Vobořil: Když neposílíme služby, bude tu problém s pervitinem zpátky

Jak je na tom Česko ve srovnání s Evropou, co se týče problematických uživatelů drog?
Relativně dobře, je stále v té lepší polovičce. Jsme ovšem výjimeční v tom, že zatímco jinde se užívají hlavně opiáty, u nás je to pervitin. Máme nejvyšší počet problémových uživatelů pervitinu v přepočtu na obyvatele – celkem je jich kolem 30 tisíc. Na druhou stranu závislých na heroinu jsou jen čtyři tisíce, další čtyři pak užívají jiné opiáty. Ve většině zemí je to naopak.

Můžete přiblížit, jak se liší závislost na pervitinu a heroinu?
Heroin je opiát, který tlumí. Člověk na něm závislý se nechová rušivě, i když občas něco musí ukrást, aby na drogu měl. Oproti tomu pervitin je stimulační droga, která znamená obrovský nápor na duševní zdraví. Závislý nespí, nejí, hubne, často se u něj objevuje takzvaná toxická psychóza, takže může být para-noidní. Stává se nám, že naši klienti někde dva dny běhají po střechách, protože mají pocit, že je někdo chce zabít. Když chcete takovému člověku pomoci, potřebujete na to vyškolený personál, protože se pracuje s paranoidními, vyděšenými, agresivními klienty. Navíc tu na rozdíl od heroinu není substituční léčba.

Mění se nějak počet uživatelů pervitinu?
I poslední dva roky po skokovém nárůstu jich lehce přibývá asi o tisícovku ročně. Je to důsledek toho, že všechny vlády od Špidlovy po Topolánkovu škrtaly v oblasti záchytu, kontaktních služeb a prevence, takže peníze ze státního rozpočtu klesly na mém úřadu o polovinu. Petra Nečase se mi sice podařilo přesvědčit o zastavení škrtů, nicméně peníze nestouply na původní sumu. Nárůst cen energií a dalších věcí alespoň trochu zabrzdil nástup krajů, které do služeb něco daly, nicméně to je stejně málo. Kde bylo před deseti lety v kontaktním centru pět zaměstnanců, jsou dneska jeden dva lidé. Mohou dělat jen základní servis – nechají klienty se vysprchovat, vymění jim jehly, ale dál už s nimi nemá kdo pracovat.

Takže byla péče v tomto směru dříve lepší?
Oproti jiným zemím, často i v západní Evropě, jsme měli poměrně dost služeb a dařilo se nám závislé zachytávat, často hned v prvních letech, když drogu začali užívat. Čísla ukazovala, že když jsme uživatele zachytili v prvních dvou třech letech a bylo jim méně než 25 let, 70 procent se drog zbavilo. Také díky tomu u nás nebyl skoro žádný výskyt HIV mezi nitrožilními uživateli drog, žloutenky typu C ubylo o polovinu, průměrný věk léčených byl nižší než jinde a nenarůstal počet problémových uživatelů. Teď se to bohužel pomaličku zhoršuje. Terénních pracovníků je málo a politiky to netrápí, protože problém není viditelný – máme jen 40 úmrtí na předávkování za rok. Co to je například oproti 300 smrtelným předávkováním alkoholem?

Kolik vám tedy chybí peněz?
Zhruba sto milionů. Rozpočet z centrálních zdrojů máme pro celou republiku kolem 250 milionů. Za tak málo peněz ale děláme hodně muziky. Potřebovali bychom však postavit kompletní síť služeb, která bude dostupná všem a lidi tam dostaneme hned na začátku. Pokud to necháme být, uplyne pár let a budeme mít zase vážný problém.

V poslední době se zvyšuje počet uživatelů pervitinu v Evropě. Od nás se například tato droga začala vyvážet do Německa…
Z ČR jde pervitin do Německa a opačně se vozí zase heroin. Tak to zkrátka v Evropě propojené Schengenem chodí – některé látky k nám přicházejí z Polska či Holandska, jiné jdou od nás na Slovensko. Když někdo říká, že jsme liberální země, a proto se od nás vyváží pervitin, ať si uvědomí, jak je to s liberálností Německa, odkud k nám putuje heroin dvacet let.

Zvýšil se u nás s vývozem počet pervitinových varen?
Malovýroben, které zásobují 20 až 40 lidí, je stále stejně a jsou skoro v každém městě. Do Německa ale začali prodávat Vietnamci. Stejně tak se chytili pěstování konopí s vysokým obsahem THC. Jde v rámci Evropy asi o nejlépe organizovanou skupinu, co se týče prodeje konopných drog. Tito lidé často nemají strach prodávat nelegální komodity, protože mnozí nemají vůbec nic, takže někteří dělají otrockou práci. Byl jsem nedávno na vietnamském velvyslanectví a domluvili jsme se na spolupráci, ale poprat se s problémem bude tvrdý oříšek.

Jak se u nás vlastně vaření pervitinu rozšířilo?
Vzpomínám si, když do Brna kdysi přijeli první dva lidé, kteří se pervitin naučili vyrábět v Praze. Během roku to umělo dvacet skupin – a to už bylo nezastavitelné. Dnes to dokážou lidé v téměř každé vesničce. Vezměte si, že pervitin je droga, která účinkuje skoro den. Když si někde na Západě koupíte amfetaminy, budou mít čistotu deset až 15 procent, heroin má často jen kolem pěti procent. Při domácí výrobě má ale pervitin 65 až 75 procent. Když se ho tedy obyčejní lidé naučí vařit, je nesmírně těžké to zastavit.

Měli někde s pervitinem obdobný problém?
Třeba v USA v 90. letech, kde se droga objevila pašováním z Thajska. Podařilo se sice zastavit kohoutky, ale v té době už vznikla poptávka. 
A protože jde o látku, kterou vyrobíte v kuchyni, lidé se ji naučili dělat a během šesti let se problém rozmohl po celých Státech. Američané na to šli tvrdě: Dali do toho peníze, postavili dvojnásobek věznic 
a obchod vytlačili do Mexika, kde je to dnes jedna z velkých komodit.

Nedávno se vynořil problém nových syntetických drog. Kolika obyvatel se u nás týká?
Zatím to není výrazná komunita, jde o promile obyvatel. Nestalo se tedy u nás to, co v Maďarsku, kde tyto drogy převálcovaly tradiční drogový trh. Když se v ČR objevily Amsterodam shopy, udělali jsme rychlou akci a prodej se přesunul na internet, kde se ale příliš neuchytil. Důvodem je možná i to, že tu máme pervitin.

Zkusme se chvíli zasnít: Kdybyste měli libovolné množství prostředků, dokázali byste zastavit přísun některých nebo všech tradičních drog úplně?
Tady ale funguje balonový efekt: Když dokážeme zavřít všechny varny, problém se zvedne a přenese se jinam – jako v Maďarsku, kde většina uživatelů přešla na nové syntetické drogy. Statistiky z psychiatrie nám říkají, že až tři procenta lidí mají sklon k návykovému chování. Když to nebudou nelegální drogy, bude to alkohol nebo prášky jako v 70. letech. Svět bez drog je zkrátka nereálný. To, co ale udělat můžeme, je redukovat rizika a škody, stabilizovat či vyléčit co největší počet lidí a tím navíc ušetřit prostředky ze státního rozpočtu.