Vladimíra Dvořáková: Korupce už tady mají všichni plné zuby

Akreditační komise ministerstva školství dbá na kvalitu vysokoškolského studia a schvaluje jednotlivé obory. Loni se ale o ní mluvilo v souvislosti s jedinou fakultou: právnickou ze Západočeské univerzity Plzeň. Předsedkyně komise, profesorka Vladimíra Dvořáková, také vede katedru politologie na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické.

Kauza plzeňských práv se blíží rozuzlení. Už víme, že univerzitní komise zatím odhalila čtrnáct podezřelých držitelů titulu PhD. a 291 malých doktorátů (JUDr.). Skončí to tím?
Zdaleka ne. Z těch čtrnácti je jasně prokázáno šest velmi závažných pochybení, která těžko mohla nastat jen administrativně bez vědomí studujících, těch 291 se bude dále podrobněji zkoumat z hlediska kvality prací, možného plagiátorství atd. Navíc komisi čeká ještě kontrola magisterského a bakalářského studia, tedy tzv. „rychlostudentů“ či těch, kteří neznají své vyučující a jejichž učitelé je také nikdy neviděli.

Na seznam hříšníků zapletených do sítí bývalého proděkana fakulty Milana Kindla se čeká nejvíc. Zveřejní ho univerzita?
Dokázat konkrétní prohřešek není jednoduché, nikdo by neměl být „obviněn“ bez dostatečných důkazů, proto to také tak dlouho komisi trvá. Jsem přesvědčena, že by v případě výrazně nestandardních postupů jména zveřejněna být měla, i když univerzita má obavy ze žalob, neboť si není jista, zda to zákon na ochranu osobnosti umožňuje. Myslím, že univerzita může sáhnout k řadě prostředků, kterých dosud nevyužila. Například veřejně projednat pochybné případy v etické komisi ZČU či akademie věd.

Ministryně školství uvedla, že ve správním řízení lze přistoupit i k odebrání titulů. Co si myslíte vy?
Vůbec to není jasné, právníci se v tomto neshodují. Nicméně v těch jednoznačných případech, kdy došlo k výraznému pochybení, a dost těžko bez vědomí dotyčného studenta, by se univerzita o odebrání pokusit měla. Už kvůli stovkám poctivých studentů, kteří s tím neměli nic společného. Je ale pravděpodobné, že pokus o odebrání titulů nakonec skončí u soudů a jejich stanoviska budou rozhodující.

Jména falešných doktorů se možná dozvíme, ale co bude s osnovateli celé kauzy, pány Kindlem, Zachariášem, Tomažičem, Teleckým?
To musí řešit policie.

A řeší?
Snad ano, nevím. Údajně čeká na výsledky šetření komise, slyšela jsem, že některé podklady si vyžádala. Mne zatím nikdo neoslovil.

Před poslanci sněmovního školského výboru jste loni uvedla, že v plzeňské aféře nešlo jen o selhání fakultních kontrolních orgánů, ale o kriminální spolčení. Trváte na tom?
Jako politoložka, která se zabývá i problematikou korupce a otázkou transparentnosti institucí, si stále myslím, že věc vykazuje jasné znaky vytváření vlivové sítě. Nejde o klasickou korupci, kdy někdo někoho uplatí, aby dostal za peníze titul, ale o zavázání okruhu lidí, kteří mají ve státě silné rozhodovací pozice, tedy policistů, soudců, politiků sedících v dozorčích radách státních firem, podnikatelů napojených na organizovaný zločin. Jak dalece byl tento model mafiánské struktury použit v praxi, těžko říct. Ve své podstatě ale mohl představovat bezpečnostní hrozbu pro stát.

A tímto konstatováním to asi skončí. Nebo snad věříte v nějaký soudní verdikt, který by bývalé vedení fakulty poslal z centra Plzně na Bory?
Jde o dvě věci. První je možnost řadu věcí prokázat. „Organizovaný nepořádek“ tam byl tak velký, že se dotýkal řádných i neřádných studentů, šlo o neprůhledné přijímačky, nejasnosti při uznávání zkoušek z jiné školy, špatnou evidenci studijních výsledků. Druhá věc je ochota to došetřit. Zde bude hodně záležet na tlaku veřejnosti.

Na to bych příliš nespoléhala.
Ať tak nebo tak, nehodnotím úsilí univerzity, akreditační komise, ministerstva či akademie věd jako nějaké plácnutí do vody. Fakulta se napravila a nastavila transparentní prostředí, očistou prošel i Ústav státu a práva Akademie věd ČR, vyměnilo se jeho vedení.

Stále mi ale vrtá hlavou, jak je možné, že na některých vysokých školách lze dojít k diplomu za pár měsíců, aniž by člověk překročil práh posluchárny.
Kratší doba studia ještě automaticky neznamená švindl. Mnozí přešli z jiných fakult, pokračovali v přerušeném studiu, z něhož se jim uznaly některé zkoušky. Na 99 procentech škol se tak děje podle jasných pravidel a není v tom problém. Jenže právě ta v Plzni chyběla nebo se prostě nedodržovala. Uznávali tam třeba zkoušky dvacet let staré, známky do elektronického systému zadávala paní ze studijního oddělení, aniž zkontrolovala, zda odpovídající evidenci kateder. V takových poměrech se pak podvody dělají dobře a hůře dokazují.

Poslanec ČSSD Ivan Ohlídal akreditační komisi vyčítá, že svou práci nedělá dobře, když dopustila vznik vysokých škol tempem hub po dešti. Skutečně si ji u nás může založit každý zelinář?
Akreditační komise postupuje striktně podle zákona, zákony ale přijímá parlament a v tomto smyslu je ta kritika dost zvláštní. Pokud uchazeč splní zákonem dané podmínky, pak si skutečně vysokou školu založit může. My můžeme zamítnout žádost jen tehdy, když dokážeme, že potřebných kritérií nedosahuje. Stejně i pak se žadatel odvolá a nám se veškerá zamítnutí neustále vracejí. Obtížné je i škole akreditaci odebrat.

Kolikrát jste to udělali?
Dvakrát nebo třikrát, ale ty věci se táhnou roky.

A proč zákon umožňuje existenci těchto létajících profesorů?
Nejen že umožňuje, ale my ani nemáme podle zákoníku práce právo jejich pracovní úvazky zjišťovat. Je na nich, jestli nám odkryjí karty. Například na Slovensku to vyřešili registrem garantů oboru. Osoba v něm zapsaná může odpovídat za daný obor na jediné vysoké škole.

Máme 70 vysokých škol. Je to moc?
Jednoznačně ano, zejména v některých oborech prostě není dostatek kvalitních vyučujících. Navíc nyní na vysokých školách studuje šedesát procent z populačního ročníku, to logicky vede ke snižování požadavků. I struktura absolventů je špatná. Měli bychom mít velkou převahu bakalářů a poměrně malý počet magistrů. My jsme před lety zaostávali za zeměmi OECD v počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, ale co se magistrů týče, trumfovali jsme západní země. Česko přitom nepotřebuje tisíce teoretických vědců, ale šikovné bakaláře.

Je tedy reforma nezbytná?
Sázím především na přirozený vývoj a tlak okolností. Je hloupost, když se stále lidé dívají na bakaláře jako na někoho s podřadným vzděláním. Například soukromé vysoké školy tlačí na povolování magisterského studia, ale to je slepá ulička. Právě ty dobré by se mohly stát velmi silnými, zejména regionálními institucemi se zaměřením na výchovu bakalářů. Ale očekávám postupné rušení mnohých škol, čeká nás silný demografický pokles, takže k redukci univerzit dojde zřejmě i zcela přirozenou cestou.

Plzeňská kauza zdaleka není jediným skandálem, který se loni objevil. Vzpomeňme lobbistické radovánky v Toskánsku, politiky příchylné k hazardu, pražskou Opencard. Jak je možné, že u nás se to děje stále dokola?
Mám obavy, že bez ohledu na výroky a sliby politiků se korupční prostředí u nás výrazně zhoršuje. Tady se veřejně hovoří o sazebníku 20 procent pro ty, kteří prosadí vítězství v tendru či výběrovém řízení; jsme svědky nesmyslných zdůvodnění pro zrušení výběrových řízení pravděpodobně proto, že desátek nebyl poskytnut. Jenže i ti podnikatelé, kteří uplácejí, toho mají dost, protože oni by často tendr vyhráli i poctivě, ale pokud neposkytnou úplatek, vědí, že nemají šanci. Hlavní problém ovšem není v uplácení úředníků, ale v povědomí veřejnosti, že ani jedna větší zakázka v Česku neproběhne čistě. Všichni aktéři zůstávají přitom ve funkcích a nikdo to nešetří.

Kdy se to změní?
Až lidé spojení s těmito kauzami odejdou z politické scény.

Proč by měli? Vždyť například na pražském magistrátu to podle zasvěcených lidí chodí tak, že každý radní tam má svého výběrčího, který inkasuje od místních podnikatelů. Kdo by měl tuhle strukturu přetnout?
Slušní členové těch stran a především tlak veřejnosti. Všimněte si, že nikdo ani z řadových členů stran nechce kritizovat prohřešky svých šéfů pod záminkou, že by to poškodilo celou stranu. Což ale společenskému zdraví neprospívá.

Jak se s tímto konstatováním má srovnat obyčejný člověk z menší obce, který je od pražské politiky vzdálen a za pět měsíců půjde k volbám?
Byť by žil na druhém konci republiky, určitě tuší, kdo je s těmi největšími skandály spojen. Základ je ale ve změně přístupu každého člověka. Pokud se ani na svém pracovišti není schopen ozvat proti drobnějším nepravostem, pak se nikdy nic nezmění. Navíc společnost si musí vytvořit jisté obranné mechanismy – u nás je zvykem, že ten, kdo na problém upozorní, je pak napaden za to, že na to vlastně upozornil pozdě. To je hrozně nebezpečné a tuto atmosféru zde vytvářejí právě lidé, kterým korupční a netransparentní prostředí v zásadě vyhovuje. V tomto směru snad plzeňská kauza měla jistý ozdravný účinek.

V jakém smyslu?
My jsme si zvykli všechno svádět na to, že tu byl čtyřicet let komunismus. Jenže se zapomíná, že dvacet let již není. A v souvislosti s Plzní si mnozí lidé uvědomili, že tuhle polévku jsme si navařili sami a s bývalým režimem to nijak nesouvisí. Je nejvyšší čas zbavit se pocitu, že každý kritik je totéž co třídní nepřítel. Všimněte si většinové argumentace politiků, na dotazy novinářů vždy odpovídají, že jde o cílený útok proti nim, ale nikdy nic nevysvětlí.

Není to ale účinná zbraň v předvolební kampani? Mirek Topolánek přece vede ODS do voleb s hesly, že kdo nevolí je, volí komunismus, kdo není pro radar, je přisluhovačem Moskvy, kdo není pravicově zaměřený, je stará struktura atd.
On jen opakuje to, co se tady nosí dvě desetiletí a paradoxně to odráží způsob myšlení minulosti – černobílé vidění světa v rovině přítel-nepřítel. Zabývám se dlouhodobě přechody od totalitních režimů k demokracii. Vždycky po revoluci je téma sváru mezi minulostí a budoucností velmi silné, zejména první a možná i druhé volby jsou tím ovlivněny. Jestli se ale dvacet let poté všechny problémy definují ve vztahu k minulosti, je cosi špatně. Minulost musíme studovat, ne s ní bojovat.