VYBERTE SI REGION

Tomáš Trč: Když máte na starosti kliniku, politiku děláte pořád

Tomáš Trč je jedním z deseti přednostů klinik v České republice. To znamená, že kromě bravurních výkonů na operačním sále musí také umět jednat s lidmi, taktizovat, přesvědčovat. Koneckonců v roli viceprezidenta Světové ortopedické společnosti si těchto dovedností užil až až. A protože je s mnoha věcmi v našem zdravotnictví nespokojen, rozhodl se své zkušenosti nabídnout i voličům. V říjnu kandiduje do Senátu v Berouně za TOP 09.

13.8.2016 1
SDÍLEJ:

Tomáš Trč, přednosta Kliniky dětské a dospělé ortopedie a traumatologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v MotoleFoto: DENÍK/ Martin Divíšek

Pane profesore, říká vám něco jméno Přemysl Rezek?

Přemysl Rezek? Ne.

Je to jedna z postav legendárního seriálu Nemocnice na kraji města.

Tak to ano, to byl ten hokejista.

Ptám se na něj proto, že půlka národa tehdy sledovala, jak mu ve zmíněné nemocnici po havárii prodlužují zlomenou nohu. A právě prolongace dlouhých končetin je jednou z vašich specializací. Jak se od 70. let minulého století změnila technika natahování kostí?

Změnila se hodně. V té televizní nemocnici, pokud se nemýlím, Rezkovu končetinu natahovali jednorázově o 1,5 centimetru. Pokud ale chcete kost prodloužit více, což je většinou žádoucí, neboť jeden a půl centimetru nehraje až tak významnou roli, dělá se to cestou tzv. postupné distrakce, kdy se přeseknutá kost natahuje po milimetrech. Provádí se to většinou na zevním fixatéru, což je jakýsi žebřík na noze, kterým se přeříznutá nebo přeseknutá kost natahuje. Pro pacienty je to dost zdlouhavé, co den, to milimetr. Pak ale samozřejmě ještě nějakou dobu trvá, než se kost zrekonstruuje. Není to moc příjemná záležitost. Mít fixatér na noze na radosti nepřidá, ale když někdo potřebuje protáhnout nohu o čtyři pět centimetrů, ochotně to podstoupí.

Stojí výsledek za to?

Technika je to relativně složitá, ale vede ke kýženému cíli. V současné době existují aparáty a metodiky, jak to lze dělat i bez zevního fixatéru. Jde o implantaci hřebu do kostní dutiny, který se postupně protahuje. Máme dokonce grant, v němž se snažíme vyvinout hřeb, který by se protahoval díky zátěži vlastně automaticky. Tím, že by na něj pacient silněji došlápl, hřeb by o kousínek povyrostl.

To by bylo méně bolestivé?

Tomáš Trč, přednosta Kliniky dětské a dospělé ortopedie a traumatologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v MotolePrakticky neobtěžující čili bezbolestné. Proto by bylo bezvadné, kdyby se nám to povedlo. Už nyní ovšem existují i velmi drahé aparáty s elektromotorem, který se natahuje sám, respektive pacient si ho spíná, ale na to v současné době české zdravotnictví peníze nemá.

V seriálové nemocnici lidé po ortopedické operaci zůstávali na lůžku několik týdnů. Teď je trend opačný. Jak dlouho vaši pacienti leží v Motole po náhradě kyčelního kloubu nebo po operaci kolene?

Dva dny zůstávají v posteli, pak je postavíme, aby se naučili chodit a kloubní implantát uměli správně používat. Propouštíme je za osm až deset dní. Na klinice jim ovšem bezprostředně po náhradě poskytneme dostatečnou rehabilitační péči, pacienti se naučí vše, co potřebují. Za rozumné tedy považuji, aby začali rehabilitovat po šesti týdnech, kdy kloub snese plnou zátěž. Systém, kdy pacienti hned po opuštění nemocnice zamíří na rehabilitaci, mi připadá zbytečný.

Televizní primář Arnošt Blažej se zabýval vyšetřováním kojenců, sledoval jejich kloubní stříšky a díky včasnému zásahu, respektive cvičení, zachránil kyčle mnoha dětí. Vy se také věnujete dětským pacientům, pečujete třeba o ty, kteří se narodili s vrozenou vadou pohybového ústrojí. Došlo v tomto oboru k nějakému zásadnímu pokroku?

Polovinu naší kliniky tvoří dětská ortopedie, neboť tento chirurgický obor není rozdělený na dospělou a dětskou část, ortoped se stará o lidi od narození až do konce života. Na dětském oddělení léčíme vrozené vady a dětská traumata. Máme i hodně pacientů s dětskou mozkovou obrnou, kteří mají poškozený pohybový aparát v důsledku narušení center ovládajících hybnost končetin. Děláme vše pro to, aby se postavili, nastavujeme jejich končetiny tak, aby je mohli zatěžovat a naučili se chodit. To se nám daří a v tomto oboru jsme asi nejvíc specializované pracoviště v republice, protože můj předchůdce docent Smetana se tím velmi intenzivně zabýval a prakticky založil péči o tyto pacienty. Ale samozřejmě léčíme i vrozené kyčelní vykloubení, tady se snažíme malým pacientům pomoci včas, aby později neměli žádné pohybové problémy, například ve 40 letech artrózu. V tomto směru patří česká ortopedie mezi premianty i v mezinárodním srovnání. A opravdu, základ úspěchu je v tom, že dětičky léčíme brzy, abychom co nejdříve odstranili vznikající potíže. Měl jsem možnost pracovat v zahraničí a například v arabských zemích se malí pacienti konzervativně většinou neléčí. Čeká se, až dozrají k operaci, ale pak jde o složité a velké výkony, které jim moc nepomohou. Jsem šťastný, že naše ortopedie je na takové úrovni, že dětičky dokážeme zaléčit hned poté, co zjistíme porušení kloubu.

Zmínil jste svého předchůdce Václava Smetanu, čímž se opět dostávám k Nemocnici na kraji města. Kultovní postava primáře Sovy byla jakousi syntézou ideálního lékaře, nadřízeného, otce a člověka. Nedílnou součástí té dokonalosti byla i role učitelská. Autorům se podařilo ukázat, jak je pro absolventy medicíny důležité mít vzory, laskavé průvodce složitými zákoutími ortopedie. Měl jste během své kariéry na takové učitele štěstí?

Měl, a velké. Naskytla se mi možnost pracovat s některými legendami české ortopedie. Začínal jsem na ortopedické klinice Na Bojišti, kde působili profesoři Stryhal, Čech a kde byl přednostou Vratislav Rybka. To všechno byli lidé, od nichž jsem se hodně naučil. Spolupracoval jsem s panem profesorem Sosnou, který po roce 1989 vedl ortopedickou kliniku 1. LF UK v Motole a navázal na slavnou Zahradníčkovu školu.

A ti všichni skvělí a ve vašich začátcích již proslulí ortopedové vás jako čerstvého absolventa pouštěli k operacím, nebo jste dlouhá léta jen držel háky a díval se?

Oni se k absolventům chovali velmi vstřícně a nenásilnou formou nám odhalovali ortopedii, ukazovali nám, co je na ní zajímavého. Měl jsem štěstí, že jsem jim mohl zpočátku asistovat a pak vedle nich operovat. Potom jsem se v ortopedické společnosti seznámil i s dalšími špičkovými lékaři, jako byli profesor Slavík či docent Smetana, kteří mě naučili zase něco dalšího. A učím se pořád.

Tomáš Trč, přednosta Kliniky dětské a dospělé ortopedie a traumatologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole

Když jste teď na vrcholu sil, vedete kliniku, operujete, přednášíte, jezdíte do světa na kongresy a v Česku pořádáte důležité ortopedické akce, zbývá vám čas na studenty?

Jako fakultní klinika máme povinnost vést studenty, ortopedii a traumatologii učíme mediky ve čtvrtém, pátém a šestém ročníku. Takže i já přednáším, vedu některé semináře a hlavně prakticky všechny mladé kolegy zkouším.

A jak si počínají?

Někteří jsou velmi dobří, jiní méně, jako ve všech oborech. Někdo to umí téměř ideálně, jiný sotva projde. Třeba je to proto, že nechtějí dělat ortopedii. Ale i tak všem říkám, že každý druhý pacient, který přijde k praktikovi, je ortopedický. Jinak řečeno, příčinou každé druhé návštěvy u obvodního lékaře je bolest kloubů nebo zad. To znamená, že většina budoucích lékařů se s ortopedickým pacientem setká.

Není divu, při způsobu života, který vedeme. Jeho podstatnou část vlastně prosedíme, navíc před obrazovkou počítače. Pohybový aparát logicky trpí. Zajímalo by mě, jak se díváte na teorii profesora Koláře, který není lékař, ale fyzioterapeut. Jeho praktická práce s pacientem vychází z toho, že tělo je komplexní organismus, v němž podstatu problému nelze vždy vyřešit jen chirurgickým zákrokem. Rozumíte si s ním v tomto chápání funkčnosti pohybového systému?

Pavel je výborný diagnostik, dokáže si všímat všeho. Medicína a člověk se musejí brát jako celek. Nemůžeme říct, že nás zajímá jen bolavý kloub, a nevidět věci v souvislosti s celým pohybovým aparátem, metabolismem kostí, dalších orgánů, krve, cév, nervů. To vše může mít vliv na bolest kloubů, komplexní pohled je tedy nutný. Je škoda, že Pavel Kolář nevystudoval medicínu, protože by určitě byl stejně výborný lékař, jako je fyzioterapeut.

On i vy často přicházíte do styku se sportovci, přestože vy spíš ve fázi, kdy je nutné řezat. Profesor Kolář tvrdí, že přijde-li za ním dítě s přáním věnovat se konkrétnímu druhu sportu, umí říct, jaké má předpoklady dosáhnout v něm vrcholové úrovně. Skutečně vám lidské tělo dokáže po vyšetření odhalit, k čemu je přizpůsobeno nejvíc?

Tomáš Trč, přednosta Kliniky dětské a dospělé ortopedie a traumatologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v MotoleV některých případech samozřejmě ano. Když chlapec vyroste do 2,1 metru, bude třeba pro basketbal lépe naladěn než kluk, který měří metr šedesát. I ten pochopitelně může hrát basket, ale asi v něm nevynikne. Jako ortopedové ovšem vidíme spíš negativa, která by sport mohl dítěti přinést. Když má někdo méně kryté hlavice kyčelního kloubu, neměl by dělat hokej nebo rychlochodectví. A má-li někdo nějaké změny na páteři, nebudou pro něj vhodné zátěžové disciplíny. To odhadnout dokážeme. Někdy je to docela složité, ani ne tak pro děti, ale spíš pro rodiče, kteří si vysnili, že potomek bude hokejista. A my jim najednou řekneme, že s jeho páteří by hokej hrát neměl, ať se věnuje jinému sportu. Většinou jsou ovšem rodiče rozumní a na naše rady dají.

Máte za sebou úspěšnou kariéru lékařskou, vědeckou i pedagogickou. Jistě máte co říct 
k organizaci a fungování našeho zdravotnictví. Ministr financí Andrej Babiš tvrdí, že je to černá díra na peníze, kudy zbytečně utíká spousta peněz, ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček oponuje, že naopak financí je v systému málo. Přitom se ukazuje, že manažeři některých nemocnic – 
a FN Motol je jednou z nich – dokážou být úspěšní a jejich zařízení jsou zisková. Na čí straně stojíte vy?

Bohužel si myslím, že ve zdravotnictví utíká spousta peněz. Je sice pravda, že jich nemáme dost a systém částečně sponzorují zdravotníci tím, že jejich příjmy jsou nízké, ale obecně platí, že financí je ve zdravotnictví dostatečné množství. Jeden můj kolega říká, že máme drahého koníčka, medicínu děláme rádi i za cenu, že máme menší platy než lékaři v západní Evropě nebo USA. Přitom úroveň naší práce je srovnatelná s Německem a dalšími zeměmi, v mnohém ji dokonce převyšuje. Trochu nám schází technologické vybavení a hlavně organizace. Peníze, které jdou do zdravotnictví, by se měly využívat lépe.

Co je zásadní příčinou toho protékání? Korupce a vědomé předražování při nákupu přístrojů, jak jsme to viděli v případě Rath a Dbalý, nebo manažerské neumětelství, neschopnost uchopit všechny nitky komplikovaného nemocničního mechanismu?

Podle mě je to dáno tím, že nejsou stanovena jasná pravidla, pevné ceny, kritéria toho, co má být hrazeno ze zdravotního pojištění a co ne. Myslím, že je dost věcí, které by hrazeny být nemusely. A je naopak řada těch, jež by být mohly, ale nejsou. Je škoda, že se neakceptují určité nadstandardy a možnost doplatků. My jako lékaři indikujeme nemoc, ale pacient by měl rozhodnout, jakou léčbu, respektive pomůcky, si vybrat, což nemůže. Kolikrát si říkám, proč mám za pacienta určovat, jaký typ náhrady mu dám. Mohu mu totiž nabídnout jen ten, na který jsou finance, přičemž v jiné nemocnici by mu mohli dát lepší, protože mají peněz víc. Nechápu, jak se může přihodit, že v Motole jsou finanční možnosti takové a takové, zatímco v Hořovicích úplně jiné. My mluvíme o zdravotním pojištění, ale to žádné pojištění není. Pojišťovna je úřad, který vybírá daně a pak je rozděluje, ovšem zcela nezávisle na pacientech, kteří o ničem rozhodovat nemohou, což je škoda. Přitom každá odborná lékařská společnost by jistě byla schopna říct, co je standardní péče, kterou bude pojišťovna hradit. Z předchozích let by se dalo snadno spočítat, kolik co má stát, takže by se vědělo, kolik se může utratit. A kdyby se na to nevybralo, standard by se zúžil, v opačném případě by se rozšířil a zadarmo by mohly být i zlaté obroučky na brýle.

Je to jeden z hlavních důvodů, proč jste se rozhodl kývnout na nabídku TOP 09 a kandidovat v Berouně letos v říjnu do Senátu?

Tomáš Trč, přednosta Kliniky dětské a dospělé ortopedie a traumatologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v MotoleUrčitě to jeden z důvodů je, protože bych rád do toho trochu zasáhl. Když máte na starosti kliniku, politiku děláte v podstatě pořád. Každé jednání s ředitelstvím či s pojišťovnou je určitý politický akt, během něhož se musíme dohodnout a najít cestu, která bude výhodná pro obě strany. Byl jsem také dvakrát předsedou ortopedické společnosti i viceprezidentem celosvětové ortopedické společnosti, a to byla vlastně jenom politika, sice o medicíně, ale ne vždy to bylo jednoduché, protože Češi v mezinárodním měřítku nemají úplně dobré jméno. Přece jenom tu byly korupční aféry a různé skandály, takže prokázat, že umíme dělat kvalitní medicínu, bylo někdy docela složité. Proto jsem si řekl, že bych možná mohl promluvit i do organizace medicíny na vyšší úrovni, než mi skýtá post přednosty. Byť je nás v republice v této funkci jen deset, nikdo s námi o organizaci zdravotní péče moc nejedná.

Pokud dostanete důvěru voličů, budete se v Senátu vyjadřovat nejen k medicíně. Nemohu se vás tudíž nezeptat na to, jak se díváte na momentální složitou mezinárodní situaci? Množí se hlasy, že Česko by se mělo oplotit, prezident republiky vyzývá lidi, aby se ozbrojovali a politiky, aby k nám nepustili jediného uprchlíka, významní představitelé ODS hovoří o referendu k vystoupení z EU, přičemž oni by prý hlasovali pro czexit. TOP 09 je stranou jednoznačně proevropskou a prounijní. Ztotožňujete se s tímto postojem?

My nejsme Angličané, kteří měli při hlasování o brexitu úplně jinou pozici. Po 40 letech komunismu, kdy jsme hodně ztratili, teď musíme jít s Evropou ruku v ruce, nemůžeme chtít budovat nezávislý ostrůvek uprostřed kontinentu. Pravda je, že Evropská unie by měla změnit svoje jednání i pravidla, nevymýšlet voloviny a chovat se ke svým členům rozumněji, než se chová. Otázka utečenců je jistě velmi bolestivá jak pro Evropu, tak pro nás. Unie – my naštěstí ne – v této otázce udělala velkou chybu, že nestanovila jasná kritéria, na jejichž základě se měli uprchlíci přijímat. Lidem se přitom pochopitelně pomáhat má. Operoval jsem v Jordánsku syrské běžence a viděl jsem na vlastní oči, před jakými hrůzami prchali. Ti lidé strádali, přišli o všechno a ještě měli poškozené zdraví. Každý stát ale musí kontrolovat, kdo do něj přichází, a říct, koho na svém území chce a koho ne. Nikdo cizí nemůže přijít a žít způsobem, který by narušoval místní zákony. Naším právem je do toho mluvit. Naštěstí díky tomu, že hovoříme jazykem, který se špatně učí a máme nižší životní úroveň, než je v Německu, ale také proto, že jsme neotevřeli bezhlavě náruč všem, jsme na tom 
v Česku poměrně dobře. Zároveň jsem přesvědčen, že těm, kteří trpí válkou nebo jinými pohromami, by se pomáhat mělo.

Kdo je prof. MUDr. Tomáš TRČ, CSc., MBA
Narodil se 31. května 1955 v Praze.
Absolvoval Lékařskou fakultu UK v Praze, pracoval na I. ortopedické klinice a na Ortopedické klinice Nemocnice na Vinohradech jako první asistent profesora Čecha. Dále působil jako zástupce přednosty II. ortopedické kliniky 2. LF UK 
v Praze.
Od roku 1997 je přednostou Ortopedické kliniky dětí a dospělých 2. LF UK
a FN Motol. Jako konzultant působí na řadě pracovišť 
v ČR. Dojíždí operovat například do Česko-německé horské nemocnice v Krkonoších.
V roce 1991 obhájil kandidátskou práci na téma náhrady kyčelního kloubu, 
o rok později habilitoval s prací z oblasti dětské ortopedie – prodlužování kostí.
V letech 2004–2006 byl předsedou České společnosti pro ortopedii a traumatologii. Byl i viceprezidentem světové ortopedické společnosti SICOT.
Jeho manželkou je operetní zpěvačka Pavla Břínková.

Autor: Kateřina Perknerová

13.8.2016 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Ve Švýcarsku byl plně zprovozněn nejdelší železniční tunel světa

Erstfeld (Švýcarsko) - Nejdelší a nejhlubší železniční tunel na světě, vybudovaný ve Švýcarsku pod Alpami, byl dnes otevřen pro plný dopravní provoz. Gotthardský tunel, přezdívaný podle francouzské zkratky GBT, je dlouhý 57,1 kilometru a v některých místech je až 2,3 kilometru pod povrchem.

Loučení s tratí do Koutů: končí barevné motoráky i soukromník

Údolí Desné – Největší změna za devatenáctiletou historii nastala v noci ze soboty 10. na neděli 11. prosince na Železnici Desná. Osobní vlaky zde přestala provozovat soukromá firma, nahradily ji České dráhy.

Sobotka: Přes návrhy změn by se měly firmy na EET nadále chystat

Praha - Přes návrhy změn v elektronické evidenci tržeb (EET), které projednává Poslanecká sněmovna, by se měli podnikatelé na její zavedení připravovat podle platného zákona. Norma jasně uvádí, koho se evidence tržeb týká. V pořadu Otázky Václava Moravce České televize to dnes uvedl premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Podle něj se zdá, že návrhy z dílny ministerstva financí i koaličních lidovců nebudou schváleny. Byla by to nejlepší varianta, dodal premiér.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies