VYBERTE SI REGION

Slogany politických stran ovlivňují ve skutečnosti celé generace

Praha - Rozhovor s Jiřinou Šiklovou o rodině, emancipaci, tchýních, pomstě za jesle a moudrých šamanech.

10.4.2010 13
SDÍLEJ:
Fotogalerie
0 fotografií
Socioložka Jiřina Šiklová

Socioložka Jiřina ŠiklováFoto: ČTK

Ve vaší poslední knize „Matky po e-mailu“ se dvě ženy na prahu důchodového věku svěřují, jaké to je muset se starat o své nemohoucí, umírající matky. Myslíte, že to někoho zajímá?
Řada lidí, většinou ženy, mi volají a říkají, že jim to nesmírně pomohlo. Že řešily podobné problémy a myslely si, že jsou nenormální, když mají myšlenky, o kterých se tam píše. Že jim to hodně dalo.

Jak konkrétně?
My si neuvědomujeme, že se vztahy mezi rodiči a dětmi během života mění. Dneska ještě rychleji než dřív, protože se společnost vyvíjí a mezigenerační rozdíly jsou výraznější. Mění se i hierarchie. Dcera, která je závislá na matce, se najednou stává její protektorkou, ochranitelkou, ale také v ní ztrácí autoritu. A to musí v každém vyvolávat pocit úzkosti, protože je to zborcení základních mezilidských vztahů. Najednou je všechno obráceně.

Ale tak to bylo přece i dřív.
Samozřejmě, i dřív viděli lidé umírat svoje rodiče, viděli, že jsou bezmocní. Ale zároveň tu bylo náboženství, autorita která existovala jak nad matkou, tak nad dcerou, tak nad celou rodinou, a ta nebyla porušena. To tady bohužel dneska chybí, a proto se najednou lidé cítí otřeseni daleko víc než v minulosti.

Ty dvě ženy z vaší knihy jsou na péči o své matky úplně samy. Kde mají například manžely?
Příbuzní nebo manželé tam nejsou hlavně proto, že to odráží skutečnost. My si vůbec nepřiznáváme, že dneska tady jednu z nejdůležitějších funkcí rodiny, totiž udržovat vztahy, sounáležitost, vzájemně si pomáhat a jeden o druhého pečovat, a to nejen tím, že druhému podám jídlo nebo mu přestelu, ale že o něj projevím zájem, zastávají právě jen ženy, dcery. Na jedné straně mluvíme o tom, jak jsou ženy emancipované, ale přitom považujeme za samozřejmé, že tuto psychickou i fyzickou zátěž na sebe berou.

Ale proč se nestarají také synové? Copak to nejsou i jejich matky?
Jsou, ale bohužel naše rodina je takhle nastavena. Syn? No ten se přijde podívat, případně za to někdy sestře poděkuje. Je tady kontinuita tradičního vztahu jaký bývával, když žena byla v chalupě nebo na gruntu, byla celý den doma a bylo logické, že se starala o nemocné. Ale to se tady celé změnilo. Ženu jsme vytáhli do společnosti, ale na druhé straně jsme jí zatížili tím, že jsme na ní nechali všechny tyhle funkce pomáhající a pečovatelské. Zároveň jsme je ale degradovali.

Jak k tomu došlo?
Tahle degradace pečovatelství má svoje kořeny v socialismu, kdy se oceňovala tvrdá práce v hutích, při rubání uhlí, zatímco práce třeba lékaře, zdravotní sestry, byla považována za práci méněcennou, protože se nedala změřit. Muži byli ti po stránce fyzické silnější, a tak byli lépe placeni, a ženy byly údržbářky. Na jedné straně se řeklo, žena ať se zapojí do výroby, ale současně jí byla ponechána tato druhá směna. K těm údržbářským pracím počítám i vyučování ve školách, výchovu ve školkách, to všechno se přenechalo ženám jako méně placená práce.

KDO JE JIŘINA ŠIKLOVÁ

Socioložka Jiřina Šiklová se narodila v roce 1935

*Vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se v roce 1965 podílela na založení katedry sociologie.
*V roce 1969 vystoupila z KSČ. Musela odejít z fakulty, živila se jako sociální pracovnice na geriatrii a jako uklizečka. Distribuovala režimem zakázané knihy a v roce1981 za to byla ve vězení.
*Po listopadu 1989 dala na Karlově universitě podnět k založení katedry sociální práce, kterou do roku 2000 vedla. Založila také Centrum a knihovnu Gender Studies.
*V roce 1995 získala ocenění Ženy pro Evropu. V roce 1999 Medaili za zásluhy I. stupně. O rok později plaketu Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR.
*Je autorkou několika knih o mezigeneračních vztazích. Loni vydala „Matky po e-mailu“.
*V současné době kandiduje za Zelené v Hradci Králové.

Jenže teď už tady socialismus dvacet let není.
Trval ale čtyřicet let. A po něm přišly vzory, vyzdvihující jen finanční záležitosti. Pak je samozřejmé, že to v lidech přetrvává. A změní se to jen tím, že se o tom bude systematicky mluvit. Jinak to ani není možné řešit kvůli demografické perspektivě. Protože tady za dvacet, třicet let bude skoro polovina obyvatelstva ve fázi, že bude potřebovat pomoc. Na to je třeba se připravit. Vybudovat týmy, které to budou řídit, říkat, co se má dělat, aby to neleželo jen na rodinách.

Doposud tady mluvíme jen o dcerách, ale často se snachy starají i o své tchýně.
To je druhá chyba, že jsme si navykli vtipkovat o tchýních. Přitom je to figura v rodině možná svým způsobem důležitější nežli matka. Protože vezmeme-li starý model rodiny, dodnes platný třeba v Asii, kdy dcera odchází do rodiny manžela, aby tam žila, tak kdo je pro ní řídící prvek, aby ta rodina fungovala? Přece tchýně. U nás jsme místo toho zavedli vtipy, pitomé a vulgární, tchýně a uzený nejlepší studený, a podobně.

Čím si to vysvětlujete?
Domnívám, že to taky souviselo s tím, že tady bylo za minulého režimu nucené soužití rodin. Byty nebyly, bylo stanoveno asi 12 metrů čtverečních na hlavu, takže jste se ani nemohli odstěhovat. A z tohohle nuceného soužití to asi vzniklo. Vztah ke tchýni a péče o ní je nutno výrazně přehodnotit. Já si dokonce myslím, že tchýně může mít i lepší vztah ke snaše než matka. Protože ty konflikty, které tam vznikají, jsou konflikty z dospělosti, kdežto konflikty mezi matkou a dcerou jdou někdy až do ranného dětství.

Souviselo tohle nucené soužití i s tím, že za socialismu senioři odcházeli mnohem častěji do domovů důchodců?
Důchodci tenkrát skutečně mnohdy říkali, víte, já jsem sem šel , protože mladí by se k nám domů už nevešli. Ale říkávalo se také, že domovy důchodců jsou pomstou za jesle. Bylo za tím takové to společné ustájení: Děti do jeslí, do školek, pak do družin. Rozdat občanky podle věku, podle věku distribuovat dávky i povinnosti. Kdyby v té době žil a mohl o tom rozhodovat nějaký moudrý šaman, tak by řekl: tenhle chlapeček? Toho přece nemůžu pustit na lov a je jedno kolik mu je let. A tahleta holčička? Copak může být manželkou? Podívejte se na ni! Šaman by postupoval individuálně. Ale moderní společnost si to zjednodušuje a to zjednodušení se obrací proti ní.

Změnila se od listopadu role rodiny?
Rodina má pořád velký význam, a je jedno, jestli je rozdělená, dvou-, tří-, dokonce čtyřgenerační. Změnila se ale v tom, že se jednotlivé generace od sebe daleko víc vzdálily. A to nejen psychicky, ale často i fyzicky. Každý považuje za samozřejmé, že má vlastní byt, stěhuje se, odchází do ciziny,. Já to všem přeji, ale uvědomme si, že tady bude daleko víc rodin, kde babičky nebudou moci promluvit se svými vnoučaty, protože se prostě s nimi nedomluví. Jejich mateřský jazyk bude jiný. Nebudou mít stejné pohádky, stejné vzory.

Manželství s cizinci ale přece jen není tolik.
Není, ale jsou tu i další věci: vysoký individualismus, který současně vytváří prázdnotu. Podívejme se třeba na domky, které se staví. Každý, když se dostane do určité kategorie a vydělá si na to, chce mít domeček s několika patry, aby měl každý člen rodiny svůj pokoj, svou ložnici, pracovnu. Ale kde se potom ti lidé scházejí?

Snad v obýváku?
Ano, ale setkají se doopravdy? Přichází sem model běžný v Americe: jídlo je v ledničce a něco si tam vezmi. Já jsem tak staromilská, že považuju za důležité, aby se rodina aspoň jednou denně sešla společně u stolu, a párkrát za rok i širší rodina. Aby spolu jedli, počkali na sebe, až se začne, ne aby si každý bral, když má zrovna hlad. Společný stůl a společné jídlo, to je to, co dávalo lidi dohromady. Už také proto, že jídla bylo málo a poskytl-li někdo druhému jídlo, tak mu poskytl život. A to se zde rozbilo.

Co si myslíte o tzv. pachtworkových rodinách, kdy rodiče mají během života další partnery a tudíž i děti mají další tatínky, maminky, sourozence?
Už ten název je výstižný a současně hrozný. Jak ten pachtwork vznikl? No přece z toho, že neměli dost látky, tak sešívali kousíčky dohromady, až vznikl určitý ornament, ale uměle vytvořený z různých celků. Taková rodina nemá soudržnost. Bývalá manželka, současná manželka, předcházející manželka, milenka. A totéž platí o manželech. Bývalý, současný, rozcházející se, budoucí. Do toho děti. Samozřejmě ti lidé, pokud jsou rozumní, tak se sejdou, ale nemohou se skoro o ničem bavit. Protože při tom rozhovoru se vždycky na něco ťukne, co ten druhý nemůže znát, anebo co ho zraňuje. Takže se kolem toho chodí, všichni se usmívají, to jsme si pochutnali, tak si připijem, ale je to vlastně náhražka hlubokého rozhovoru. A to lidem chybí a proto pak vyhledávají psychiatry.

Vaše kniha je o stárnutí a umírání: proč je tohle téma tady tabu?
Téma umírání je vždycky aktuální, jen se vytěsňuje. V době, kdy často umíraly děti, tak to byla v rodinách základní zkušenost. Navíc u toho byl kněz, každý věděl, co ho čeká. Všechny ty kšafty, závěti, nebylo nic jiného než představa, že já ještě zasahuji do života druhých, i když už jsem mrtvý. Freud by z nás měl radost. To je jediná forma, jak si dovedeme představit svoji neexistenci: tím, že si ji představíme jako existenci, jako svoji přítomnost v určitém zastoupení. A to se tady rozbilo jednak ústupem od náboženství, a také tím, že se za socialismu dokonce říkalo, že se o tom nemá mluvit, protože to není optimistické. Redukovaly se i statistiky sebevražd, protože to také nebylo optimistické. Vím, že když jsem dělala v Thomayerově nemocnici, museli jsme se vejít při tzv. sociálních pohřbech lidí, kteří neměli vůbec nikoho, do 39 korun, takže se pro ně dělaly rubáše z krepového papíru. Ani šaty se jim nemohly dát do rakve. Toto všechno se neuvádělo.

Co s tím dneska?
Je strašně důležité vytáhnout otázky smrti, prožívání smrti, i pohřbů a truchlení, na povrch. Neredukovat to na otázku euthanasie. Každá společnost má určité úkoly, které ji neminou. Nás nemine, že tu bude umírat kvůli demografickému vývoji daleko víc lidí, protože se prostě dostanou do věkové skupiny, kdy to jinak skončit nemůže. Téma musíme odtabuizovat.

Co to znamená konkrétně?
Jsou umírající, kteří si občas uvědomují svůj stav, chtěli by ho nějak reflektovat, třeba i těm dalším ještě něco říct. Nevědí ale jak a myslí si dokonce, že to už asi není ani vhodné. Že už mají jenom mlčet. To není pravda. Protože i ten člověk, jehož život skončí za pár měsíců má právo to stádium prožít tak, aby se necítil, že je jen na obtíž. Jestliže mluvíme o integraci všech sociálních skupin, tak i starý a umírající člověk má být včleněn do společnosti. Velice oceňuji, že dneska už se změnil i přístup v nemocnicích, kde se dřív dávali umírající za plentu nebo do přístěnků, aby se na to ostatní nemuseli dívat.

A jsme zase u pečovatelství: má vůbec smysl, aby ženy, když to řeknu natvrdo, měly nějaké jiné povolání než pečovatelské, když jsou v produktivním věku na mateřské, pak patnáct, dvacet let pracují, a už aby se začaly starat o své matky nebo tchýně?
S tím plně souhlasím, že to tak není správné. Protože pak je znehodnocena kvalifikace té ženy a až se jednou bude za vzdělání muset opravdu platit, tak začne v rodinách hrát roli, že kvalifikaci dcera využívá daleko kratší dobu než syn. Před volbami sice pořád slyšíme: co nejdřív do penze, co nejdelší mateřská, co nejvyšší přídavky. Málokdo si ale uvědomí, že se tím žena jako pracovní síla stává pro podnik méně výnosnou a že tam bude samozřejmě diskriminována. Slogany politických stran jsou na jedno volební období, ale ve skutečnosti vytvářející vztahy na příští generace. Což se mně tedy už netýká. Do krematoria to doklepu a jelikož mám hrob, tak eventuálně nepotřebuju ani tu elektriku na spálení.

Autor: Ludmila Rakušanová

10.4.2010 VSTUP DO DISKUSE 13
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies