Místo toho ale dospívajícího mladíka drobné postavy čekalo věznění v sovětském gulagu a tři roky tvrdých prací.

Situace se obrátila až v roce 1943, kdy společně s ostatními vězněnými Čechoslováky dostal šanci podílet se na formování československé zahraniční armády v Buzuluku.

Jako spojař I. dělostřeleckého oddílu Československé armádní brigády se účastnil bojů o Kyjev i karpatsko-dukelské operace.

V květnu 1945, v jednadvaceti letech, se dočkal. Československé jednotky osvobozovaly Hanou, se kterou Ivan Solovka následně spojil svůj život.

Držitel Československého válečného kříže, medaile Za chrabrost a řady dalších vojenských poct Ivan Solovka byl exkluzivním hostem on-line rozhovoru Deníku.

O svém nelehkém osudu, válečných i poválečných letech i dalších životních peripetiích si se čtenáři regionálního Deníku povídal v úterý 21. dubna od 14 hodin přímo z léčebny pro válečné veterány, která sídlí v Klášterním Hradisku v Olomouci.

ON-LINE rozhovor najdete ZDE.

První otázku položil čtenář vystupující pod jménem Dohnal. "Proč jste se rozhodli utéct z Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu? Nikfo z vaší skupiny netušil, že vás tam může čekat vězení?" "Musím jednoznačně říct, že ne. Na Podkarpatské Rusi tehdy probíhala mohutná propagační činnost, kterou už tenkrát organizoval Sovětský svaz. Mladým lidem vychvalovali, že kdo půjde do Ruska, bude mít možnost studovat, nebude za to nic platit, může si vybrat, jaký obor bude chtít, bude ubytován v internátních prostorách, všechno bude zadarmo. Představovali se jako žurnalisté, ale byli to normální špioni, kteří nás do Sovětského svazu nalákali. Na střední školu rodiče peníze neměli a musel jsem nastoupit jako pracovní síla na parní pile. Byli jsme mladí, takže jsme se po práci scházeli, bylo to uprostřed městečka na trávníku. Do tohoto našeho kroužku se objevil jeden náš krajan, chodil kolem nás, pak si přisedl na trávník k nám, chvilku poslouchal a pak se vyslovil. Mluvil o tom, jak se v Maďarsku formují mládežnické jednotky pro válku a že by naverbovali i nás. 'Nejbližší možnost, jak utéct na cizí území, je do Sovětského svazu.' Krásná armáda, jak se tehdy říkalo Rudé armádě, obsazovala Polsko z východu, takže to bylo skutečně nejblíž. Jen jsem poslouchali a souhlasili. Museli jsme slíbit a přísahat, že nikomu nic neřekneme. Nakonec jsme se druhý den skutečně vypravili. Znali jsme jen přibližný směr, navíc jsme šli v noci. Ve dne jen v lese nebo po polích, kde bychom nikoho nepotkali. Došli jsme až o hraničního pásma, kde nás krajan čekal s instrukcemi, jak překročíme hranice," odpověděl Solovka.

Solovka zároveň odpověděl na otázku, jak se dostal do gulagu a jak se mu jej podařilo přežít. "Prakticky ihned po útěku z rodné Podkarpatské Rusi přes polské hranice na území tehdy už obsazené sovětskou armádou nás odeslali do sběrných táborů. Odtud jsme putovali do bývalých carských věznic, kde nás čekal soud za překročení sovětských hranic. Dostal jsem za to tři roky prací v sovětském koncentračním táboře, tedy gulagu. Jakmile se ve věznici "sešel" potřebný počet odsouzených, tak pro nás vypravili vlak se zamřížovanými vagony, tzv. dobytčáky, do kterých byly nastrkány jakési palandy pro vězně. Kam nás poslali, jsme samozřejmě vůbec netušili, možná to netušili ani ti soudci. Vlakem nás vezli asi pět dní, poté nás přeložili na loď, na té jsem se po asi šestidenní plavbě severním mořem dostal do 'svého' lágru. Tam jsme měli za úkol stavět železnici z města Kotlas k bohatým ložiskům uhlí a nerostných surovin na severu evropské části Ruska," napsal Solovka. V další otázce také zmínil podrobnosti setkání se svými rodiči či podmínky života v gulagu.

Nechyběly ani pozdravy od přátel i vzpomínky na osvobozování Československa. "Měli jsme za sebou roky, kdy jsme si mysleli, že válku nepřežijeme. Když už byla situace taková, že jsme se začali blížit domů, najednou se to začalo obracet. Začal jsem si toho nesmírně vážit a začal jsem si vážit i svého života. Někdy jsem se dopouštěl i chyb, protože jsem si začal život užívat obrovským tempem. Chtěl jsem všechno prožít, všechno vidět, všechno vyprávět, zkrátka létat ve vzduchu, moje myšlenky se vůbec nedotýkaly země a byly v neustálém pohybu. Ale všechny ty pocity, to popsat nedokážu. Bylo to něco nepopsatelného," uzavírá Solovka.

Ivan Solovka

► narodil se 6. září 1923 v městě Volové (dnes Mižhirja) v Podkarpatské Rusi, která v té době byla součástí Československa
► měl těžké dětství v čase světové hospodářské krize. Pocházel z chudých poměrů a i přes vynikající prospěch ve škole tak musel pracovat jako pomocný dělník na pile
Ivan Solovka► po obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem v roce 1939 se rozhodl společně s přáteli utéct do Sovětského svazu, bylo mu tehdy 16 let
► po přechodu hranic celou skupinu zadrželi a zatkli sovětští pohraničníci
► v červnu 1940 byl jako mladistvý za nelegální přechod hranic odsouzen ke třem rokům v pracovních táborech. Putoval do gulagu, spolu s ostatními vězni stavěli železniční trať z Kotlasu do Vorkuty
► propuštěn byl až na konci roku 1942, a dostal se do nově vznikající československé zahraniční armády v Buzuluku
► po výcviku v Buzuluku a Novochopersku byl nasazen do 1. dělostřeleckého oddílu československé brigády jako spojař
► účastnil se bojů o Kyjev i karpatsko-dukelské operace. S vojsky pak postupoval až do Prahy
► stal se členem Československé obce legionářské, dlouho byl předsedou její pobočky v Olomouckém kraji
► po válce studoval v důstojnické škole v Hranicích. Získal hodnost plukovníka
► v prosinci 1952 se stal členem KSČ, při stranických prověrkách v roce 1970 byl ze strany vyškrtnut a o čtyři roky později byl propuštěn z armády jako „nevyhovující"
► měl problém sehnat zaměstnání, nakonec nastoupil jako osvětlovač v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci-Hodolanech, kde působil až do svého odchodu do důchodu
► nyní žije v léčebně dlouhodobě nemocných pro válečné veterány v Klášterním Hradisku v Olomouci
► za své nasazení dostal státní vyznamenání Československý válečný kříž, medaili Za chrabrost, vyznamenání Za osvobození Biele Cerkve a Kyjeva, Polský válečný kříž za boje u Torčina