VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Spolupracovnice Lékařů bez hranic: Nejhezčí je, když se dítě budí z nemoci

Praha /ROZHOVOR/ – Někteří z doktorů, kteří vyrazí pomáhat s Lékaři bez hranic, za sebou mají pěknou řádku let v českém zdravotnictví. Mise pro ně bývají lékem na syndrom vyhoření a návratem k jádru medicíny. Marcela Hornišová je zcela opačný případ: lékařství šla studovat proto, aby mohla pomáhat lidem 
v chudých zemích. „Byl to můj sen už odmala," říká drobná lékařka, která si teď po několika misích v Asii a Africe dává 
v Česku přestávku na rodinu.

3.8.2014 9
SDÍLEJ:

Marcela HornišováFoto: Deník/Dimír Šťastný

Začínala jste v nemocnici na interně. Nebyl pro vás přechod 
k práci na misích trochu šok?
V české nemocnici jsem byla jen kvůli praxi, kterou chtějí Lékaři bez hranic. Mise pro mě byla spíše vysvobození. V Indii jsme tenkrát půl roku poskytovali primární péči lidem žijícím daleko od civilizace. Věděla jsem, do čeho jdu – dokonce jsem byla připravena na horší.

Takže vás naprosto odlišné podmínky nezaskočily?
Jela jsem tam s otevřeným srdcem, ale je pravda, že jsem po čase začala být citlivější na zcela odlišnou indickou kulturu. Na začátku jsem si říkala: jsem v jiné zemi, musím to přijmout. Ale místo abych si zvykala, vadilo mi to stále víc.

Pociťovala jste tuto kulturní 
a společenskou odlišnost i jako lékařka ve vztahu s pacienty a lékařskými kolegy?
S pacienty ani ne. Byli to původní obyvatelé Indie z etnické skupiny žijící v džungli, kteří vypadali jako z cestopisných fotografií: drobní lidé 
s náušnicemi v nose a omotaní hadry. K těm jsem měla velmi blízko. Ale naši zaměstnanci, to byli lidé z města, „klasičtí" Indové. Měla jsem řídit tým lidí, v němž byli dva lékaři stejně staří jako já. Pro ně byl velký problém respektovat bílou ženu. Nechali se oslovovat „pane" a často mě ráno ani nepozdravili. To bylo snad nejtěžší z celé mise.

Vnímali místní, že jste cizinka?
Setkávala jsem se s tím, že pacienti nechtěli být vyšetřeni místním lékařem a přímo vyžadovali, aby je vyšetřila „ta bílá paní doktorka". Měli k cizincům větší důvěru. Negativně jsem však vnímala to, že když viděli bělocha, viděli 
i peníze. Stávalo se, že mě na ulicích zastavovali lidé 
a chtěli třeba zrovna ty tenisky, které jsem měla na nohou.

Vaše druhá mise v Lesothu už nebyla o primární péči, ale 
o práci s nakaženými HIV.
Lesotho je třetí zemí na světě v počtu HIV pozitivních – prevalence je kolem 23 procent, u těhotných žen dokonce 27 procent. Ministerstvo zdravotnictví tam ale zajišťuje léky, takže jsem se nikdy nesetkala s tím, že by chyběly.

Marcela Hornišová

Spolupracovali jste tedy s vládou. To je v řadě afrických zemí nevídané.
Ano, podporovali jsme kliniky ministerstva zdravotnictví. Fungovalo to, i když nešlo personálu říct, ať přijde v osm ráno a zůstane do pěti – nebyli to naši zaměstnanci. Když jsem dorazila na kliniku, byla jsem ráda, že tam vůbec sestra je, ale i ona byla ráda, že se od nás může něco přiučit.

Lesotho není zrovna země, která by u nás byla centrem zájmu na stránkách zahraničního zpravodajství. Jak to tam vypadalo v době vaší roční mise?
Konflikty tam nejsou, je to krásná země. Byla to nejklidnější mise, na kterou jsem vyjela. Možná i proto se tam angažuje tolik humanitárních organizací. Zdravotní péče funguje i v horách, chybějí ale lékaři – většinou zdravotní péči zajišťují sestry.

Čím to je, že je tam takový problém s HIV?
To je otázka. Roli může hrát to, že lesothští muži jezdí pracovat do dolů v JAR, kde je líheň HIV. Jsou tam také častá znásilnění. Mnoho tamních lidí se ale hlavně ani netají tím, že má víc partnerů – některé pacientky se sice občas trochu zastyděly, ale zdaleka to nebylo jako u nás. Tady by doktorovi nikdo neřekl, že má manželku a k tomu tři další přítelkyně. I přes působení humanitárních organizací prevence moc nezabírá – vy sice rozdáte kondomy, ale mnoho mužů vám pak řekne, že to používat nebudou.

Výjimkou nejsou ani nakažené děti…
To je hrozně smutné – často jim totiž umřou oba rodiče 
a stará se o ně třeba babička. Vidíte pak drobnou stařenku 
s batoletem na zádech, která 
s ním chodí na kliniku každých pár týdnů pro léky.

Zmínila jste, že mezi matkami je více než čtvrtina nakažených. Nakolik se daří přenosu na dítě zabránit?
Díky terapii šlo snížit riziko přenosu na zhruba dvě procenta. Pokud jsme v našem programu zjistili, že je žena pozitivní, nasadili jsme hned antiretrovirovou léčbu, abychom potlačili vysokou virovou nálož v těle matky.

Jak je to s délkou života – může tam HIV pozitivní člověk žít stejně dlouho jako zdravý?
Věřím, že ano. Pokud bere pravidelně léky, nezapomíná na ně a léčí se s přidruženými infekcemi, jako je TBC, může žít plnohodnotně do 80 let.

Vaše poslední mise byla v Jižním Súdánu. Tam je situace ze zemí, které jste navštívila, nejostřejší.
Šlo o tzv. emergency misi, kde jsem byla dva měsíce. Všechno bylo strašně intenzivní – emočně, fyzicky, psychicky i lékařsky. Někdy jsem měla pocit, že se zhroutím. Navíc jsem onemocněla, ale protože jsem tam byla jediný lékař, musela jsem pořád pracovat. Byla jsem nepřetržitě ve službě, což bylo vyčerpávající, ale zároveň i maximálně uspokojující.

Pracovní i životní podmínky tam evidentně byly velmi drsné.
Pracovali jsme ve vesničce uprostřed ničeho. Na klinice bylo deset lůžek a ambulantní částí denně prošlo 150 pacientů. Spali jsme ve stanu, místo sprchy byl kýbl s vodou, místo záchodu latrína – díra plná much.
Já jako jediná lékařka neměla chvíli klidu, často nebyl čas ani si vyčistit zuby. Neměla jsem nikoho, kdo by za mě mohl zaskočit. Navíc jsem spala hned vedle kliniky a přes plachtu stanu slyšíte všechno – jak děti brečí, kašlou, dusí se… Životní podmínky zkrátka nebyly jednoduché. Na druhou stranu tohle byla část mise, na kterou jsem se adaptovala nejrychleji.

Marcela HornišováCo pro vás tedy bylo nejtěžší?
Neměla jsem možnost konzultovat problém s lékařským kolegou. Když šel internet, snažila jsem se kontaktovat kamarády lékaře v ČR. Třeba jsem se zeptala gynekologa, co mám dělat s těhotnou, a on mi poradil císařský řez. Ale my jsme něco takového v daných podmínkách dělat nemohli. Neměli jsme operační sál, navíc jsem císařský řez sama nikdy nedělala – u Lékařů bez hranic jsem vedená jako všeobecný lékař.

Vaším úkolem sice byla primární péče, ale někdy asi nezbývalo než dělat vše, co podmínky umožnily.
Občas jsem musela vyndat někomu hák z nohy, vzít do ruky skalpel nebo řešit gynekologicko-porodnické komplikace. Většina pacientů byly děti, takže se ze mě stal pediatr amatér. Nejvíc pacienti umírali na malárii. Šlo většinou o těžké případy, kdy nám maminky nosily děti v bezvědomí. Šly třeba pět hodin z nějaké vesnice a nesly dítě na zádech. Většina se díky léčbě vzpamatovala, což bylo na naší práci to krásné – jinak by zemřely. Vidět, jak se pomalu probírají, začínají pít a jíst, to bylo nádherné.

Součástí týmu Lékařů bez hranic bývají i místní. Neměli jste problém s komunikací?
Najít někoho, kdo by tam uměl trošku anglicky, bylo skoro nemožné. Zdravotně vyškolený nebyl z místních nikdo. Celkově měli úplně jiné chápání: smrt malého dítěte pro ně znamenala něco jiného než pro nás. To se projevilo 
i u personálu, který nás často nezavolal, když měl. Prostě měli pocit, že to není tak důležité.

V půlce vaší mise navíc vypukl ozbrojený konflikt, takže se k nemocem a podvýživě přidala válečná zranění…
Konflikt vyvrcholil přímým střetem přímo v naší vesničce. Situace byla natolik nebezpečná i pro nás, že jsme se museli ukrýt. Všude se střílelo, vzduchem létaly rakety 
a my museli společně s lidmi 
z vesnice ležet na zemi s rukama nad hlavou. Asi za hodinu začali nosit raněné vojáky, což byl můj první kontakt s válečnými zraněními. Nejsem chirurg, takže to bylo náročné. Neměli jsme operační sál, krev ani šití – jen antibiotika, obvazy a tekutiny. Mezi vojáky se střelnými zraněními byly i malé děti. Jednomu visela ruka doslova na vlásku. Vyndavat kulky nešlo. K tomu stále slyšíte střelbu, takže máte strach, kdykoliv může něco bouchnout. Na to se nejde připravit.

Byli jste kvůli nepokojům přesunuti někam jinam?
Byli jsme evakuováni do hlavního města Jižního Súdánu Juby. Tam jsme pokračovali v práci v táborech pro vysídlené obyvatele, kde bylo deset nebo 15 tisíc lidí. Problém byl, že tábor na tolik lidí nebyl koncipován. To se odráželo i v hygieně – jedna latrína sloužila asi pro sto obyvatel 
a za pár dní byla plná, takže jsme se obávali cholery.

Pokud by někdo uvažoval o tom, že by s Lékaři bez hranic vyjel na misi, na co by se měl připravit?
Ve všech třech zemích, které jsem navštívila, je zoufalý nedostatek lékařů, zdravotnického personálu a vůbec je špatná dostupnost péče pro běžné obyvatele. VČesku si například vůbec nedovedeme představit, jaké to musí být, když nemocný vyčerpaný pacient v horečkách pochoduje bez vody a bez jídla několik dní k nejbližší klinice a tam třeba zjistí, že musí za základní ošetření zaplatit, a nemá na to. Takové situace jsou každodenní realita. Péče u Lékařů bez hranic je ale samozřejmě všude bezplatná.

Po mateřské zřejmě budete pracovat v českém zdravotnictví. Podle toho, co jste zmiňovala, vás ale práce tady nenadchla.
Nebavilo mě to, bylo to samé papírování, nespokojení pacienti… Každému, kdo přijde byť se zlomeným palcem, se dělají testy na všechno. Hrozně se tu plýtvá penězi 
i prostředky. Systém v celém západním světě je nastaven tak, že se doktoři bojí, aby se nikdo nesoudil, a raději dělají všechna možná vyšetření. To není moje vize medicíny, je mi ale jasné, že pokud budu chtít pokračovat u nás, budu to muset dělat také.

Takže vám nevyhovuje systém obecně.
Ano. Navíc se v našich nemocnicích stává, že mladé lékaře v předatestační přípravě nepouštějí na povinná kolečka, která potřebují ke specializaci v oboru. Znám lékaře, kteří byli na oddělení pět let 
a mohli být už dávno atestovaní internisté, ale nemocnice je nepustila na kolečko.

Drželi je jako levnější pracovní sílu?
Přesně tak. Když jsem to vyprávěla kolegům v Belgii, nechápali to – ve spoustě zemí je to prostě dané, kolečku po ukončení studia se nevyhnete. Tohle by přece mělo být centrálně řízeno, nemělo by to záležet na náladě kliniky.

Plánujete ještě do budoucna nějakou misi?
Celý život jsem cestovala, nedokážu vydržet na jednom místě. Ráda bych vyjela, ale na kratší dobu. Na mise sice jezdí i rodiny s dětmi, ale to není pro mě. Většinou totiž jde o vedoucí pozice spočívající v práci v kanceláři a řízení lidí. Já chci dělat v terénu.

Marcela Hornišová
*Narodila se 29. února 1984.
*Vystudovala 1. lékařskou fakultu UK, obor všeobecné lékařství. Během studia byla na stáži v izraelské Haifě, 5. ročník strávila v rámci programu Erasmus 
v portugalském Portu.
*Byla na desetiměsíční praxi 
v pražské nemocnici, poté v roce 2011 absolvovala postgraduální kurz tropické medicíny a mezinárodního zdraví 
v Antverpách.
*V Belgii se přihlásila k Lékařům bez hranic, s nimiž vyjela do Indie, Lesotha a Jižního Súdánu.
*Je vdaná, čeká rodinu.

Autor: Michaela Koubová

3.8.2014 VSTUP DO DISKUSE 9
SDÍLEJ:
Ladislav Leksa pečuje o hodiny v kostele sv. Josefa v Obořišti.
9

Zvoník Ladislav Leksa: Změna času je proti přírodě

Ilustrační foto.
4 8

Pamlsková vyhláška. Děti nakupují sladkosti mimo školy

Vojenský konvoj dnes opustí ČR. Akce se zatím obešla bez problémů

Konvoj americké a britské armády pokračuje druhým dnem v cestě přes české území. Celkem 125 vozidel a 550 lidí se přesouvá z Německa do Polska, kde by vojáci měli působit v rámci snahy NATO o posílení svých východních členů. První kolona vyrazila dnes kolem 07:00 z kasáren ve Staré Boleslavi u Prahy, kde vojáci přečkali noc, a míří na hraniční přechod v Náchodě. 

Kvůli EET nemají kamberští prodejnu potravin

Závažný problém řeší aktuálně již měsíc obec Kamberk. Obyvatelé této vsi nemají, kde v obci nakoupit základní potraviny. Provozovatelka krámku na konci února skončila. Nechtěla kupovat drahou pokladnu pro EET.

Jarolím o sestavě na trpaslíka: Jankto? Řekl si o místo, do utkání nastoupí

/OD ZVLÁŠTNÍHO ZPRAVODAJE DENÍKU/ Přestože dorazil kouč české fotbalové reprezentace Karel Jarolím do San Marina dobře naladěn, neupustil od svého zvyku. Ani před utkáním s trpaslíkem (jinak se 203. národnímu týmu v žebříčku FIFA říkat nedá) neprozradil médiím složení základní jedenáctky.

Ceny Thálie pro Vránovou či Kňažka. V muzikálu uspěl Vojtek

Herečka Alena Vránová převzala dnes večer v Praze za dlouhotrvajícího potlesku zaplněného hlediště české první scény prestižní Cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství. Na jevišti historické budovy Národního divadla v Praze stála už před devíti lety, kdy přebírala prestižní pohár za výkon v inscenaci Bouřlivé jaro v Divadle Ungelt, které je už téměř 20 let jejím druhým domovem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies