VYBERTE SI REGION

Tomáš Halík: Spojit náboženství s politickou mocí je ohromné pokušení

Praha /ROZHOVOR/ - Tomáš Halík převzal ve středu čestný doktorát Oxfordské univerzity. „Monsignor profesor Tomáš Halík je kněz, filosof a teolog. Je profesorem sociologie náboženství na Univerzitě Karlově v Praze a nositelem Templetonovy ceny. Je obhájcem dialogu mezi lidmi různých náboženských vyznání a za toto úsilí získal mnohá ocenění," shrnula britská univerzita jeho celoživotní působení. Tomáš Halík v rozhovoru s Deníkem hovoří i o tom, proč ve světě i u nás doma dnes vítězí populisté, a o víře, že čas pro soutěž myšlenek určitě přijde.

25.6.2016 26
SDÍLEJ:

Tomáš Halík.Foto: Deník/Martin Divíšek

V Evropě i Americe se vedou vášnivé diskuse o tom, zda lze naši západní civilizaci a její hodnoty ubránit tím, že postavíme na hranice vojáky, policisty, hasiče a vztyčíme ploty. Můžeme ale mluvit o euroatlantickém okruhu v původním pojetí? Stačí se podívat na složení národních jedenáctek na ME ve fotbale, kde za Francii, Německo, Švýcarsko či Anglii kopou mladíci původem z Afriky, arabských zemí, Asie…

Svět prochází vrcholnou fází jedné z největších společensko-kulturních proměn v dějinách – globalizací, prolínáním dříve oddělených světů. Tomu žádné ploty nezabrání. Čeká nás už v blízké budoucnosti velmi pestrý a složitý svět: musíme se naučit žít spolu, nejen vedle sebe. To je největší úkol naší doby.

Euroatlantickou civilizaci můžeme zachránit jen tak, že nově pochopíme její klíčové hodnoty a budeme je žít tak přesvědčivě, aby je byli ochotni převzít ti, kteří do tohoto prostoru nově přicházejí. Už jednou se to v dávné minulosti podařilo – po pádu římské říše a masovém stěhování národů dokázala katolická církev předat „barbarům" nejen katolickou víru, ale i bohatství antické kultury, řeckou filozofii a římské právo. Tak vznikla na počátku středověku evropská civilizace. Dnes je třeba předat to, co v dějinách Západu znamenalo spojení křesťanství s osvícenstvím – zejména úctu k lidské osobě a jejím nezadatelným právům, vzájemnou toleranci a víc než toleranci – univerzální solidaritu.

Kde se podle vás bere mohutná vlna obav a řekla bych až nenávisti vůči migrantům? Bojí se lidé teroru, smrti z rukou atentátníků, nebo spíš o pracovní místa, své pohodlí, potýkání s jinými zvyklostmi a životním stylem?

Obavy z komplikovaného světa jsou přirozené. Já neznám nikoho, kdo by jim nerozuměl, žádného naivního „sluníčkaře" či „vítače". To jsou jen nálepky. Ale na rozdíl od oprávněných starostí jsou hysterie a panika, kterou tady zakoušíme, nepřiměřené. Taková míra strachu z běženců v zemi, kde prakticky žádní uprchlíci nejsou a kam ani nesměřují, je iracionální. Migranti jsou zástupný problém, projekční plátno, na které si lidé promítají něco, co je uvnitř nich samotných. Skutečná příčina vlny strachu a nenávisti leží hlouběji. Souvisí to s krizí rodiny (včetně porodnosti) a kultury, nahrazované průmyslem zábavy.

S krizí identity?

Lidé, kteří mají slabou osobní identitu, protože si ji nevytvořili v rodině, potřebují získat kolektivní identitu v extrémistických skupinách. Společnosti, které mají nejasné vědomí o své vlastní kulturní totožnosti (např. zda patříme na Západ či Východ), mají potřebu se vymezovat vůči jiným formou nenávisti, maskující strach. Na tomto strachu se přiživují populističtí politici. Vypouštějí tím opravdu nebezpečné džiny 
z láhve – otvírají tak prostor pro extremisty, kteří je samotné mohou nakonec smést a nahradit demokracii autoritativními režimy, jak se o to pokoušejí nyní v Polsku a Maďarsku. K podobným jevům často dochází v dobách sociálních krizí. Dnes však Česká republika zakouší nebývalou ekonomickou prosperitu. Příčina tedy leží hlouběji, spíš v morální 
a duchovní oblasti a také 
v oblasti vzdělání a kultury. Obnova musí začít od těchto oblastí.

Rozhovor s prof. Tomášem Halíkem

Vztah duchovní a státní moci je také dnes velmi zajímavý. Vnímáme, že v arabském a orientálním světě mají náboženští vůdci klíčový význam, jejich slovo je zákon. Pozoruhodné ovšem je, že i zcela světští vůdci – Vladimir Putin nebo Jaroslaw Kaczynski – se prezentují jako mužové víry, 
v jejichž politice splývá ochrana národa a křesťanských tradic. Koneckonců i u nás vidíme nebývale těsný vztah mezi hlavou české katolické církve Dominikem Dukou a ateistickým prezidentem Milošem Zemanem. Proč církevní hodnostáři na tento účelový kalkul politických lídrů přistupují?

Spojit náboženství s politickou mocí je ohromné pokušení pro politické i náboženské vůdce, kteří si pak toto neblahé manželství různě zdůvodňují a omlouvají. Tím se ale víra proměňuje ve vnějškové náboženství, pro něž je víra jen prostředkem 
k čemusi dalšímu, náboženští představitelé ztrácejí nejen svou věrohodnost, ale je kompromitováno náboženství jako takové. Silné propojení politické moci s náboženstvím je typické pro celé dějiny islámu a pravoslaví. Dlouho bylo zátěží i pro katolickou církev a tradiční luteránství. Naštěstí ale v křesťanství nikdy nevymizela tradice proroků – těch, kteří odvážně kritizovali politickou moc a její představitele, kdykoliv ti svou moc zneužívali. Mnozí biskupové, kněží i prostí křesťané plnili tuto prorocko-kritickou roli a zaplatili za to životem – vzpomeňme na stovky odvážných křesťanů v odboji vůči ateistickým diktaturám, nacismu a komunismu.

To už je evidentně minulost.

Dnes zdaleka nejde o tak vyhraněné situace, avšak promluvit kriticky na adresu nebezpečných populistů, k nimž například patří prezident Zeman, který svým chováním táhne českou společnost dolů, vyžaduje také určitou odvahu, ano i riziko, že církve přijdou o mocenskou podporu například v citlivých otázkách majetkového vyrovnání. Ale pro pravdu je třeba podstupovat riziko a majetek a přízeň světské moci nejsou to nejdůležitější.

Některé kroky kardinála Duky, který se stále více vzdaluje papeži Františkovi a stále více přibližuje lidem jako Klaus a Zeman, jsou pro mne nepochopitelné a nepřijatelné a cítím morální povinnost je vyvažovat – ukazovat zejména mladým lidem a kriticky uvažujícím vzdělaným lidem jinou tvář křesťanství, která je pro ně přesvědčivější. Když lidé vidí pana kardinála nastupovat v dnešní době do barokního kočáru – jako minulý měsíc při svatojánských oslavách v Praze – co si mají pak myslet o církvi a náboženství?

Papež František je zcela jiný typ kněze. Řekla bych, že je ztělesněním všeho dobrého, čím by katolická církev mohla a měla být v 21. století. Jak to, že ho tak vnímají prostí lidé, mnozí levicoví politici (u nás třeba zelení), ale mezi katolickým duchovenstvem má kromě obdivovatelů i mnoho odpůrců?

S papežem Františkem začíná nová kapitola v dějinách křesťanství, hluboká reforma církve, radikální obrat k duchu evangelia. Místo neurotického zabývání se sexuální morálkou, naříkáním nad zkažeností světa a podbízivosti vůči moci tento papež ukazuje nejen slovy, ale i tím, jak žije, křesťanství otevřené mysli a otevřeného srdce, víru spojenou se solidaritou s chudými a trpícími a s odpovědností za životní prostředí. Je to křesťanství skromné 
a tolerantní, otevřené k vstřícnému chápání jiných kultur a náboženství. Samozřejmě, že papež František naráží v konzervativním náboženském světě na podobný odpor, na nějž narážel Ježíš 
a pak prakticky všichni světci 
a reformátoři, kteří církev obohatili něčím novým, nebo spíše novým a hlubším pochopením Ježíšova poselství světu. Ten starý typ katolicismu, kterému se stýská po nenávratně ztracených časech mocné a bohaté církve, která sloužila jako ozdobný ornament světských slavností a posluhovala mocným, pomalu dohasíná a leckdy se bohužel mění v trapný folklór a propadá se do směšnosti. Mrzí mne, že to někteří lidé 
v naší církvi nechápou.

Řekl jste, že neuvažujete o prezidentské kandidatuře, neboť v současné době nemá rozvážný a smířlivý hlas naději na úspěch. Když ale dají od politiky ruce pryč lidé ducha, smíření, pravdy a lásky, tak bude společnost planět a hrubnout ještě víc. Ono je někdy opravdu těžší vést polemiky na náměstích. Miloš Zeman tvrdí, že když své odpůrce na cestách regiony vyzývá, aby mu položili otázky nebo s ním debatovali, zbaběle mlčí. A lidé jako například vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, kteří mají všeobecný respekt, jsou ukotveni ve svém profesním prostředí a nechtějí vstoupit do politického kolbiště. Nejsou pak všechny kritické řeči planým žehráním?

Rozhovor s prof. Tomášem HalíkemMyslím, že mně osobně a mnoha dalším podobně smýšlejícím nelze vytýkat zbabělé mlčení. Ale všechno má svůj čas – a čas pro uplatnění čestných a odvážných lidí, jako je Lenka Bradáčová – a já takových vzácných osobností znám dost – na politické scéně ještě přijde. Jenom pochybuji, že to bude už v nadcházející prezidentské volbě. Nyní je skutečně hodina demagogů, Trumpů, Putinů, Zemanů a jejich Ovčáčků, momentální situace ve světě jim nahrává a morální klima a politická kultura je tak upadlá, že není v silách jednoho člověka – a to ani na prezidentském stolci – to rychle změnit.

Avšak zlo má sebezáhubný charakter, jen je někdy třeba počkat. To čekání ovšem nesmí být pasivní a rezignující. Teď je čas pro trpělivou a pomalou proměnu, které se nedosáhne hádáním s populisty na náměstích, nýbrž dlouhodobým úsilím o duchovní obnovu hlavně mladé generace, ale také například podnikatelské sféry. Je zajímavé, kolik lidí z velkého byznysu si začíná uvědomovat, že bez duchovně-morální reformy společenského klimatu je ohrožen celý ekonomický i politický systém. Podle toho také já zaměřuji svou práci pro českou společnost, i když mám stále více povinností v zahraničí.

Ve středu jste převzal čestný doktorát na Oxfordské univerzitě, což je mimořádné ocenění. Stejně jako Templetonova cena, kterou jste obdržel předloni. Není paradoxem doby, že každý fotbalista, který nastoupil se lvíčkem na prsou na Euru ve Francii, je známější?

Mně ale zas tolik nejde 
o to, abych byl slavný a uctívaný – jednak vím, že „doma není nikdo prorokem", jednak jsem už dost starý na to, abych byl ještě lechtivý na pomíjivou světskou slávu. Stačí mi vědomí, že ve světě prokazuji naší zemi dobrou službu – nejen těmi mezinárodními uznáními, ale zejména svými knihami, které jsou přeloženy do 18 jazyků a mají už statisíce čtenářů na několika kontinentech. Těší mne, že mé myšlenky se staly součástí mezinárodního intelektuálního dialogu a lidé na ně živě reagují, jak jsem se o tom nedávno znovu přesvědčil při přednáškových cestách po Německu, Holandsku a Portugalsku a loni ve Spojených státech. Nejde mi o to, aby se mnou všichni souhlasili, ale spíš o to, abych podnítil diskusi, něčím ji obohatil a inspiroval lidi 
k jejich vlastnímu přemýšlení a duchovnímu hledání. Nikdo nejsme „majitelem pravdy", avšak ti, kdo druhé alespoň trochu vyprovokují k hledání pravdy, dělají dobrou a důležitou práci. To je – při vší úctě k fotbalistům – asi přece jen důležitější než sportovní úspěchy.

Vnímáte aktuální spor o reformu policie jako okrajovou záležitost, nebo důležitý mezník při budování našeho polistopadového státu?

K té konkrétní kauze nemám v tuto chvíli dost informací, abych se mohl zodpovědně vyjádřit. Co však vím 
o jednotlivých aktérech, to ve mně budí podezření, že plán na reformu a slučování policejních útvarů nebyl plodem čestné snahy o zlepšení policejní práce, ale naopak měl zakrýt a do budoucnosti ještě více usnadnit politické zásahy, zametání kauz, které ukazují do kruhů vysoké politiky. Klíčový pro budoucnost demokracie v naší zemi je ovšem úkol napravit ono tragické zanedbání právní kultury včetně vymahatelnosti práva a postihu „neviditelné ruky korupce". To znevážení práva je důsledkem Klausovy naivní důvěry ve všemoc ekonomie a spoléhání na „neviditelnou ruku trhu". Podepsala se na tom také hanebná opoziční smlouva, která otevřela doširoka bránu politické a ekonomické korupce s nevyčíslitelnou škodou materiální i morální.

Rozhovor s prof. Tomášem Halíkem

Vy tvrdíte, že současný prezident národ rozděluje, ale platí to pořád? Není reakce převážně pražských intelektuálů na Zemanův poněkud brutální styl prostě hysterická? Když se podíváte na jeho faktické kroky, například jmenování členů Ústavního soudu, Bankovní rady ČNB nebo odsudek zbrklé reorganizace policejní struktury, nedělá to vlastně dobře – a ještě se přitom báječně baví?

Pro mne Zeman není žádný „Velký satan", který zkazil úplně vše, na co sáhl, nebo neměl pravdu v ničem, co kdy řekl. Kritizoval jsem především to, že se zřetelně pokouší bez mandátu voličů, parlamentu či vlády otáčet kormidlo naší zahraniční politiky od našich spojenců na Západě směrem k nedemokratickým režimům Ruska a Číny a že svým stylem chování a vyjadřování táhne společnost dolů, do Hulvátova, místo aby ji svým příkladem povznášel. Vidím také na svých cestách, jak ublížil prestiži naší země. Proto bych považoval jeho další setrvání ve funkci za neúnosné bezpečnostní, politické i morální riziko pro tuto zemi. Někdo musí mít odvahu to nazvat pravým jménem, i když Zeman jakoukoliv kritiku smete posměšnými urážkami. Ví, že akademická obec nepatří k jeho voličům a fanouškům, tak je to pro něj prostě „pražská lumpen-kavárna" a rád ve veřejnosti podněcuje laciné předsudky a mindráky vůči vzdělaným lidem a „Pražákům". To je velmi neprozíravé počínání. Pokud se tím baví, je to poněkud smutný typ humoru.

Polský reportér a spisovatel Mariusz Szczygieł v nedávném Fokusu Václava Moravce uvedl, že Češi nejsou hrdinové nebo mučedníci, neboť chtějí hlavně přežít. Věří totiž jen v pozemský život, na rozdíl třeba právě od Poláků. Může náš ateismus za to, že myslíme především na to, co je tady a teď?

Je to trochu složitější. Ateisty podobně jako věřící nelze házet do jednoho pytle, obě skupiny představují velice pestrou škálu naprosto rozdílných postojů. Mezi věřícími najdeme jak lidi bigotní a fanatické, tak lidi moudré a nesmírně obětavé, ale také mezi ateisty najdeme jak dogmatické vyznavače primitivního materialismu, tak ty, kteří neodmítají Boha, nýbrž jen určitý typ teismu – totiž naivní a dětinské představy 
o Bohu. S těmito ateisty v jejich odmítání určitého primitivního náboženství plně souhlasím; ostatně největší katolický teolog 20. století Karl Rahner napsal, že to, co si 60 až 80 procent lidí dnes představuje pod slovem „Bůh", naštěstí neexistuje. Na rozdíl od ateistů ale znám příklady zralé a hluboké víry, které si vážím a kterou sdílím. Problém české společnosti není v tom, že je ateistická, ale že je nábožensky nevzdělaná – spousta lidí má razantní názor na Boha, náboženství a církev, aniž by o tom všem něco skutečně do hloubky znali. Ale je tu také hodně lidí poctivě duchovně hledajících, které převažující podoba církví u nás neoslovila a nezaujala, čemuž se příliš nedivím. To jsou lidé, jimž se věnuji především.

Také náboženská situace 
v Polsku je ovšem pestřejší, než by se na první pohled zdálo – je tam téměř všechno, nacionálně-folkloristická náboženskost bez opravdové hloubky i mnoho přemýšlejících a velmi inteligentních lidí jak mezi praktikujícími katolíky, tak mezi kritiky polské církve.

Uvedl jste, že hrozící alternativa koalice babišovců, zemanovců a komunistů tuto zemi učinila pro slušné lidi neobyvatelnou. Položil jste si otázku, jak to vidí voliči Andreje Babiše, Miloše Zemana a Vojtěcha Filipa? Připomínám, že před třemi lety jich bylo dohromady téměř 4,5 milionu.

Rozhovor s prof. Tomášem HalíkemUvidíme, zda lidovci, TOP, starostové, zelení či slušnější část ČSSD kolem premiéra Sobotky nabídnou jasnou alternativu. Voliči Babiše jsou těžko čitelní, podobně jako celá ta podivně slepená strana. Jistě leccos ukáže právě probíhající vládní krize. Komunistům pomalu zvoní hrana, kromě vymírající generace nepoučitelných leninistů sbírali dosud hlavně protestní hlasy lidí, z různých důvodů frustrovaných demokracií nebo podléhajících masivní ruské propagandě – ale ti teď mají na výběr celou plejádu zajímavějších extremistů. A voliče Zemana je třeba rozdělit na tvrdé jádro, které asi nemá smysl přesvědčovat, a pak „měkkou část", tj. lidi, kterým se postupně otvírají oči a vidí, jak málo toho může Zeman nabídnout. Zatím jsem neviděl solidní průzkum, který by uměl z tohoto hlediska odhadnout složení Zemanova elektorátu; procenta momentální podpory nemají příliš velkou výpovědní hodnotu a rozhodně bych na tom nestavěl mýtus o jeho neporazitelnosti či politické nesmrtelnosti.

Ale opakuji: problémem této společnosti není jen Zeman, ale stav politické kultury jako takový. Do budoucna se jím už odmítám zabývat. Je třeba pracovat na pozitivní vizi pro tuto společnost a pro sjednocenou Evropu v kontextu globálních proměn našeho světa. Mezinárodní výzkumné úkoly, na nichž se podílím, knížky a studie, které připravuji, jdou tímto směrem. Čekají mne v nejbližší době opět přednáškové a studijní cesty na několik kontinentů, odkud si vždy přináším nové poznatky a podněty. Až se usadí zvířené bahno, přijde čas soutěže myšlenek. A „hin sa hukáže", jak říkali moji chodští předci.

KDO JE TOMÁŠ HALÍK
- Narodil se 1. června 1948 v Praze.
- Studoval sociologii a filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze, byl žákem profesora Jana Patočky.
- Působil jako podnikový sociolog a psycholog. V 70. a 80. letech minulého století se aktivně podílel na bytových seminářích, publikoval v samizdatu, učil v tajných kurzech teologii, připravoval kandidáty tajného svěcení. Byl šikanován StB.
- V roce 1978 byl v Erfurtu tajně vysvěcen na jáhna a 21. října 1978 na kněze.
- Po listopadu 1989 podnikl přednáškové a studijní cesty po všech kontinentech, byl mj. hostujícím profesorem na univerzitách v Oxfordu, Cambridge a Harvardu. Na FF UK přednáší filozofii 
a sociologii náboženství, 
v roce 1997 byl jmenován profesorem.
- Od roku 1990 je prezidentem České křesťanské akademie a rektorem kostela Nejsvětějšího Salvátora.
- Napsal 14 knih, které byly přeloženy do 18 jazyků včetně turečtiny a čínštiny.

Autor: Kateřina Perknerová

25.6.2016 VSTUP DO DISKUSE 26
SDÍLEJ:

POHLEDEM DENÍKU: Zeman a jeho lidé. Co se děje na Hradě?

Odchod vrchního protokoláře Jindřicha Forejta spustil lavinu otázek ohledně toho, jak to vlastně na Pražském hradě chodí.

Kapra na Vánoce koupíte on-line

Orlickoústecko, Svitavsko – Kapr s bramborovým salátem je vánoční klasika. Na kolik letos štědrovečerní večeře vyjde? Kilo šupináče v regionu koupíte pod 90 korun. Ulovit si ho můžete dokonce v „on-line rybníku", Plundrovo rybářství z Dlouhoňovic totiž nabízí on-line objednávku.

Polská medvědice rozbila skrytou kameru, která ji natáčela

Varšava - Se zjevným potěšením se medvědice válela v čerstvě napadlém sněhu v pohoří Bieszczady na jihovýchodě Polska - než si všimla, že ji při dovádění natáčí skrytá kamera. Fotopast vzápětí rozbila.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies