Lidé vás znají hlavně jako autora Zdivočelé země, vy jste ale napsal i knížky pro děti. Je pro vás psaní dětských knížek snazší než se zabývat obdobím totality?
Na to vám neodpovím, protože sám pořádně nevím. Hlavně potřebuji mít potřebu knihu napsat, téma v sobě nosím i léta. Když mě v 70. letech podruhé zavřeli, mé dceři Kláře bylo osm a půl roku. V naší rodině jsme na sobě byli závislí, potřebovali jsme pořád jeden druhého držet za ruce, aby se nám něco nestalo. Proto ji mé věznění hodně zasáhlo, navíc byla tenkrát zrovna u toho, když mě zatkli. Přišli k nám do bytu a celý ho prohledali. Byl jsem zavřený přes dva roky a Klára většinu času doma probrečela. Pro mě jako mukla z 50. let byl už tenhle druhý kriminál svým způsobem sanatoriem.
Počkejte… sanatoriem?
Mohl jsem psát téměř neomezeně, takže jsem pro Kláru psal povídačky a posílal je domů, podobně jako to dělají kapitáni zámořských lodí. Vyšly teprve až pro moje vnoučata s názvem Povídačky pro moje slunce a Povídačky pro Kláru. Synovi jsem zase posílal z vězení na pokračování skautský román, který se jmenuje Perlorodky. Ten už taky vyšel a skauti ho považují za skautský román. Nenapadalo mě tedy, že budu psát pro děti, ale prostě se to tak stalo. Některé jiné věci jsem ovšem psal a píšu plánovaně. Už proto, že mnozí lidé včetně bývalého prezidenta Václava Klause nepovažují připomínání historie za důležité.
Vy jste potkal ve vězení mnoho osobností, které byste v mezních životních situacích asi jinde nezažil, že?
Ano, a proto se také první moje knížka povídek z vězení jmenuje Štěstí. I když jsem občas dostal od bachařů co proto a musel za to pořádně zaplatit, stále jsem potkával skvělé lidi, kteří mi mnohokrát z vlastní zkušenosti poradili, jak platit co nejmíň. Hned po soudu jsem se na Pankráci potkal s Honzou Zahradníčkem, Františkem Křelinou, Josefem Knappem a nakladatelem Škeříkem, nakladatelem edice Symposion, jejíž knížky jsem miloval. A právě před nimi jsem se prořekl, že chci taky spisovatelem, a oni mi nejvíc pomohli svými radami.
Vězení a pracovní tábor člověku zcela jistě změní pohled na svět, prohází jeho hodnotový žebříček.
Přišel jsem po rozsudku od soudu s heslem: Dobrý komunista, mrtvý komunista, ale tři metry pod zemí, aby nevylezl! Honza Zahradníček si mě na jedné vycházce vzal stranou a řekl mi: „Už tě delší dobu pozoruju, Jiříku. A – ač nerad – musím ti něco říct: Čím rychleji se zbavíš nenávisti, tím lépe. Protože první obětí touhy po pomstě budeš ty sám." S odstupem šedesáti let už to zní jako floskule a taky mě v kriminálu trvalo rok, než jsem si tuhle radu v sobě přežvýkal. Ale musím říct, že když jsem se s tím srovnal, potlačil nenávist a touhy po pomstě se vzdal, přežil jsem ta léta mnohem líp než ostatní. Honza Zahradníček mi taky dal další radu, která pro mě byla a stále je celoživotně důležitá. „A nikdy nezapomeň, že ať budeš kdekoliv v base s kýmkoliv na cele, vždycky si musíš jeho příběh zaznamenat, protože jednou bude tohoto svědectví velice třeba." Držím se Honzových rad, a proto pořád píšu a nepotřebuji si vymýšlet. Mám na-opak problémy s množstvím, takže pořád škrtám. A stejně všechny poznámky nezpracuju – pořád jich je moc.
Katolický básník Jan Zahradníček byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 13 let. Zemřel po propuštění na amnestii v roce 1960 na následky věznění. Když byl v kriminále, zemřely mu dvě dcery. S vámi byla ve vězení spousta dalších nevinně odsouzených, které režim na dlouhé roky odtrhl od svých žen a dětí, mnohým tak zničil manželství nebo otcovský vztah. Bylo snazší vězení překonávat, když jste byl sám, nebo pak s vědomím, že na vás doma čekají žena a děti?
Neřekl bych, že něco bylo snazší. Když mě zavřeli poprvé, byl jsem svobodný, ale když jsem seděl v kriminálu podruhé, už jsem děti měl. Žily se mnou odmalička a věděly, že už jsem seděl předtím. U nás doma jsme mluvili otevřeně a nic nezamlčovali. Takže děti na to byly trochu připravené, ale stejně moje vězení nesly těžce. Proto jsem to zachraňoval tím, že jsem jim posílal už zmíněné povídačky. Nejhorší to měly v 50. letech manželky pozavíraných, které zůstaly samy doma. Režim je pořád pronásledoval, staly se štvanci. Chtěli po nich, aby se manželů zřekly. Rozveďte se a pak budete mít všechno, slibovali jim.
Vy jste tohle vydírání připomněl i ve Zdivočelé zemi. Jaké praktiky byly tehdy obvyklé?
Jejich děti chtěly strkat do ústavů a vyhrožovali pak muklům, že už je nikdy neuvidí. Nebo jim tvrdili: „Vaše ženská má chlapa." A tak je deptali nebo nutili ke spolupráci. I to se dělo. To byl důvod, proč jsem si přísahal, že jestli se vrátím a s děvčetem, které za mnou do kriminálu jezdilo, budeme mít rodinu, budu je proti vlivu komunismu bránit ze všech zkušeností i sil. Chtěl jsem, aby moje budoucí rodina nemusela podstoupit to, co musely snášet manželky zavřených. O to více to pak ale moje rodina těžce nesla, když jsem byl zavřený podruhé, protože jsme k sobě patřili víc, než k sobě patřili jiní. Člověk s mou zkušeností si všeho mnohem víc vážil.
Co vám kromě myšlenky přinést svědectví o spoluvězních pomáhalo v kriminále přežít?
Samozřejmě jsem měl výhodu, že jsem byl odmalička vychovávaný jako skaut. Také jsem sportoval, závodil na lyžích a byl jsem sokolem jako táta. Můj otec byl právník Karel Stránský, který byl vysokým funkcionářem a členem předsednictva České obce sokolské. Proto byl za války zavřený v Terezíně a v Osvětimi. Žil jsem v rodině, která byla plná zásad a morálních pravidel. Tyhle všechny zkušenosti a dovednosti mi pak v kriminále obrovsky pomohly. A také jsem velice toužil po vzdělání, protože mě před maturitou vyrazili ze školy . Hned v prvním lágru Svatopluk bylo několik univerzitních profesorů, se kterými jsem se mohl setkávat a naslouchat jim. Zanedlouho vyjde knížka, kterou se mnou sepsala novinářka Renata Kalenská, a ta se jmenuje Doktor vězeňských věd. Je to míněno v nadsázce, ale díky lidem, které jsem v kriminále potkával, tvrdím, že jsem měl za sebou skoro osm let univerzity. A tyhle roky mě pak připravily líp než cokoliv jiného i na to, co mě – včetně mé pozdější ženy – čekalo po propuštění.
V kriminálech a lágrech jste strávil celkem skoro deset let. Jak jste prožívali v 50. letech Vánoce, kdy lidé chtějí být s rodinou a nejbližšími a těžko snášejí odloučení?
Nejdříve jsem fáral v uranových dolech na Jáchymovsku, potom na lágru Vojna u Příbrami. Tam po tzv. nudlové aféře a stávce, kdy jsme po vyfárání odmítli jíst těstoviny, odvezli vězně buď do Leopoldova, nebo jako mě jen vedle na Bytíz. Například o Vánocích byl zákaz vystavování jakéhokoliv jehličí, připomínajícího Vánoce, ale vždycky se nějak obešel a větévky se objevily. Zvláště o Vánocích nás tedy bachaři pronásledovali a hlídali. I když vás svlékli donaha a zkontrolovali, abyste nemohl na lágr nic přinést, seděli s námi zkušení muklové, kteří věděli, jak na to. Zaznamenal jsem to ve svých povídkách i v seriálu Zdivočelá země, jak vězni přehazovali balík přes oplocení. Muklové si pak navzájem přáli veselé Vánoce a v tom jeden druhému povídá: „Ty vole, my Židi nemáme Vánoce!" Tuhle úsměvnou příhodu jsem si neodpustil a v seriálu je také.
A co se dělo, když nějakou vánoční připomínku našli?
Každou chvíli dělali prohlídky a obrátili světnici vzhůru nohama. My jsme to všichni sice věděli, ale vždycky byl někdo, kdo přinesl větévku jehličí a uklidňoval nás, že ji nenajdou. Jenže ji při filcování, obracení baráků a cimer vzhůru nohama našli a pak s velkou radostí vysypali na jednu hromadu s popelem z kamen dohromady i cukr, který jsme si mohli koupit. Říkali jsme tomu SNB koktejl. Ale vždycky jsme si o Vánocích mohli aspoň zazpívat koledy. A i když byli kněží, kteří s námi seděli, přísně hlídaní, tak kdo chtěl, mohl se s nimi pomodlit a pohovořit o tom, co prožíval a co ho trápilo. Slovo Vánoce bylo zakázáno, tak jsme si přáli veselé Svátky Návisti a bachaři nevěděli, co si s tím slovem počít.
Jste spisovatel a scénárista a vydáváte svědectví o lidech, které jste v kriminále potkal, jak jste slíbil. Čím jste chtěl ale původně být?
Netvrdím o sobě, že jsem spisovatel, radši říkám, že jsem vypravěč. Původně jsem chtěl být sedlákem a taky bych se jím stal. Můj děda Jan Malypetr byl předválečný čelný představitel – dnes bychom řekli lídr – agrární strany, předseda poslanecké sněmovny i ministerský předseda, jemuž skládali své prezidentské slib všichni tehdejší prezidenti, T. G. Masarykem počínaje a Emilem Háchou konče, a když republika skončila, moc rád se vrátil na svůj statek na Slánsku. Na mně nejvíc ze všech vnuků poznal, že sedlačinu miluju a chci se jí upřímně věnovat. Dal mě dokonce na učení ke svému sousedovi sedlákovi a byli jsme dohodnutí, že statek dostanu. K rozhodnutí být sedlákem mě přilákal i fakt, že jsem odmalička miloval koně. Jsem koňák a na koních jsem i závodil, což se promítlo i do děje Zdivočelé země. Jenže potom nám dědův statek a také strejdův, kde původně děda byl, vzali. Chystali se na ně už v roce 1947. Pod všelijakými výhrůžkami pak komunisti zakázali na něm lidem, kteří si tím dobře přivydělávali, při žních pomáhat. Takže už v roce 1948, kdy ještě pořád slibovali, že nikomu nic nevezmou, jsme dělali na 115 hektarech jen ve čtyřech.
Zmínil jste vašeho dědu Jana Malypetra, představitele agrární strany a vrcholného nelevicového politika, který byl komunistům, ale i Benešovi trnem v oku.
Komunisté taky dědu hned po válce zažalovali, že kolaboroval s Němci a že od nich dostal Svatováclavskou orlici, a dali ho do basy. Tam mu doslova prošlápli břicho, na což později umřel. Všechna obvinění byla samozřejmě lež, komunisté se tenkrát chtěli zbavit konkurenční agrární partaje. Jeho syn, můj strejda Jan Malypetr, byl za války v odbojové skupině, našli u něj vysílačku a odsoudili ho k trestu smrti. Můj táta byl zase v Osvětimi, ale to všechno bylo bolševikům jedno. Ve prospěch otce pak musel svědčit i Edvard Beneš, ačkoliv se s agrárníky neměl vůbec rád. Mému dědovi pomohla i svědectví Honzy Masaryka, který byl náš rodinný přítel a náš čestný kmotr. Takže dědu s velkou slávou osvobodili, komunisti se museli veřejně omluvit z falešné žaloby. Pak se za to celé naší rodině mstili, protože komunisti neodpouštějí, ani to neumí.
Také osudy vašich příbuzných se staly inspirací pro vaši tvorbu, že?
Když dědu zavřeli, tedy ještě před rokem 1948, už jsem si začal dělat poznámky o všem, co se děje. Živil jsem v sobě rozhodnutí, že osudy naší rodiny, ale i jiných musím zaznamenat, aby se na nic nezapomnělo. Protože nejsem troškař, napsal jsem všema dvěma tlustý román, z něhož jsem později při dalším psaní čerpal. Každému říkám, že pro svou úroveň je zakopaný hluboko v podzemí, ale v mnoha ohledech mi pomohl. Později jsem napsal generační román Oblouk, jde o příběhy pěti generací dvou rodin, s kterými se staly děsivé věci. Šetřil jsem už slovy, tak má jen 220 stran. Z románu by měl vzniknout seriál, ale protože tady všechno vždycky dlouho trvá, takže odhaduju, že už u toho nebudu. I když studenti, se kterými jsem rád chodil besedovat do škol, mi říkají, že tady budu do sta. Mám z nich radost, protože jsou generací, která ve společnosti vymění špatné za lepší. Například ty, co mají duše zkažené komunismem za ty, co mají v duších a srdcích čisto. Nemyslete si – jsou takoví, většina jich teprve končí své školy, ale za ně jsem si jist, že to tady u nás zvládnou. A občas mi vzkazují, že budou všechno konat i v mém jménu, když už u toho nebudu moci být.
Zamýšlíte se nad tím, co vám komunistický režim sebral a co jste naopak z takřka deseti let v kriminálech dokázal využít?
Tahle jsem to nikdy moc nebral a nepřemýšlel o tom. Samozřejmě, že mě režim připravil o řadu věcí, vesměs hmotných, ale hlavně mě vyhodil ze školy a já nemohl studovat. Mstili se celé naší rodině, což považovali za dobrý příklad třídního boje. Dostal jsem se na pár měsíců k PTP a odtud pak na skoro osm let do kriminálu, kde jsem potkal lidi, kteří mě tzv. vyučili. Tím, že jsem seděl, jsem neublížil sám sobě, ale hlavně mámě. Představte si, že seděli všichni členové naší rodiny a nejvíc to odnesla máma. Táta byl už za války v Osvětimi, jejího bráchu odsoudili k trestu smrti, ale naštěstí mu hlavu neusekli. A když jsme si po válce oddechli, že je svoboda, tak zavřeli dědu. Na jedné straně ve smyslu účtování Má dáti/Dal je všechno, co nám vzali, a jak nám ublížili. Že nás vyhnali z baráku, mě před maturitou vyhodili z gymnázia, takže jsem nemohl dále studovat, zavřeli mě na tolik let. I mou ženu připravili o několik let života.
A čím vás osud naopak obohatil?
Utrpení v kriminále přineslo spoustu zkušeností a moudrostí. Ne mých, ale od jiných lidí, které jsem poznal. Je úsměvné, že jsem zrovna já dostal Řád Stříbrného vlka, největší vyznamenání, které skaut může mít. Velmi si ho cením. Vždycky jsem něčím tvrdě zaplatil, ale pak přišla – ne mou zásluhou – jakási odměna, která skrze mě pomohla jiným. Takže si myslím, že neumřu s prázdnýma rukama, což se každému nepovede. Zůstává tady po mně jakési svědectví a generacím, která přijdou po nás, až už tady nebudeme, zůstane můj odkaz, kterého si všimnou. A nemusí u něj být ani moje jméno, to už mi ostatně bude jedno.
Co vás nutí ve vašem věku a po tolika zdravotních trápeních každý den znovu vstát?
Při životě mě drží psaní. Je mi pětaosmdesát let a píšu teď tři filmy. Vlastní rodina mě má za cvoka. Ale zatím to zvládám. Doma zasednu a píšu, pak se jdu projít. Ránoa večer cvičím, k čemuž mě přiměl i špatný zdravotní stav, který jsem si přinesl už z kriminálu. Jestli mně dovolí pánbůh dál žít, tak mám co psát. Jsou toho ještě dvě škatule, co jsem si poslal z kriminálu. A to bylo taky součástí mého štěstí, že jsem na každém lágru vždycky našel nějakého spolehlivého a statečného civila, kdo mně nosil všechno, co jsem napsal, domů a od našich z domova mi zase přinášel dopisy nebo léky. Bylo to pro tyhle ochotné a odvážné lidi nesmírně nebezpečné, protože kdyby je bývali chytili, dostali by za to patnáct let. I proto se celý život snažím držet několika zásad. Jednou z nich je: Když něco můžeš, tak musíš! Druhou zásadou, kterou si vzali skauti za svou, je: Můžeš-li udělat radost, tak musíš! A třetí zásadou je: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo. A škoda toho zlého, které se řeklo.
Kdo je Jiří Stránský
● Narodil se 12. srpna 1931.● V roce 1953 byl poprvé zatčen, obviněn z velezrady a odsouzen na osm let.
● Strávil je v pracovních lágrech na Jáchymovsku a Příbramsku. Propuštěn byl po amnestii v roce 1960.
● Pak pracoval jako kopáč, čerpadlář, externě tvořil pro Barrandov.
● V roce 1974 byl odsouzen podruhé na 3,5 roku za údajné rozkrádání.
● Po roce 1989 publikuje také v novinách, prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu se stal v roce 1992.
● V roce 2011 dostal nejvyšší skautské vyznamenání Řád Stříbrného vlka, v roce 2013 Cenu Josefa Škvoreckého i Cenu Paměti národa, loni získal ocenění Rytíř české kultury a letos Cenu Arnošta Lustiga.
● Je autorem řady knih: mj. Zdivočelá země, Aukce, Povídačky pro moje slunce, Perlorodky, Oblouk. Žije v Praze.