Situace v říjnu 1918 na válečných frontách byla pro Německo a především pro Rakousko-Uhersko již katastrofální. Proto v noci z 27. na 28 října ministr zahraničí Rakouska-Uherska J. Andrassi nabídl příměří s tím, že přijímá Wilsonovy požadavky včetně těch „o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů“.

Předtím 14. října byla Národní rada pařížská uznána jako prozatímní vláda československá a 18. října Masaryk v USA vyhlásil českou samostatnost. Dne 27. října upozorňoval člen Národního Výboru (NV) V. Tusar své kolegy v Praze, že vojenské zhroucení monarchie je přede dveřmi. Druhý den ráno se sešlo vedení NV (A. Švehla, A. Rašín, F. Soukup, J. Stříbrný - s V. Šrobárem byli později nazváni muži 28. října).

První, co udělali, bylo převzetí kontroly nad Obilním úřadem, aby měli přehled, zda potraviny neputují mimo české země. Po poledni byla na vývěsce Národní politiky na Václavském náměstí v Praze vyvěšena Andrassiho nóta. Lidé si text vyložili (mylně) jako kapitulaci. Netrvalo dlouho a ulice se zaplnily mnohatisícovým davem. Začal převrat, který proběhl (jak byl později popsán) jako lidová veselice.

V každém případě nebyla prolita žádná krev. Přímý pamětník Dr. Josef Pešek onen den popsal následovně: …Všichni Čechové ve svaté chvíli té viděli a cítili v sobě bratry a sestry. Odevšad ozýval se jásot, zpěv; každému, muži, ženě, starci, dítěti, dělníku rukou i dělníku hlavy plesalo srdce. Ulicemi proudily davy lidu. Lidé snímali a ničili orly, odznaky staleté poroby…

Když se členové NV o lidovém povstání dozvěděli, rozhodli se postavit do čela akce. Převzali správu země od zástupců místodržícího hraběte Coudenhova. Snažili se udržet klid a pořádek, a tak vydali první zákon v tom smyslu, že všechny dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Proklamaci o vzniku samostatného státu později vyhlásili pod sochou svatého Václava.

28. říjen 1918. Očima současníka. Repro: DENÍK/Archiv