstatuje, že by se snad, zejména s přihlédnutím k tomu, že obžalovaný není právník, dal chápat omyl v otázce, zda byla uzavřena smlouva určitého druhu, či nikoli, ale stěží přijatelné je tvrzení obžalovaného, že se spletl v tom, zda měl peníze fyzicky u sebe či zda byly uloženy v advokátní úschově.


    Soud uzavírá, že se jedná o další zjevně nepravdivé tvrzení obžalovaného Jaroslava Škárky, v tomto případě učiněné v přípravném řízení a nepřesvědčivě vysvětlované v hlavním líčení.


    Obžalovaný Jaroslav Škárka ostatně různými lžemi bohatě zásoboval od samého propuknutí kauzy prostřednictvím svých mediálních výstupů celou veřejnost. Sám obžalovaný tvrdil, že redaktorům Respektu ohledně částky 55.000 Kč povídal, že tyto peníze dostává od Víta Bárty prostřednictvím poslanců Babáka a Vysloužila za pracovní loajalitu. Dle tvrzení obžalovaného toto bylo pouze expresivnější vyjádření skutečnosti, neboť peníze měly být úhradou nákladů spojených s jeho funkcí. Tímto expresivnějším vyjádřením prý chtěl vyvolat v novinářích zájem zabývat se podstatou věci. Mimo jiné jim také 29.03.2011 sdělil, že má téhož dne dostat další takovou částku (toto jeho vyjádření bylo též následně dne 04.04.2011 v Respektu publikováno), což byla informace, kterou v hlavním líčení opět naprosto nebyl schopen logicky vysvětlit.


    Pomine-li soud, že obžalovaný zřejmě příliš nerozlišuje mezi lží a "expresivnějším vyjádřením", z výpovědí obou novinářů Respektu, Ivany Svobodové a Ondřeje Kundry, i z článku publikovaného těmito novináři dne 04.04.2011, v rozporu s tvrzením obžalovaného jednoznačně vyplývá, že částku 55.000 Kč jim prezentoval různými způsoby, včetně toho, že se jedná o rentu, která je mu vyplácena za jeho mlčení o určitých záležitostech strany, o nichž ví. Soud obě tyto svědecké výpovědi novinářů hodnotí jako zcela přesvědčivé a věrohodné, svědci nemají k nikomu z obžalovaných ani k jiným účastníkům událostí žádný vztah a nemají zájem vypovídat lživě, jejich výpovědi ostatně žádná ze stran nijak nezpochybňovala, navíc věc z pochopitelných důvodů co nejrychleji publikovali a obsah článku zcela odpovídá jejich svědeckými výpovědím.


    Nejenže obžalovaný připouští, že lhal (tedy dle vlastních slov používal "expresivnějších vyjádření") v rozhovorech s novináři z týdeníku Respekt, ale poté, co jeho informace publikovali, dementoval je v jiném periodiku z Kazachstánu s tím, že si z novinářky vystřelil. Posléze po návratu do České republiky obžalovaný odvolal, co odvolal, a začal tvrdit cosi podobného tomu, co tvrdil původně, totiž že částky 55.000 Kč skutečně dostával, nicméně jednalo se o platby, které měly sloužit k úhradě jeho pracovních výdajů. Soud přitom zdůrazňuje, že tyto mediální kotrmelce předváděl obžalovaný v době, kdy dle svých slov plánoval, jakmile to bude možné a bezpečné, oznámit na policii údajný úplatek, který měl obdržet od Víta Bárty. Nebylo zajisté těžké uvědomit si, že jeho věrohodnost bude důležitou otázkou, kterou se orgány činné v trestním řízení budou muset zabývat. Vysvětlení, že cestu mystifikace (což je výraz, který je v politickém slangu oblíbeným synonymem běžného výrazu "lež") zvolil proto, že nemohl z Kazachstánu adekvátně mediálně reagovat na vzniklou situaci, je prostě a jednoduše nesmyslné, neboť mu koneckonců nic nebránilo nereagovat vůbec.


    Všechny popsané skutečnosti jednoznačně prokazují, že obžalovaný Jaroslav Škárka od samého počátku běhu událostí, od prvních rozhovorů s novináři až po své vystupování u tohoto soudu opakovaně lže a manipuluje s důkazy. Soud může pouze zarážet míra naivity, průhlednosti a hlouposti lží, které obžalovaný rozšiřuje.


    Přestože se zdá být v kontextu předchozích zcela jasných závěrů ve vztahu k výpovědi obžalovaného Jaroslava Škárky nadbytečné cokoli dalšího dodávat, neboť výpověď jako celek nelze označit jinak než jako snůšku prokazatelných lží, považuje soud, již proto, aby bylo patrné, jak je věc vlastně jednoduchá, za nezbytné poukázat, nyní již poněkud zběžnějším způsobem a bez nároků na úplnost, na řadu dalších absurdit a nelogičností obsažených v jeho výpovědi.


    Především již samotné vysvětlování - soud zde má na mysli finální verzi, se kterou obžalovaný Jaroslav Škárka přišel - částky 55.000 Kč, kterou měl obžalovaný údajně od poslanců Babáka a Vysloužila dostávat, důvodů a okolností poskytování této částky, včetně údajné dobré víry, v níž obžalovaný tyto peníze přijímal (přestože mu tato dobrá víra neměla bránit, aby o věci zpravil novináře v údajné snaze povzbudit je v investigativní činnosti) vyznívá naprosto nepřesvědčivě a nelogicky. Takový způsob platby načerno by snad mohl v dobré víře přijímat brigádník, který na stavbě vykonává demoliční práce, nikoli však výkonný místopředseda vládní strany. Věrohodnost verzi obžalovaného rozhodně nemůže dodat ani dodatečné vykázání těchto údajných příjmů v daňovém přiznání.


    Naprosto nepřesvědčivě a nevěrohodně vyznívá i odůvodnění, proč obžalovaný údajný úplatek neoznámil ihned, ale odjel monitorovat volby do Kazachstánu v rámci pozorovatelské mise OBSE, neboť jeho účast v této misi prý byla státním zájmem České republiky. Nehledě na to, že toto vysvětlení v kontextu skutečnosti, že předmětem trestního oznámení mělo být velice závažné kriminální jednání významného člena vlády, působí téměř legračně, obžalovaný nepochybně měl i tak na oznámení úplatku dostatek času, konkrétně celý den před odletem. Ve vztahu k chování jak obžalovaného, tak poškozené Kristýny Kočí není nepodstatné citovat § 368 tr. zákoníku, podle něhož se přečinu neoznámení trestného činu dopustí ten, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal mimo jiné trestný čin podplacení podle § 332 tr. zákoníku, a takový trestný čin neoznámí bez odkladu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Je sice pravdou, že odst. 2 téhož ustanovení stanoví beztrestnost osoby, která oznámení nemohla učinit, aniž by sebe či osobu blízkou uvedla v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání, nicméně žádné takové nebezpečí nebylo v tomto řízení prokázáno a jeho existence zůstává pouze v úrovni divokých tvrzení Jaroslava Škárky a Kristýny Kočí.


    Jeví se dále naprosto nevěrohodná tvrzení obžalovaného, pokud na jednu stranu sám sebe prezentuje jako člověka s poctivými úmysly, na druhou stranu tvrdí, že strana Věci veřejné již od roku 2009 byla nedemokratickou stranou, do níž finančně vstoupili podnikatelé z Prahy, jež používala vyděračské metody a byla netransparentně financována. To vše měl obžalovaný dle svých slov, včetně toho, že Věci veřejné jsou ze strany svých údajných věřitelů vnímány jako investiční záměr, který má přinést zisk prostřednictvím tunelování státního rozpočtu, vědět již před volbami v roce 2010, přesto za stranu jako její výkonný místopředseda kandidoval do Poslanecké sněmovny. Nabízejí se ovšem jen dva možné závěry, buď obžalovaný tak jako v ostatních bodech i v této otázce opět lže a pouze se snaží stranu Věci veřejné dehonestovat, nebo se dlouhodobě zcela úmyslně podílel na plánování mimořádně závažné trestné činnosti, což stěží mohl činit v dobré víře. Zcela nevěrohodné je přitom jeho vysvětlení, že byl ve své údajné vnitrostranické opozici omezen svěřeneckou smlouvou, kterou podepsal ohledně směnek v celkové hodnotě 10,000.000 Kč v souvislosti se svým působením v zastupitelstvu Prahy 1. Pomine-li soud skutečnost, že to byl právě obžalovaný, kdo tuto smlouvu - jinak skutečně doklad o naprosto nedemokratických praktikách strany či jejích tehdejších představitelů - podepsal nejen za svou osobu, ale zároveň i za druhou stranu, totiž jako jednatel Věci veřejné, s.r.o., podstatné je, že podle podmínek smlouvy obžalovanému, aby se z ní vyvázal, stačilo pouze rezignovat na post zastupitele Městské části Praha 1, což též učinil v srpnu 2010 a obsah úschovy mu byl vydán. Rovněž ve vztahu k dalším obžalovaným tvrzeným údajným nedemokratickým prvkům při řízení strany Věci veřejné, zejména různým poradám "vyvolených", kteří měli mít ve straně rozhodující vliv, soud pouze může konstatovat, že obžalovaný, jenž byl vysokým představitelem strany, se i dle svých vlastních slov měl všech těchto praktik aktivně účastnit.


    Nelogicky a zcela nepřesvědčivě vyznívá i popis a zdůvodnění počínání obžalovaného po návratu z Kazachstánu. Obžalovaný shodně jako Kristýna Kočí odůvodňují své počínání obavou ze zásahu Víta Bárty či jím v minulosti vlastněné a řízené bezpečnostní agentury ABL, nikdo z nich však nedokázal žádným rozumným důvodem vysvětlit, v čem jim měl pomoci a v čem jim skutečně pomohl v překonání této obavy týdenní odklad při podání trestního oznámení, jinak řečeno, jaké srozumitelné kroky byly činěny, aby se takto nastíněné hrozbě zamezilo. Poněkud zvláštně vyznívá, že obžalovaný Jaroslav Škárka si hradí osobní ochranku, která v jeho okolí monitoruje údajné podezřelé osoby, aniž by se jakkoli snažila tyto osoby identifikovat či jejich totožnost zadokumentovat; vyvrcholením této epizody má být trestní oznámení v Horních Počernicích, které je obžalovaným Jaroslavem Škárkou podáváno nejen z důvodu úplatku, ale také kvůli údajnému sledování jeho osoby. Podle popisu šéfa ostrahy Radka Haška se v době podání trestního oznámení pohybovala kolem budovy policie řada podezřelých lidí, což též obžalovanému při odjezdu sdělil, nikoho z nich však nenapadlo o této závažné skutečnosti informovat policii.


    Do jasného obrázku, který činnost a vystupování Jaroslava Škárky poskytuje, pak zapadá i nahrávka jeho hovoru se svědkem Tomášem Jánskym. Přestože si o vystupování tohoto svědka před soudem lze myslet cokoli, přestože svědek evidentně je určitým způsobem spojen jak s obžalovaným Vítem Bártou, tak s lidmi v jeho okolí (což ale ostatně mělo být zároveň důvodem, proč jej obžalovaný Škárka vyhledal), tak svědek předložil nahrávku části jejich rozhovoru, kde obžalovaný pronáší například větu: "Já jsem počítal s tím, že se to změní a že já budu mluvit do toho, jak se to různě, jak se to přerozdělí, jo, že se bude, že prostě nás nebude, nebudeme tři, ale budeme sedm nebo jedenáct a budeme řešit, kdo v té vládě bude a nebude. S tím jsem počítal. To se nepovedlo, protože Vítek velmi, velmi rychle na ty lidi zaklekl a velmi rychle ty lidi, ty lidi prostě stáhl k sobě, přidržel u sebe." Obžalovaný nahrávku označuje za nevěrohodný a zmanipulovaný důkaz (což je přístup, který jak Jaroslav Škárka, tak Kristýna Kočí zaujímají v zásadě ke všem nahrávkám s výjimkou těch, které pořídili oni sami), nicméně na dotaz obhajoby tento svůj výrok nijak nepopřel. Ve vztahu k osvětlení motivace obžalovaného Jaroslava Škárky je tento jinak jistě svou povahou spíše doplňující důkaz významný, a to především proto, jak dobře odpovídá výrokům zachyceným na nahrávkách Kristýny Kočí, která v celé kauze vystupovala v úzké součinnosti s ním.


    Pokud jde o svědkyni Kristýnu Kočí, soud její výpověď hodnotí jako mimořádně nevěrohodnou. Svědkyně se sice oproti obžalovanému Jaroslavu Škárkovi aspoň vyvarovala uvádění snadno ověřitelných lží o podstatných skutečnostech, ovšem často za cenu toho, že jakmile se její verze událostí dostala do rozporu s nějakým objektivním důkazem nebo zjevně vůbec nevyznívala logicky, k těmto rozporům se z různých důvodů vyjadřovala zcela vyhýbavě a nepřesvědčivě.


    Tento přístup je zcela patrný již ve vztahu k prvnímu zásadnímu důkazu, který její verzi zpochybňuje a jímž je nahrávka pořízená svědkem Lukášem Víchem. Na této nahrávce padají ze strany Kristýny Kočí - v kontextu její svědecké výpovědí a jejích tvrzení, že neplánovala žádný puč ve straně Věci veřejné - výroky, které obtížně lze vysvětlit jinak, na čemž nic nemění, že rozhovor byl, jak připustil svědek Vích, z jeho strany veden návodným způsobem, neboť svědek chtěl přimět Kristýnu Kočí, aby zopakovala věci, které už předtím říkala při společné cestě autem. Soud má konkrétně na mysli výroky jako: "My máme na účtech schovaný prachy, my máme sto dvacet milionů…na novou stranu, fakt," "My jsme počítali s tím, že takoví ti Skokani, takoví ti, co jim jde o prachy, o koryta, se seberou a řeknou si: Hele, radši než přijít o funkci nebo o ten plat poslaneckej, tak do toho půjdou," "Buďto to budeme my, kdo bude určovat v tom ŘSD s novýma kmotrama, nebo to necháme těmhletěm starejm, který odhalí Kmenta … Takže já to samozřejmě hraju s těma ODS kmotrama, ale s těma, který to chtějí změnit," "Proč myslíte, že ta Plzeň, že ten Jurečko, že jsem šla na státní zastupitelství," "Ty půjdou sedět. Mně je jedno, jestli Bárta ovládá celou policii, protože my držíme celou justici. Proto ten Pospíšil. Všechno je promyšlený, já to hraju teďka tak, že teď se musí získat lidi," "Podívejte se, to, co jsem udělala já, tak prostě ty lidi skončili," "Kdybyste tedy toho Rusnoka uměli ještě zítra zkusit," a na otázku: "Kdo tam je ještě takový, s kým by se dalo?": "Z poslanců? Chaloupka, Morava… Pak je tu ještě Navrátilová, Olomouc … Nevím, kdo je tam ještě slabej. Andrýsová, ta je úplně mimo, tak je zfanatizovaná," "Tahleta akce je projekt společnej, tři čtvrtě roku chystanej," "Zkuste ještě toho Rusnoka. A kdo tam ještě je - Chaloupka, Rusnok, Dáša, Valenta a takoví ti lidi z toho SNK, Novotný, Petráň," "Nejlepší ale je, že za mnou už stojí všichni novináři, Mladá fronta mě plácá po ramenou. Akorát ti naši pičusové, jak jsou tam jednotní, oni potřebujou čas. Mít čas, aby si to přečetli v těch novinách. A hlavně - já bych potřebovala, aby začali tlačit spíš ty místní lidi. Hele, já jsem úplně teď v klidu, tak nemám problém chodit všude, všem všechno povyprávět, furt dokola, a ty lidi mi věřej." Je namístě dodat, že nahrávka zachycuje též řadu vulgarit pronesených Kristýnou Kočí.


    Kristýna Kočí ve své svědecké výpovědi tuto nahrávku a své výroky žádným způsobem, který by aspoň trochu dával nějaký smysl, nedokázala vysvětlit. Nutnosti vyjádřit se k jednotlivým pozoruhodným výrokům, které tehdy pronesla, se vyhnula s vyjádřením, že nahrávka byla manipulována v České televizi, nedokáže tedy říct, zda je autentická, nikdy ji neslyšela ani neviděla její přepis, takže se k ničemu z toho, co na ní zaznělo, nemůže konkrétně vyjádřit. V kontextu toho, že tato nahrávka putuje už rok českými médii a stala se svého druhu legendární, že na jejím podkladě byla napsána divadelní hra, kterou - jak vyplývá z výpovědi svědkyně Maršálkové - sama poškozená navštívila a hodlá uplatňovat svá autorská práva k ní, že se k této nahrávce poškozená obšírně vyjadřovala i krátce po jejím zveřejnění v obsáhlém televizním rozhovoru, soud hodnotí tato vysvětlení poškozené jako zjevnou průhlednou výmluvu, učiněnou ve snaze vyhnout se vysvětlování čehosi, co skutečně z jejího pohledu vysvětlit v podstatě nelze.


    Stejně zmatená, nevěrohodná až komická jsou vyjádření poškozené k okolnostem pořízení nahrávky. Poškozená tvrdí (a tuto verzi uvedla již ve zmíněném televizním rozhovoru v pořadu Události, komentáře dne 13.04.2011), že k rozhovoru přistupovala s očekáváním, že bude nahrávána. Proto prý, a nejen v tomto rozhovoru, rozšiřovala teorie podporující verzi obžalovaného Víta Bárty, neboť tímto způsobem chtěla prokázat, že se představitelé strany Věci veřejné nahrávají, navíc očekávala, že Věci veřejné tuto nahrávku použijí k pokusu o její vydírání a diskreditaci, což by mohla oznámit policii; nenapadlo ji však, že bude nahrávka zveřejněna v médiích.


    Tvrzení, že celý její postup byl motivován snahou prokázat, že se členové Věcí veřejných nahrávají, poškozená velice úporně a bojovně prosazovala právě i v citovaném rozhovoru v Událostech, komentářích, kde na otázky moderátora, který se pokoušel ptát na obsah nahrávky, reagovala například výroky: "Já se strašně omlouvám, ale my se tady vůbec nebavíme o té podstatě. My se tady nebavíme o tom, že evidentně členové Věcí veřejných si nahrávají svoje schůzky…To podle mě je mnohem důležitější informace. Tady se bavíme o praktikách, které používá vládní strana. Vládní strana, její představitelé chodí na svoje schůzky s nahrávacím zařízením. Proboha, kde to jsme! To je ta podstata, o které se musíme bavit… Smyslem celé této nahrávky z mojí strany bylo jenom opravdu dát argument, že takovéto praktiky nahrávání Věci veřejné dělají. To, že tady opravdu jdete na schůzku se svými kolegy a někdo si vás nahrává, to je přece jasný důkaz, že něco není v pořádku." K tomu soud může pouze uvést, že poškozená, která si sama prokazatelně v předchozí době tajně nahrávala schůzky s obžalovaným Vítem Bártou a s dalšími členy strany (nahrávka z restaurace Studna, nahrávka tzv. porady u lahví těžkého vína, samotnou poškozenou přiznaná smazaná nahrávka rozhovoru s Vítem Bártou u něho doma) projevuje v tomto svém vyjádření naprosto mimořádnou dávku nehoráznosti. Především však, vzhledem k obsahu nahraného rozhovoru i stylu, jakým jej poškozená vedla (její projev obsahoval, jak již bylo řečeno, mimo jiné i řadu vulgarit, které by normálně uvažující člověk stěží pronášel, pakliže by předpokládal, že je nahráván) je toto vysvětlení zjevně zcela nevěrohodné.


    Rovněž vysvětlení, jež poškozená učinila k obsahu nahrávky, totiž že rozšiřovala, a to nejen při tomto rozhovoru, ale i jindy, když si myslela, že může být nahrávána, teorie šířené Vítem Bártou, a to proto, aby vytvořila prostor ke svému následnému vydírání, čímž by byly prokázány praktiky obžalovaného Víta Bárty, je absurdní. I člověku zcela mdlé mysli - a za někoho takového soud poškozenou nepovažuje - by muselo být jasné, že po získání takové či obdobné nahrávky by Vít Bárta ani nikdo jiný neměl jakýkoli důvod ani potřebu poškozenou čímkoli vydírat, neboť by mu k plné spokojenosti zcela stačilo to, co se skutečně stalo, totiž že nahrávka bude předána médiím a následně publikována.


    Soud tedy uzavírá, že vysvětlení poškozené, že na nahrávce cíleně vykládala nesmysly proto, že předpokládala, že je nahrávána, je zcela nevěrohodné.


    K obsahu nahrávky, jež zachycuje, jak je namístě připomenout, rozhovor Kristýny Kočí s lidmi, kteří byli sice spolustraníky, ale zároveň i jejími přáteli, pak nelze než konstatovat, že tento obsah mimořádně znevěrohodňuje výpověď svědkyně Kristýny Kočí. Ta totiž na nahrávce popisuje svou dlouhodobou snahu rozštěpit poslanecký klub strany Věci veřejné a její vyjádření, jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu, odpovídají zcela verzi, kterou v tomto trestním řízení zastává obhajoba. Tento závěr platí přitom i tehdy, pokud Kristýna Kočí při svém projevu přeháněla či zveličovala svou úlohu a takříkajíc se předváděla, což se jeví vzhledem k době pořízení nahrávky i jejímu vystupování pravděpodobným.


    Přestože nahrávka pořízená samotnou Kristýnou Kočí již před událostmi dne 29.03.2011, konkrétně dne 13.03.2011 (po tzv. poradě u lahví vína), zachycující její rozhovor ve vozidle s ministrem Kamilem Jankovským je podstatně stručnější a méně vypovídající, především v kontextu nahrávky pořízené svědkem Víchem i v celkovém kontextu skutkové verze traktované obhajobou ji soud hodnotí jako důkaz podstatný. Shodně jako v případě předchozí citované nahrávky, ani tentokrát nedokázala poškozená ve své svědecké výpovědi podstatné body a především celkové vyznění svého projevu přesvědčivě vysvětlit; takovým vysvětlením přitom nemůže být ani poukaz na vinné opojení, v němž se měla v době rozhovoru nacházet. (Tento závěr činí soud s výjimkou vysvětlení na nahrávce použitého výrazu "Odpálím Bártu" poukazem na plánovaný novinový rozhovor, který posléze vyšel pod titulkem Když se VV nezmění, bude to konečná, neboť toto dílčí vysvětlení poškozené soud považuje samo o sobě za zcela akceptovatelné.)


    Konkrétně poškozená při hovoru s Kamilem Jankovským použila věty jako: "nabídka jasně řečena, nějakej jako setup…no od koho, od našich…od tatínka od Jirky," "časově příští víkend schůzka s nastaveným pracovním fahrplanem, časování úplně jasný… s ekonomikou nastavenou, s Biskou v zádech a se vším…… příští tejden….. Řek, že si teďka do týdne všecko jako rozmyslíme, že on udělá ty kroky ekonomika a všecko bude připravený," !No takhle jsem hlavně ve velkým presu a hlavně jako se zavíraj jiný varianty, že jo, protože ta Nečasova varianta je varianta jako relativně rychlá," "plus… Kalousek mi poslal částku nebo velkou, velkou, velmi velkou nabídku, jako opravdu hodně velkorysou. Kterou já jsem teda odmítla. Ale jenom proto, že jsem si řekla, jaká je realita…jako abychom….velmi teda velkorysou. Takže je jako o čem přemýšlet." Obsah tohoto projevu Kristýny Kočí lze dle soudu skutečně jen obtížně vykládat jinak, než jak činí obhajoba, totiž jako informování o svých plánech na rozštěpení Věcí veřejných za spolupráce představitelů dalších koaličních stran, a to bez ohledu na to, zda v dílčích výrocích na nahrávce svědkyně Kočí uvádí pravdu nebo si vymýšlí. Tento závěr soud činí i v kontextu s jejími výroky o několik týdnů později v rozhovoru se svědkem Víchem.


    Svědkyně Kočí ve své výpovědi k této nahrávce (již pořídila nedopatřením, neboť nestačila vypnout nahrávací zařízení, s jehož pomocí nahrávala předchozí schůzku) uvedla, že výroky o představiteli další koaliční strany TOP 09, ministru Kalouskovi se nezakládají na pravdě, přičemž popsala, že jedinou "nabídkou", kterou od něho dostala, byla zběžná poznámka v zásadě anekdotické povahy učiněná o přestávce koaličního jednání. Výroky o "tatínkovi od Jirky" (obhajobou v kontextu dalších důkazů nikoli nelogicky explikovanému jako Roman Jurečko) pak nepříliš přesvědčivě vysvětlovala tak, že touto osobou mínila otce svého kamaráda, jehož přesné jméno nezná a který pracuje v ODS či je jejím členem. S tímto pánem se setkala a on se jí vyptával na praktiky v klubu Věcí veřejných a na to, proč se někdo už nepostaví Vítu Bártovi, přičemž debatovali i o agentuře ABL a on hovořil o tom, že od toho, aby se poslanci nebáli říct svůj názor, máme BIS. Ať již Kristýna Kočí na nahrávce říkala pravdu, či nikoli, pro posouzení její věrohodnost to má podobné důsledky. Pokud pravdu říkala, je zjevné, že lže ve své svědecké výpovědi v hlavním líčení, když vysvětluje obsah nahrávky, a obecněji, když uvádí, že nikdy neměla v úmyslu rozštěpit poslanecký klub strany Věci veřejné. Pokud si při svém rozhovoru s ministrem Jankovským vymýšlela, jedná se již o druhou nahrávku rozhovoru, tentokrát navíc pořízenou jí samou, ve které dle vlastních slov uvádí svým blízkým spolupracovníkům bez rozumného důvodu naprosté nesmysly; úvahy o bájné lhavosti, nastíněné obhajobou, by pak dostávaly reálný základ. Ať již platí první či druhá varianta, případně spojení obou (čímž soud míní výrazné přehánění, nicméně pravdivý základ podávaných informací), stěží si lze představit negativnější vizitku, má-li soud zvažovat věrohodnost této svědkyně.


    Dalším objektivním důkazem, jenž zpochybňuje verzi poškozené a jejž ve své svědecké výpovědi nedokázala přesvědčivě vysvětlit, je smlouva o advokátní úschově, kterou dne 30.03.2011 sepsaly Kristýna Kočí, Alena Maršálková a advokátka JUDr. Věra Chandrycká.


    V souvislosti s touto smlouvou již dne 29.03.2011 podepsala Kristýna Kočí čestné prohlášení popisující z jejího pohledu události z téhož dne. Formulace čestného prohlášení však sice víceméně odpovídá popisu skutku ze strany poškozené Kristýny Kočí (konkrétně se v něm uvádí, že jí Vít Bárta měl poté, co jí nečekaně vložil obálku do desek, říct, že by měla v budoucnu prosazovat programové priority Věcí veřejných, a to zejména dobré jméno pana Víta Bárty, který nyní kandiduje na post předsedy strany Věcí veřejnýc

Autor: ČTK

13.4.2012
SDÍLEJ:

Klaus odsoudil vynucený odchod Forejta a jeho diskreditaci

Praha - Bývalý prezident Václav Klaus rezolutně odsoudil podle něj vynucený odchod Jindřicha Forejta z funkce šéfa protokolu Pražského hradu. Zacházení s ním ho lidsky velmi zasáhlo, uvedl v prohlášení, které redakci poskytl Petr Macinka z Institutu Václava Klause. Forejt na svou funkci rezignoval v úterý, zdůvodnil to osobními a zdravotními důvody.

Antiislamista Konvička opustil Alternativu pro ČR

Praha - Antiislamista Martin Konvička k dnešnímu datu vystoupil z politické strany Alternativa pro Českou republiku, za kterou neúspěšně kandidoval v říjnových senátních volbách na Táborsku. Na facebooku uvedl, že k projektu přestal mít důvěru. Důvodem je i to, že strana nebyla schopná odstranit nedostatky, kvůli kterým vláda v pondělí rozhodla, že navrhne soudu pozastavit její činnost.

Nejnovější kasino v Las Vegas „hlídá“ obří drak od českých sklářů

Las Vegas /FOTOGALERIE/- Čeští skláři z Kamenického Šenova se výrazně podíleli na podobě prvního kasina v čínském stylu, které vzniklo v americkém Las Vegas. Herně s desítkami stolů a stovkami automatů totiž vévodí tunový skleněný lustr ve tvaru čínského draka od tuzemské firmy Preciosa Lighting. Kasino oficiálně otevřelo své brány minulý víkend.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies