Sudetoněmecké krajanské sdružení tak teprve na nedávném březnovém sjezdu vypustilo ze svých stanov zmínky o vracení zkonfiskovaného majetku.

Patrně nejtragičtější událostí v rámci odsunu se stal takzvaný Brněnský pochod smrti. Toto označení však vadí například historikovi Vlastimilu Schildbergerovi. „Pochod smrti byl například převoz vězňů v polootevřených vagonech na uhlí z koncentračního tábora v Osvětimi do Mauthausenu v lednu 1945. Srovnání s odsunem mi opravdu vadí," řekl historik.

Také nedávné vyjádření lítosti brněnských zastupitelů nad vyhnáním německého obyvatelstva z Brna vyvolalo rozruch. Ohradil se proti němu jak hejtman jihomoravského kraje Michal Hašek, tak například senátor Zdeněk Škromach.

„V Česku dnes žije zhruba 40 tisíc tzv. sudetských Němců. Příběhy takřka stovky 
z nich jsme zaznamenali ve sbírce Paměť národa a často jsme se setkávali s kontroverzními reakcemi veřejnosti," říká Mikuláš Kroupa, zakladatel sbírky, a doplňuje: „Zároveň zde však dospívá generace, pro kterou je odsun nepřijatelný," popisuje dnešní stav Mikuláš Kroupa.

K útokům na civilní německé obyvatelstvo a tzv. divokému vyhánění začalo docházet okamžitě po skončení války. Nenávist vůči Němcům byla umocněna i hromadnými vraždami Čechů ještě v posledních momentech války. Atmosféra byla mimořádně rozjitřená a česká nahromaděná nenávist vyvřela v té nejhorší podobě.

Neblahou pověst získaly tzv. revoluční gardy, jejichž členy byli i jedinci, kteří chtěli vybít svou agresivitu, nebo hledali majetkový prospěch. Vyhánění Němců totiž přinášelo i živelné zabírání jejich majetku. Takzvaným lidovým soudům padli mnohdy za oběť i nevinní.

Záznamy hovoří například o tom, jak se někde museli Němci ke stolu soudců lidového tribunálu připlazit po kolenou. Popsáno je bití nahých Němců tyčemi i do pohlavních orgánů, věšení na pouliční lampy, pálení na holém těle, nebo dokonce vypichování očí.

Násilnosti na civilním obyvatelstvu ani divoký odsun 
a živelné zabírání majetku neschvalovali Američané ani Britové a těmto praktikám se snažili bránit. České úřady si proto někdy stěžovaly, že straní Němcům.

Sovětská strana byla naopak k tomuto chování v podstatě benevolentní a nebránila mu.
„Divoký odsun neodmítal ani prezident Beneš a mnozí další politici, kteří vyzývali 
k ráznému řešení," uvádí historik Jaroslav Šebek.

Ani běžný život Němců čekajících v Československu na odsun nebyl snadný. Museli nosit zvláštní označení v podobě bílé pásky s označením „N" nebo s hákovým křížem, někde nesměli používat veřejné dopravní prostředky, chodníky, v obchodech si museli stoupnout vždy až na konec fronty, k používání rádia či telegrafu potřebovali povolení. Byla to opatření podobná těm, jakým čelili Židé ze strany Němců před válkou.

Odsun

DENISA HAVELDOVÁ