Svůj vztah stvrdilo tisíc gay a lesbických párů
Praha – V Česku je možné uzavřít registrované partnerství už čtyři roky. Ovšem bez adopce dětí
Kateřina Perknerová
Diskutovat (11) 9.7.2010 19:05
Ona vdaná, dvě děti. Ona svobodná. Po rozvodu obě registrované. Po třech letech svazku zase volné.
Takhle vypadá skutečný příběh z jihočeských Netolic. Ale zdaleka už není ojedinělý. Česko se před čtyřmi lety zařadilo mezi země, kde se homosexuální páry mohou oficiálně sezdat. V těchto dnech jejich počet dosáhl jednoho tisíce. Nejvíc dvojic chodilo na radnici tradičně v Praze, druhé Brno postupně dohání Kladno.
Nejde ale o typické manželství, nýbrž registrované partnerství. Ve světě existují tři stupně svazků homosexuálů. „Vedle oficiálního partnerství gayů a lesbiček jde o francouzský pakt solidarity, do nichž může vstoupit i heterosexuál a holandské plnohodnotné manželství,“ vysvětluje brněnská socioložka Kateřina Nedbálková.
V Česku převažují svazky mezi homosexuálními muži, lesbičky se nechaly zaregistrovat v 291 případech. Ne všechny ale této možnosti využívají. Jak se svěřila Magazínu MfD 23letá Barbara Hacsi, registrované partnerství jí vadí: „Proč mám mít v občance napsáno: registrovaná? Proč tam nemůžu mít normálně vdaná, jako kdybych si brala chlapa? Připadá mi to, jako by mi dali čip, upozornění, že jsem divná. Právě takové drobnosti můžou svádět až k diskriminaci,“ uvedla.
Nedbálková si ale myslí, že sama možnost úředního potvrzení lásky k partnerovi stejného pohlaví je správná. Nicméně dodává: „Jde ale hlavně o subjektivní hodnotu, ve vztahu k dětem téměř nic neřeší.“
Oplodnění s fintou
Homosexuální páry si nemohou adoptovat děti, dokonce ani žádat o legální oplodnění. „Neznamená to, že k němu nedochází. V poslední době se lesbické páry uchylují i k pomoci gayů, kteří sehrají roli fiktivního partnera a biologického otce,“ říká socioložka. Zatímco existují zahraniční renomované průzkumy, které vyvracejí fámy o škodlivosti výchovy homosexuálními rodiči, studie o vztahu vrstevníků k jejich dětem nejsou k dispozici.
Například starší dcera lesbické matky z úvodního příběhu měla ve škole značné potíže, ta mladší prošla všemi stupni vzdělání zcela hladce. „Záleží na velikosti města, typu školy, postavení rodičů,“ potvrzuje Nedbálková.
Hacsi přidává trpkou zkušenost: „Chodila jsem na výběrové gymnázium v Praze. Očekávala bych, že tam budou děti úspěšných rodičů, které mají něco v hlavě. Jenže moji spolužáci se zachovali jako naprostí debilové. Přečetli si moji esemesku určenou spolužačce. Tak z tebe se stala lesba, říkali. Úplně mě vyloučili ze své společnosti. Byla to normální šikana.“





















