I když válka v bývalé Jugoslávii, odkud lékař pochází, je pro mnohé už minulostí, v souvislosti se vzrůstajícím nacionalismem i s tím, že lidé mají opět tendenci klonit se k silným vůdcům, kteří nás nezatěžují přemýšlením, ale sami určí, kdo je náš kamarád a kdo nepřítel, je příběh Miroslava Jeriniće stále velmi aktuální.
Kdy a za jakých okolností jste přišel do Čech?
Bylo to 28. prosince 1993. Sama ta cesta, stejně jako celá moje historie, byla velmi složitá. Válka mě zastihla v Tuzle, městě na severovýchodě Bosny a Hercegoviny, odkud pocházím.
Jak vás válka dostihla?
Ono to postupovalo pomalu. Ještě když přes Tuzlu jezdily autobusy uprchlíků ze Sarajeva a viděli jsme jejich zoufalé obličeje, chystali jsme se ještě na procházku do města. Stále jsme nechápali, že to je skutečně válka. Do poslední chvíle jsme věřili, že se v Bosně a Hercegovině nic takového přeci stát nemůže, vždyť tu léta žilo spokojeně takové množství smíšených rodin! Srbové, Chorvati, muslimové, ale nikdo neřešil žádný nacionalismus.
Co bylo příčinou? Nacionalismus se většinou rozbují, když jsou problémy, tak jako za Hitlera nezaměstnanost, frustrace, pak stačilo ukázat, kdo za to může… Ale Jugoslávie byla prosperující zemí.
Po pádu komunismu, respektive socialismu, se stalo to, co podle mě bylo absolutně nelogické. Lidé si pod hesly politiků vybrali nacionalismus, přestože se bez něj padesát let obešli. S rozpadem východního bloku se, stejně jako v jiných zemích, daly věci do pohybu. Lidé byli v nejistotě a nacionalismus pro ně byl jako ventil, aniž by přemýšleli, kam až to povede. Nedokázal jsem to vůbec pochopit, vždyť v té době žilo ještě dost lidí, kteří pamatovali hrůzy 2. světové války.
Co tedy bylo tím spouštěcím momentem?
Srbové žili na území Chorvatska celá staletí, ale po odtržení a vzniku samostatné Chorvatské republiky byli jako národ prakticky přes noc vymazáni z ústavy a stali se národnostní menšinou. Byl to strašný dějinný paradox. Srbové chtěli alespoň kulturní autonomii, ale ani to jim v rámci nového státu nebylo dovoleno. To byl jeden ze spouštěcích momentů války. V lidech to začalo jiskřit. Nacionalismus z obou stran nemohl mít dobrý konec. Jen jsme doufali, že se válka nerozšíří i do Bosny a Hercegoviny. Tam se dokonce daly dvě strany proti třetí. Přitom Tuzla byla městem, kde nacionalismus nekvetl ani za války. V 90. letech, kdy se v jednotlivých zemích bývalé Jugoslávie začaly tyto tendence objevovat, zvítězili u nás na celé čáře reformisté, zatímco nacionální strany ve volbách úplně propadly. Ještě pořád jsme věřili, že lidé dostanou rozum, že to někdo zastaví. Představa, že bychom proti sobě v jedné zemi začali bojovat, byla naprosto absurdní. „K nám to nepřijde, to je nesmysl," říkal jsem si. Bohužel se to stalo.
Co jste v té době dělal?
Dostudoval jsem medicínu a v té době pracoval jako asistent na fakultě. Chyběla mi už jen státní zkouška, která se u nás dělá až po ročním „kolečku" na všech odděleních. Těsně před konfliktem jsem se vracel z Mezinárodního kongresu mediků v Makedonii. „Nevracejte se," varovali nás při příletu na letiště v Bělehradě. Volal jsem rodičům, co se děje, a také oni mě přesvědčovali, ať se nevracím, že i bratr se snaží s přítelkyní odjet z města. Neposlechl jsem, nechtěl jsem je tam nechat samotné. Utěšoval jsem se, že jsem lékař, že mě snad nikdo nebude nutit do zbraně. Jediné, co mi běželo hlavou, že když mě přesto zabijí, způsobím rodičům smutek, ale doufal jsem, že se dostanu pryč i s nimi. Z celé skupiny jsme se vrátili jen tři. Jeden profesor, medik a já. Za dva dny se stal incident, který už i Tuzlu zatáhl do války. Všechny mé plány byly pryč.
Něco jiného je vidět válku v televizi, byť se odehrává v bezprostřední blízkosti, a něco jiného najednou se v ní ocitnout. Co se v tu chvíli člověku děje v hlavě?
Do poslední chvíle jsme doufali ve zdravý rozum. Bohužel si každá strana vždycky myslí, že začali ti druzí, a najednou, aniž byste chtěli, se pozvolna musíte stavět k jedné nebo druhé straně. A tak se vlastně také stáváte nacionalistou. Jediné pozitivní, co válka přinese, jestli tedy válka vůbec něco pozitivního může přinést, je, že obnaží charaktery. Ukáže, jací lidé, kteří byli léta vašimi spokojenými sousedy, doopravdy jsou. Nacionalismus vás rozdělí. Najednou slyšíte neuvěřitelné nes- mysly, jako třeba, že naši poslali staršího syna, aby po nich střílel. Jen zíráte. Pracoval jsem do té doby jako asistent na katedře farmakologie a toxikologie, ale výuka byla ukončena a já jsem se přihlásil pomáhat do nemocnice, aby mě ještě neposlali na frontu.
Jak vypadal život v obklíčeném městě?
Muselo se chodit pracovat, ale už samotná cesta byla nebezpečná. Ulice ve starém městě jsou úzké, nevěděli jste, kdy na vás vystřelí. V obchodech nebylo nic. Existoval přídělový systém, dvě stě gramů chleba na osobu, mléko z nějakého prášku. Před obchody stály obrovské fronty, do toho se ozývala střelba, takže jste nevěděli, jestli čekáte na chleba, nebo na smrt.
Jak z pohledu prožité zkušenosti vidíte vývoj současné politiky?
Situace v bývalé Jugoslávii se určitě mohla řešit jiným způsobem, šlo skutečně o nacionalismus mezi lidmi, ale pravda je, že se to vařilo ve vyšších politických sférách. Tito byl po smrti, a tak se Jugoslávie začala parcelovat, do toho se začaly míchat vlastní zájmy. A velkou roli hrálo i náboženství jako ideologie. Takže jako varování.
Máte za sebou i uprchlický tábor, jak vnímáte současnou uprchlickou problematiku přes vlastní prožitek?
Všichni víme, že mezi válečnými uprchlíky je a byla i spousta těch, co využila jen příležitost lepšího života. Naši sousedé dnes berou každého s otevřenou náručí. Ať jste, kdo jste a odkud jste, zatímco při uprchlické vlně z Jugoslávie velmi tvrdě selektovali, což mě mrzí a vlastně i trochu ponižuje.
Kam jste se chtěl poté dostat? Snil jste o nějakém konkrétním místě?
Do Německa, protože tam jsem měl kamaráda. Věděl jsem, že jako Srb jsem v očích úřadů z té špatné strany, ale doufal jsem, že o doktora budou mít zájem. Jenže k tomu jsem potřeboval vízum, alespoň turistické. Dostal jsem se na velvyslanectví v Bělehradě, ale tam už stály kolony lidí, a to denně vydávali jen několik desítek dokladů. Museli jste tam čekat celé dny i noci a nemohli jste usnout, protože by vás fronta předběhla. Ale vízum jsem nedostal. Vyrazil jsem a nevěděl kam, lhal jsem si jako malé dítě, přesvědčený, že se do Německa dostanu i bez něj. Bylo to naivní, ale neměl jsem co ztratit. Utíkal jsem přes Slovensko a pak jsem si vzpomněl, že v Čechách, v Liberci, máme známé, kteří k nám jezdili na dovolenou. Sebral jsem odvahu obrátit se na ně a ocitl se tady. Bylo to dramatické. Přijel jsem v noci, neměl jsem na ně telefon, nevěděl jsem ani, kde bydlí, propadal mi pas a peníze na hotel jsem měl jen na dva, na tři dny. Ale nakonec jsme se sešli. Bylo to šťastné a radostné shledání dva dny před Silvestrem a já jsem se z těch útrap a vyčerpání hrozně opil.
Kdy jste mohl začít pracovat jako lékař?
Po necelém roce, když jsem už uměl lépe česky. Ale tomu předcházel uprchlický tábor, a pak mi právě tito mí známí, kterým nepřestanu děkovat, pomohli ve zdejší nemocnici najít místo zřízence na psychiatrii. Nebylo to jednoduché, místa nebyla k mání jako dnes. Smál jsem se sám sobě, že jsem asi jediný diplomovaný zřízenec, ale byl jsem za to nesmírně vděčný.
Jak se dá s válečnou zkušeností žít?
Ono se to k vám dostává postupně. Ale tím, že jsem si našel práci, ženu, založil rodinu, už jsem nebyl ten zoufalý uprchlík, jako mnozí, kteří mají osud mnohem těžší, než jsem měl já. Jen… na ulici už nepotkám kamaráda z dětství, ze školy. To nám válka vzala. Spousta věcí je nesdělitelná pro ty, kteří to neprožili.