V Česku je dnes dvakrát více hospod

Umakartové stoly, tlačenka s cibulí dvakrát do týdne, klíček od toalet u výčepního a především pivo podivné barvy a zvláštní chuti. To je typický obraz předrevolučních hospod, který si dosud vybavuje nejeden z nás.

Není se čemu divit, že restaurační služby tehdy nebyly tím pravým ořechovým, vždyť hospody vlastnily centrálně řízené národní podniky jako například Restaurace a jídelny. Hostinští tak nebyli nijak motivováni velikostí oficiálních tržeb a podle toho vypadala také obsluha.

Cena piva se řídila podle toho, do jaké cenové skupiny byla hospoda zařazena. V nejčastější IV. cenové skupině stála před sametovou revolucí desítka 2,50 korun (tehdy ještě československých), ve III. skupině pak 2,80 korun. I přes zdánlivě nízké ceny si lze dnes za průměrný plat koupit 2354 lahví desítky běžného piva, tedy zhruba o tisíc piv více než v roce 1989.

Do roku 1989 bylo navíc socialistické Československo rozděleno na „pivní državy“ a v příslušném regionu se smělo prodávat výhradně jedno konkrétní regionální pivo. Výjimku měly jen dvě prémiové značky – Prazdroj a Budvar.

S koncem státního plánovaného hospodářství nastaly v pivovarnictví velké změny. Některé pivovary vsadily na nejmodernější pivovarská zařízení v kombinaci s tradiční recepturou a díky tomu mohly spotřebitelům nabídnout stejnou kvalitu piva nezávisle na tom, z jaké várky pivo pocházelo. Jedním z takových pivovarů je i Gambrinus, dnes nejoblíbenější pivo u nás. „Když jsme po listopadu 1989 mohli Gambrinus nabízet v celé republice, ukázalo se, jak rychle se může regionální západočeské pivo stát oblíbené. Jako hlavní přednost se ukázala vyrovnaná chuť a kvalita, která díky moderním výrobním zařízením nekolísá,“ vzpomíná Jan Hlaváček, tehdejší ředitel a současný vrchní sládek Gambrinusu. Dnes pivovary nabízejí přes 400 druhů piv kdekoli v republice.

Výrazně k lepšímu se v posledních dvaceti letech změnila kvalita piva. Hodně k tomu přispěl vstup zahraničních investorů, kteří přinesli kapitál na modernizaci, v drtivé většině rozvíjejí původní značky, podporují pivní kulturu a respektují specifika českého pivního trhu. To potvrzuje také šéf Českého svazu pivovarů a sladoven Jan Veselý.

„Tehdy bylo vybavení pivovarů mizerné a tomu odpovídala i velmi nízká kvalita piv. Dobře to ilustruje předlistopadová Česká státní norma pro piva. Podle ní byla trvanlivost desítky sedm dnů a dvanáctky pak dnů deset. Člověk v obchodě proto musel láhev nejprve otočit dnem vzhůru, zda v ní už neplavou sraženiny,“ vzpomíná na dobu dávno minulou Veselý.

Unikátnost českých piv potvrzuje i nedávná registrace chráněného zeměpisného označení „České pivo“ u Evropské komise.
České pivovarnictví za posledních dvacet let zaznamenalo i rapidní rozmach takzvaných mikropivovarů, tedy například hospod, které si vyrábějí vlastní pivo. „Zatímco v roce 1990 existoval pouze jeden – hostinec U Fleků, dnes jich je na osm desítek a brzy překročíme rovnou stovku,“ upozorňuje Veselý.
Dalším novodobým fenoménem je stále větší obliba nealkoholických piv. „I na tom má hlavní podíl růst kvality,“ připomíná Veselý
FILIP SUŠANKA, OTTO SVOBODA

Když zemřel sovětský státník, nesmělo se čepovat

Klasické „čtyřky“, kde se řešila politika, zmizely, bilancuje s trochou nostalgie Zdeněk Košař z Repre-koutku Plzeňského Prazdroje.

Vzpomínáte si na nějaké předlistopadové rituály či zvyky, které z restaurací a pivnic zmizely a nikomu dnes nechybí?

Pokaždé, když zemřel sovětský státník, ať už to byl Brežněv, Andropov nebo Černěnko, nesmělo se čepovat pivo, i když lidé před hospodou křičeli, že je to nezajímá.
Obdobně na 1. máje se mohlo čepovat až po skončení prvomájového průvodu. Tyhle příkazy se musely striktně dodržovat. Často se pivo čepovalo jen do 22 hodin, pak si všichni nechali natočit dvě až tři piva, protože dál už číšníci nosili jen víno.
Zhruba jednou za dva týdny přijížděly takzvané vlaky družby z NDR. Až tři stovky východních Němců vystoupily a rozprchly se do plzeňských hospod, odkud je průvodci museli večer pracně nahánět zpátky.
Západní Němci naopak dostávali na hranicích od svých celníků seznamy potravin, které u nás ze zdravotních důvodů nemají konzumovat – kuřata, salámy, mletá masa atd. Alespoň že Prazdroj na tom listě nikdy nebyl.

A existuje naopak dnes po dvaceti letech něco, na co vzpomínáte s lehkou nostalgií?

Dnes už nejsou ty klasické „čtyřky“, kam lidi zašli po práci a řešili u piva politiku. Chápu ale, že to souvisí hlavně se změnou životního tempa, ne s tím, že by bylo málo cenově dostupných hospod.

Byly už před Listopadem někde v Plzni tehdejší pivní tanky, s pivoznakem - trubkou s pravítkem podél celé výšky tanku pro měření množství vyčepovaného piva?

Byly, dokonce přímo v restauraci Bohemia, kde jsem pracoval devatenáct let. Během víkendu jsme kmitali po place, na hliníkovém táce běžně devatenáct piv a dvacáté v ruce. Běžně se dvacetihektolitrový tank za ty dva dny vyčepoval.

Jaké bylo typické, tehdy nejrozšířenější hospodské jídlo?

V restauraci Bohemia si lidé nejčastěji objednávali svíčkovou na smetaně s knedlíkem, plněný paprikový lusk s rýží, vepřovou plec po selsku se zelím a knedlíkem, křimický vepřový řízek s bramborem a plzeňský guláš. Biftek byl 3x dražší, ale i tak si ho občas lidé dávali, nejčastěji na svatbách. Těstoviny se jedly málokdy, hlavně knedlíky obou druhů a rýže. Káva se z devadesáti procent vařila takzvaná „turecká“, protože stroje nebyly.

Klikněte pro zvětšení!

OTTO SVOBODA