VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Přežili jsme. To je zázrak, tvrdí polští pasažéři vlaku

Ostrava, Studénka /PŘÍBĚHY LIDÍ/ - "Že by se mohlo něco takového přihodit, to člověk nepředpokládá ani v nejdivočejším snu," říkají mladíci, kteří přežili železniční tragédii. Jak na celé neštěstí vzpomínají také tři ženy, které se nám rozhodly vypovědět své pocity? A co mladí "čundráci" a další cestující?

8.8.2008
SDÍLEJ:

Sanitky převážely zraněné ze železničního neštěstí ve Studénce, mimo jiné také do ostravské fakultní nemocniceFoto: DENÍK/Miroslav Kucej

Mezi pasažéry rychlíku, který narazil u Studénky do zřícené konstrukce mostu, byla i skupina mladých Poláků, která mířila na pražský koncert Iron Maiden. I když neměli žádná větší zranění, převezli je záchranáři pro jistotu na prohlídku do ostravské fakultní nemocnice.

„Poznali jsme, že vlak začal brzdit. Pak přišel náraz. Nejprve jsme si mysleli, že náš vlak se srazil s jiným. Když jsme vyšli ven, tak jsme uviděli, že rychlík narazil do zřícené mostní konstrukce. Ta se prolomila a spadla přímo před vlak. Tu ránu, jak most spadl na koleje, jsme ale slyšeli. Že jsme to celé přežili a nic se nám nestalo, to je opravdu zázrak,“ uvedl jeden z polských mladíků, který se do Prahy na koncert legendární kapely vydal z polského Slezska.

Druhý dodává, že po tom, co zažil a viděl na vlastní oči, se mu ani moc mluvit nechce. „Že by se mohlo něco takového přihodit, to člověk nepředpokládá ani v nejdivočejším snu. Nemyslím si, že na tu hrůzu dokáži někdy zapomenout,“ dodává druhý ze skupiny mladíků v černých tričkách s nápisem Iron Maiden.

Na vysvětlenou dodává: „Seděli jsme v prvním voze vlaku, asi v půlce vagónu. Že jsme přežili, tomu ani teď ještě nevěřím.“

Žena se nedokázala vzpamatovat z šoku

S hlavou v dlaních s kapesníkem v ruce v očích stála opřena o popelnici u autobusové zastávky a nedokázala zastavit slzy, které se jí draly do očí.

„Bylo to hrozné,“ vzlykla žena, která měla na nohou i rukou řadu krvavých škrábanců. V okamžiku hrůzné srážky rychlíku s mostní kosntrukcí byla Jitka Mojová ve druhém vagonu. Přežila bez většího zranění jen díky tomu, že seděla v jeho zadní části.

Ven se dostala zadními dveřmi vlaku, které prý byly otevřené. Mnozí z těch, co seděli v přední části vagonu, to podle ní asi měli hodně špatné. Ke vzpomínce na to, co spatřila, když vystoupila, se nechtěla vůbec vracet. „Ten přední vagon vypadal hrozně. Muselo to tam být strašné. Já jsem jenom při tom nárazu někde ztratila mobil,“ dodala s deroucími se slzami do očí žena, která, jak uvedla, jela z Karviné do Prahy. „No, vlastně jsem jela do Dolních Petřkovic. Pro syna,“ poznamenala žena, z jejíhož výrazu bylo patrné, jak otřesné okamžiky chvíli předtím prožila.

Natálii a další zavalil strop vagonu

Vteřiny strachu a nejistoty si prožila s několika dalšími cestujícími devatenáctiletá Natálie Lukáčová. Do rychlíku eurocity nastoupila v Karviné a vůbec jí nenapadlo, že její cestování přeruší hrůzná tragédie. Během několika sekund se poklidná jízda ve třetím vagonu proměnila v drama. Natálie slyšela rány, a pak už jen řev, křik a sténání. Ona sama měla pořezanou ruku. „Vysypalo se sklo z okna,“ vysvětlovala.

Nejhorší pocit měla ve chvíli, kdy se zdálo, že se vlak převrátí. „Naštěstí jsme zůstali opřeni o další vagon. V tom našem vagonu na tom lidi byli ještě relativně dobře, ale mám pocit, že tam byli těžce zranění a možná i mrtví,“ pokračovala ve vyprávění mladá dívka.

V první chvíli po nárazu prý nastal velký chaos. Na sedadla, kde seděla s dalšími cestujícími, dopadl strop se světly. „Nevím, jak bychom se odtud dostali. Naštěstí tu velkou desku nadzvedl pán, který seděl nedaleko, a my jsme mohli vylézt. Pak už jsme se snažili dostat se ven. Byla jsem ráda, že mi nic vážného není. Kolem sebe jsem se ale raději nedívala,“ uzavřela dívka.

Kateřina se starala jen o malého Antonia

Kateřina Pajaj přijela na prázdniny z Anglie za svými příbuznými s dvouapůlletým synem Antoniem. Do rychlíku nastoupila v Ostravě-Svinově a cílem její cesty bylo Ústí nad Labem. Seděli ve třetím vagonu. Vlak prý najednou začal trhavě brzdit.

„Pak už se to všechno semlelo moc rychle. Vagon se naklonil, asi vykolejil, a pak už byly jen rány,“ líčila hrůzné okamžiky Kateřina.

Při nárazu se na ně vysypalo okno. „Jeden ze střepů poranil Antonia na uchu,“ vysvětlovala Kateřina původ krvavých fleků na triku syna. „On spadl na podlahu a několikrát se bouchnul hlavou do podlahy. Zdálo se mi, že to trvalo nekonečnou dobu, než jsem ho z té země zvedla. Pak už jsem ho jenom tiskla k sobě,“ pokračovala Kateřina a dodala, že Antonio v tu chvíli moc plakal a nebyl k utišení. Podlaha byla v tu chvíli nakloněná a Kateřina po ní stále klouzala směrem dolů Na to, jestli jí něco je, vůbec nemyslela.

„Byl to takový nějaký přirozený pud, že jsem automaticky začala sahat po něm,“ podívala se láskyplně na syna, který v tu chvíli spokojeně obíhal svou mámu, čekající před vlakovým nádražím ve Studénce na náhradní spoj. „“Na to všechno jsme ještě dopadli dobře, v té druhé části našeho vagonu to bylo určitě mnohem horší,“ dodala žena.

Mladíci se vraceli z vandru z Ostravy

Trojice mladíků se vracela z vandru z Ostravy a mířila do Pardubic.

„Seděli jsme ve třetím vagonu. Najednou jsme slyšeli rány. Já jsem dostal batohem do hlavy a kolem lítaly všechny věci,“ uvedl jeden z čundráků. Potom prý kolem vagonu začaly lítat dráty a vlak se zakymácel a zůstal stát.

„Když jsme vylezli ven, řekli nám policajti, ať zůstaneme stát u vagonu, protože nikdo nevěděl, jestli ty dráty nejsou pod napětím. Až pak nás odtud poslali pryč. Ten přední vagon vypadal hrozně,“ poznamenal jeden z mladíků.

Cestující z vlaku hrůzy: Pamatuji si jen děsivý křik. Křik chlapů. Z toho mrazilo v zádech!

Krev, rány, pláč a křik, tak vzpomínají cestující na nehodu mezinárodního vlaku Eurocity 108 z polského Krakova do Prahy.

Do vlaku přistoupil těsně před jeho nehodou také třiatřicetiletý Daniel Wittek z Havířova. Čekala ho dlouhá cesta. Jel do Středočeských Milovic za partou kamarádů. Měl „štěstí“. Seděl až ve čtvrtém vagonu, který masakr přežil prakticky bez úhony. Své místo si sám nevybral. „Rezervoval jsem si místenku. Paní v pokladně mi ji dala až do čtvrtého vagonu. Zaplať pán bůh že až do čtvrtého. Podruhé jsem se narodil,“ říká s vážnou tváří jeden z cestujících.

Vlakem vůbec nemusel jet. Přípoj z Havířova měl totiž deset minut zpoždění. „Myslel jsem, že nestihnu v Ostravě Svinově přestoupit. Jenže když jsem tam přijel, zjistil jsem, že má rychlík rovněž zpoždění,“ povídá Wittek.

Vše se pak podle něj seběhlo strašně rychle. „Nějakou dobu jsme jeli. Byl jsem v kupé s nějakou paní a dětmi. První minuty jsem koukal z okna, jak ubíhá cesta,“ říká mladý muž. Pak přišli nejděsivější okamžiky jeho života. „Vlak najednou začal ostře brzdit. Jako kdyby do něčeho narazil. Jelikož jsem seděl v protisměru jízdy, zatlačilo mě to do sedačky. Paní naproti spadla na mě. Najednou jsme stáli a někdo křičel, ať běžíme rychle ven. To co jsem venku viděl, už bych nikdy nechtěl zažít. Byla to hrůza,“ vypráví cestující.

První minuty byl podle svých slov naprosto v šoku. „Téměř jsem si uvědomil, co se stalo. Vypadalo to, jako by ten most spadnul na vlak. Byli tam spadlé troleje. Pamatuji si jen děsivý křik. Křik chlapů. Z toho mrazilo v zádech. Žádné zranění jsem neměl, ale byl jsem v šoku. Člověk v tu chvíli ani nevěděl, co má vlastně dělat,“ tvrdí Wittek.

Chvíli po masakru se objevila pomoc v podobě záchranářů. „Vše se seběhlo opravdu rychle. Ti, kteří jsme na tom byli dobře, jsme nastoupili do autobusu, který nás odvezl na nádraží do Studénky. Tam nám po nějaké době přistavili i náhradní vlak,“ přiblížil následující minuty Wittek.

Mezi prvními věcmi, které udělal, bylo, že zavolal svým příbuzným. „Věděli, že jedu tím rychlíkem. Nechtěl jsem, aby se to dozvěděli dřív, třeba ze zpráv, než jim dám vědět, že jsem v pořádku,“ vysvětlil cestující. Jediné, co by ho nakonec mohlo trápit je, že dorazil do svého cíle o několik hodin později. „Ale to je úplně jedno. Hlavně že jsem to přežil,“ dodává pan Wittek. Nepříjemný zážitek si bude bezesporu pamatovat do konce života. Vlakem jezdí už od dětství a jezdit bude, protože musí. Místo už si prý bude vybírat jedině sám. A podle svých slov už jedině co nejdál dozadu.

8.8.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Rekreační areál Čapí hnízdo u Olbramovic na Benešovsku.
7 5

Audit Čapího hnízda ulítl na internet. Namočení Agrofertu nelze vyloučit

Miroslav Pelta (vlevo) v diskusi s Romanem Berbrem a Dušanem Svobodou.
7

Hádka o fotbalového předsedu: Fouska naštvaly Berbrovy "čachry"

DOTYK.CZ

Uřezaná hlava nebo razie esesáků: atentát na Heydricha ve vzpomínkách

Dotyk.cz shromáždil u příležitosti 75. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha záznamy vzpomínek posledních pamětníků, které redaktoři Deníku pořídili v minulých pěti letech. 

AKTUALIZUJEME

Další krvavý útok na křesťany v Egyptě. Zemřelo téměř třicet lidí

Další střelecký útok v Egyptě šokoval svět. V pátek neznámí ozbrojenci zaútočili na skupinu koptských křesťanů. Podle posledních informací zabili šestadvacet lidí a stejný počet zranili.

Prezident Kiska povýšil in memoriam odbojáře Gabčíka na generálmajora

V roce 1942 se podílel se na atentátu na zastupujícího říšského protektora a spolutvůrce holokaustu Reinharda Heydricha. Nyní byl odbojář a hrdina Jozef Gabčík slovenským prezidentem Andrejem Kiskou in memoriam povýšen na generálmajora.

Šestkrát unikl vrah z Alabamy trestu smrti, popravili ho až po 35 letech

V roce 1982 spáchal nájemnou vraždu. Přes třicet let se odsouzenému vrahovi dařilo díky různým kličkám a řadě odvolání unikat trestu smrti. Díky tomu si vysloužil přezdívku „Houdini cely smrti". Až v noci na pátek ho americký stát Alabama v 75 letech popravil injekcí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies