První etničtí Češi z oblastí přímo ohrožených konfliktem na Ukrajině přijeli do Česka na začátku března. Vláda letos přijme 250 zájemců, žadatelů ale eviduje přes tisíc. Podle premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD), který první navrátilce navštívil na začátku dubna, se program repatriace soustředí v první řadě na potomky krajanů žijící na východě Ukrajiny. V ohrožení jsou ale i etničtí Češi žijící 
v západní části země, daleko od ohniska konfliktu.

Podle pamětnice a kronikářky Věry Ornstové hrozila 
i části její rodiny povinnost narukovat. „Příbuzní žijí v permanentním strachu, že se situace zvrtne, a bojí se o život."

Obě Češky z Volyně jsou vděčné, že Češi z Ukrajiny dostali podobnou šanci, jakou poskytla kdysi česká vláda jim, když utíkali před jaderným ozářením po výbuchu Černobylu. Podobně jako v jejich případě nehrají hlavní roli při žádosti o návrat do vlasti české kořeny, ale strach.

Češtinu znali z písní Karla Gotta

Obě ženy pocházejí z vesnice Malá Zubovščina, ze které je 
i podstatná část druhé vlny volyňských emigrantů z 90. let. V Malé Zubovščině, podobně jako ve vesnici Malinovka, se od 19. století udržovaly nejen české tradice jako draní peří, zpěv písní nebo typické české svatby, ale i čeština postavená na staročeských základech.

„Když jsme tehdy přijeli do Čech, byli jsme překvapení, jakým jazykem se to tu vůbec mluví. Byli jsme zvyklí na staročeštinu, moderní řeč jsme znali pouze z Tří oříšků pro Popelku nebo z desek Karla Gotta. Ale domluvili jsme se výborně," říká Krušinková.

Etničtí Češi, kteří do České republiky přijíždějí nyní, už česky téměř neumí a zbořit jazykovou bariéru pro ně bude obtížnější. Většina východní Ukrajiny je ruskojazyčná, včetně škol, a ne všude se udržují tradice a jazyk jako dřív.

I přes dobrou znalost češtiny ale nebyl ani v 90. letech pro černobylské krajany přesun do tehdejší ČSFR jednoduchý. Předcházelo mu několik let života bez informací a v obavách. „Teprve v létě jsme se dozvěděli, že je v oblasti, kde jsme žili, velmi vysoká radiace, takže děti začaly jezdit povinně každé prázdniny na 
pionýrské tábory nebo dovolené. Bylo to vládní nařízení. Později jsme se dozvěděli, že vzduch v oblasti je čistý, ale není možné konzumovat žádné bylinky, ovoce, zeleninu nebo houby, které tam rostly. A nakonec přišlo pravidelné měření štítné žlázy. Bylo hrozné, jak pomalu nám vláda dávkovala přísun informací 
a jak málo jsme o vážnosti situace věděli," říká Ornstová.

Po několika letech obav přišlo vysvobození: mohli se vrátit do Čech. Na Ukrajině však museli zanechat majetek. „Byli jsme převáženi během tří let autobusy a veškeré jmění s výjimkou několika krabic zůstalo v původní vlasti," říká Jaroslav Ornst. Na občanství pak čekali čtyři 
a půl roku. Československá vláda dala tehdy městům možnost určit si, kolik přistěhovalců dokážou přijmout a kolika z nich poskytnou práci. Nejvíce černobylských Čechů tak putovalo do okolí Sokolova, Teplic nebo České Lípy.

„Dnes už toto rozložení neplatí. Jsme tu přes dvacet let 
a mnozí změnili bydliště. Plně jsme se sjednotili s českou společností a nesetkáváme se s žádnou diskriminací nebo reakcemi na to, že jsme původem z Volyně," říká Ornstová.

Nebylo to tak ale vždycky, přízvuk a neznalost historických a kulturních poměrů upoutávaly zpočátku na volyňské Čechy pozornost. „Na Ukrajině nám nadávali do Maďarů a tady si mysleli, že jsme z Ruska. Obecně jsme ale byli přijati dobře," říká Marina Krušinková.
„Těsně po přistěhování jsem slyšela, jak se v televizi ptají, co si myslí o volyňských Češích. Dotazovaný pokrčil rameny a řekl, že jsou trošku lepší než cikáni. Ale takové názory nebyly časté, většina lidí se k nám chovala pěkně," dodává i paní Věra.

Potomci Volyňáků už rusky neumí

Marině Krušinkové bylo 17 let, když odjížděla z Malé Zubovščiny. Dodnes se trochu potýká s neznalostmi české kultury. „Ale nejsou to vždycky jen vážná nedorozumění. I v jiných věcech nejsme typicky čeští. Já se třeba nedívám na hokej," směje se. To u jejích potomků už je to jiné. „Nikdo z kamarádů mých dětí už nepozná, že jsou potomky Volyňáků. Neumí ruštinu ani ukrajinštinu. V případě ruštiny je to škoda, ale ony se raději učí anglicky," dodává.

Navzdory těžkostem 
a útrapám, kterými si museli při přesídlení projít, volyňští Češi potvrdili, že nemají 
o rozhodnutí odejít žádné pochybnosti.

„Cítíme se jako Češi a vždycky jsme se cítili jako Češi. Jsme vděční Václavu Havlovi a české vládě, že nás vzala zpátky. Věříme, že i nově příchozím se tady bude líbit," říká paní Věra.

Podle Arcidiecézní charity Praha, která se stará v Červené nad Vltavou o osmdesát krajanů z Ukrajiny, postupuje asimilace dobře. Jsou registrováni na úřadech, děti navštěvují školu a dospělí hledají práci a trvalé ubytování. Nový domov mohou nabídnout města, která mají dostatek bytů, jako například Havířov.

Volyňští Češi.

ADÉLA KAMENSKÁ