Už odmala byl velkým milovníkem přírody a dobrodružných románů E. T. Setona nebo J. Londona. „Základem pro pobyt v přírodě je dobrý nůž. Toužil jsem po pořádné kudle, rybička mi přestala stačit,“ říká jedenatřicetiletý Vašek Skopek. A tak začaly jeho první pokusy o výrobu nože vlastního…

Pamatujete si ještě na svůj první vyrobený nůž?

Udělal jsem ho asi v sedmi letech z kusu pozinkovaného plechu. Že nestál za nic, nemusím asi říkat, a ani nevím, kde skončil. V tu dobu jsem viděl zrovna Vinnetoua a vyrobit nůž mi přišlo jednodušší než vyrábět stříbrnou pušku. S postupem času jsem se k výrobě opět vracel, už jsem si sice mohl i koupit nějakou sériovku, třeba Mikov, ale jednak ty nerezovky za moc nestály a jednak jsem si pochopitelně myslel, že to dokážu líp. První použitelný nůž jsem udělal ve čtrnácti s otcem, to už byl kus péroviny, který jsem na stolní kotoučové brusce jakžtakž vybrousil. Společně jsme ho v kamnech v dílně zahřáli do červena a zakalili do vyjetého oleje. To bylo smradu! Pak jen ručku z kusu pertinaxu, natřít na černo a kudla byla na světě! Vzhledově nic moc, ale už to šlo nabrousit, a dokonce to i trochu řezalo. Mám ho dodnes.

Ivana Kollárová posílá svou starší fenku jménem Ketty  za dalším čmucháním.
Od sbírání toulavých psů ke „čmuchací“ disciplíně

K čemu a komu jsou vaše nože určeny?

Ono určit nůž na nějakou množinu prací moc nejde. Každý jsme jiný, každý používá nůž jinak a na něco jiného a každý má jinou ruku, a tím pádem potřebuje trochu jinou rukojeť. Ne že by kuchyňák nešel použít v lese ostatně pořádný outdoorový macek by taky v kuchyni něco uřízl. Dělám přibližně takové nože, jak by zhruba vypadaly před třeba třemi staletími. Zamiloval jsem si hrubý vzhled skoro bez příkras, spíše klasické, funkční tvary, které vycházejí z přirozeného držení nože, uhlíkové oceli, které zrezivějí, když je necháte, ale zato máte nůž, který vydrží dlouho ostrý. Zkrátka nůž, který není nijak naleštěný a člověk by se s ním nejspíš nepochlubil, ale zato se na něj může spolehnout. Moderní nerezové oceli dokážou mnoho, ale za jinou cenu, a navíc nerezovka mi vždycky přišla taková mrtvá, netečná, špatně se brousí. Uhlíkovka „stárne“ s námi, můžu ukázat, že tenhle nůž mám dvacet let a ten nůž na to vypadá. Věřím, že takhle vyrobený nůž z oceli, která už někde sloužila nějakému účelu, má něco jako duši, příběh, který si můžeme často jen domýšlet.

Jak dlouho trvá vyrobit nůž? Popište prosím krátce výrobu.

Něco ostrého, co bude řezat, uděláte za půl hodiny, čím víc to budete „šperkovat“, tím víc času budete potřebovat. S výkonnou pásovou bruskou máte výbrus čepele za pár minut. Mně trvá výroba nože něco kolem deseti hodin. Vezmu třeba starý klíč Tona, když je na něm Made in Czechoslovakia, klíč oříznu flexou, pak kováním upravím tvar a zhutním materiál v místě, kde bude ostří. Nechám pomalu zchladnout, aby ocel zůstala měkká. Pak čepel vybrousím a zakalím, tím ocel získá tvrdost, v kuchyňské peci popustím, tím zase ocel ztratí křehkost a zmizí vnitřní pnutí po kalení. Vyzkouším, jestli je čepel v pořádku, poklepáním o svěrák a vylamováním třísek ve dřevě. Pak znovu přebrousit a jde se na rukojeť, nejčastěji dřevěnou, ale někdy taky šňůrovou, z kůže nebo z kosti. Z kůže ušiju pochvu. A je hotovo. Zní to jednoduše, že? Ale právě jsem popsal třeba těch deset nebo i víc hodin práce.

Odkud berete materiál?

Po sklepech a půdách od rodiny a kamarádů, ale taky v kovošrotech. Rád „recykluju“. Jednak je to ohleduplnější k přírodě, jednak mě to také víc baví. Nikdy sice s jistotou nevím, co z toho vyleze, a často spousta hodin práce přijde vniveč, ale ani tak bych si nikdy nekoupil novou ocel. Možná proto, že výroba ze šrotu je těžší cesta a mám pak lepší pocit, když se to povede.

Prozradíte, co je na výrobě nože nejtěžší?

Rozhodně tepelná úprava. Sice se dá podle typu výrobku odhadnout, co je to za ocel, ale jistě to nevíte nikdy a každá ocel má trochu jiné teploty žíhání, kalení, popouštění. Některé oceli se kalí do vody, jiné do oleje nebo třeba solných roztoků. Pořád se mi ještě stává, že je některá čepel po kalení moc křehká a zlomí se, nebo moc měkká, a to se pak nedá nabrousit, a když, tak nedrží ostří.

Vylepšujete technologii výroby, nebo používáte staré a osvědčené metody?

Mám rád některé věci „postaru“, takže dělám nože jen z uhlíkových, tedy rezivějících ocelí, které mají kromě korozivzdornosti lepší vlastnosti než nerezovky. Rád kovu, třeba staré předrevoluční montážní klíče, velké vrtáky, pružiny nebo ložiska. Pořád se učím. Metalurgie je obrovsky rozsáhlý obor, a pokud byste si ji představili jako čtyřpatrový dům, tak mám pocit, že jsem po letech zvládl teprve sklep a možná pár pokojů z přízemí. Je to pořád jen koníček, takže nože dělám nejvíc pro kamarády a známé, rodinu i pro sebe.

A váš nejcennější exemplář nože?

Vždycky ten poslední… Nože jsem i sbíral, to když jsem se přestěhoval za manželkou do města a pár let jsem neměl moc možností se k výrobě dostat. Pak jsem poznal a následně se domluvil se skvělými lidmi z Provozu Hlubina v DOV. Nechali mě tam udělat si malou dílnu a zase jsem se tomu mohl věnovat. Pak šla sbírka z domu, žádná sbírka nožů nemůže člověka uspokojit, když je může tvořit. V dílně trávím většinu volného času.

Věnujete se i výrobě hlavolamů… Jak jste se k tomu dostal?

V patnácti jsem dostal hlavolam „osvoboď kruh“ a nějak mě to chytlo, po vyřešení každého jsem chtěl další. Dnes jich mám asi tři sta. Teď mám dva nové, ještě nesložené. Kromě nich mám vyřešené všechny.

Který hlavolam vám při výrobě nejvíce zamotal hlavu?

Japonské kovové Hanayama jsou parádní, nebo dřevěné od pana Obšívače, to jsou úžasné skládačky. Při výrobě mi dávají ty nejtěžší zabrat nejvíc. Občas spáchám i něco jiného, co mě napadne. Zkouším i modifikace už známých hlavolamů, ale nejčastěji je to ježek v kleci v různých tvarech a velikostech, podle toho, co dá kovošrot. Hlavně když je hlavolam pořádně masivní a ocel klidně trochu zašlá, to je pak ten správný steampunk. Ozubená kolečka, různé části strojů, nejvíc mě baví dělat hlavolamy z tvarově zajímavých kusů oceli.

Fajna dílna na Hlubině nabízí prozatím tři dílny, za několik měsíců přibudou další a větší!
Na Hlubině vznikl ráj pro kutily

Za jak dlouho umíte vy vysvobodit ježka z vlastní klece?

Většinou do pár minut, ale ty těžší jednou za chvíli rozdělám, vezmu to do ruky druhý den a potvora se brání třeba půl hodiny. Hlavně je každý jiný s trochu jiným řešením.

Ocel, kolečka, klíče… Co mi povíte ke šrot artu, kterému se také věnujete?

Občas mě to chytne… Vezmu kus oceli, vezmu druhý, dám je k sobě, a když mám invenci, tak z toho něco svařím. Udělal jsem pár motorek, nějaký ten hmyz. Nápadů na „až bude čas“ mám plno. Nejvíce jsem pyšný na pavouka. Nějakou dobu dekoroval kavárnu Maryčka v DOV, kam přišla mladá maminka s dcerkou a povídá: „Podívej, pavouček“. A dcerka na to: „Béééééééé“. Takže to beru tak, že byl realistický dost…

Jak dlouho trvalo vyrobit třeba tu motorku?

Když si s tím víc hraju a upravuju materiál, tak klidně celý den. Na to jsou nejlepší ložiska, vačkové hřídele, ale třeba i soustružnický nůž, neexistuje omezení. Je to úplně volná disciplína.

Milujete přírodu, dobrodružné romány… Koho ale obdivujete?

Asi E. T. Setona za to, jak skvěle se snažil vtáhnout mládež do zájmu o přírodu a budoval v ní zodpovědnost. Z dnešních lidí obdivuju třeba podnikatele, kteří vedou ekologicky šetrné firmy, které dělají pro přírodu něco navíc, co by nemusely. U nás jich moc není. Obdivuji všechny, kteří se chovají zodpovědně k přírodě, ono stačí sníst o něco míň masa, hovězí jen svátečně a nekupovat nic, v čem je palmový olej. Doporučuji dokument Before the Flood.

CIAF 2017
Oblíbená letecká přehlídka CIAF 2017 již klepe na dveře

Hovězí maso? Palmový olej?

Chov hovězího dobytka je ze všech chovů nejhorším průšvihem a pěstování palem olejných je asi největší světový ekologický problém vůbec. Bohužel to lidi moc nezajímá, odtud je to daleko. Hlavně že máme tatranky o korunu levnější.

Existuje něco, co byste si chtěl do současnosti přenést z vašeho dětství, ale už to jednoduše nejde?

Vyrostl jsem v malé vesnici kousek od Prostějova, samá pole, remízky, občas les a nejvíc mi chybí to toulání. Ztratil jsem se na celý den, ušel třeba patnáct kilometrů… Do současnosti bych chtěl přenést ten čas, který jsem měl. Jako kluk jsem hodně pomáhal doma topení, zahrada , hodně se stavělo a třeba i letní prázdniny byly hodně pracovní, ale když na to vzpomínám, tak mám pocit, že jsem měl pořád čas. A taky energii bych si přenesl. Mít dnes tolik energie, kolik jsem měl jako kluk…

Energii potřebuje každý, člověk musí umět občas „vypnout“. Jak si nejlépe odpočinete?

V přírodě, v klidu třeba u řeky, ale naopak vztek a frustraci ze sebe nejlíp dostanu v kovárně. Jsem z toho sice utahaný jak kůň, ale to mlácení palicí do žhavého železa je strašně moc relaxační. Člověk ničí a tvoří zároveň. S každým úderem, jak se jiskry rozletí, ze mě spadne kousek stresu. To když nezkusíte, tak nevíte.

Co a koho byste si vzal na pustý ostrov? Předpokládám, že nůž…

A manželku. V téhle kombinaci to nezní asi dobře, ale nic víc bych nepotřeboval. Já bych si to užíval a manželka by se strašně nudila.

Je nějaké heslo, rčení, moudro, kterým se celý život řídíte?

Když to nejde, zkus to jinak. Pořád to nejde? Jseš si jistý, že to musí být?

Ilustrační foto.
Z kauzy uplácení se někteří stíhaní lékaři mohou vyplatit

K TÉMATU

Vašek Skopek
Je mu jedenatřicet let a pochází z malé vísky u Prostějova. Chtěl být lovcem, kartografem na Divokém západě, objevitelem, průvodcem v džungli. Vyučil se ale automechanikem, pak si udělal nástavbu provozní techniky v Prostějově, kde „čuchnul“ k metalurgii a získal základ pro výrobu nožů. Ve svém logu, které mu zpracoval kamarád Jarek z baru DOCK (u Sýkorova mostu) má mravence. Jako kluk si s nimi hrál. Rád si zaplave a doufá v zázraky. S manželkou žije v centru Ostravy, dílnu má v DOV. Milovník a zastánce přírody, tramp, čtenář dobrodružné, sci-fi a fantasy literatury věří, že spousta lidí by dokázala být lepší, kdyby na to měli čas…

Ester (Jordana Blažková) vlevo a Oli (Jana Peřinová) mají firmu Nejlepší pohřby na světě.
Pohádkou o pohřbívání zvířátek seznamují děti s koncem života