Za nelegální vývoz Picassa dostal ředitel podmínku

Třebaže dílo, které má statut kulturní památky, podléhá zvláštnímu režimu a povolení k jeho vývozu do zahraničí by mohly vydat pouze dvě instituce – Národní galerie v Praze nebo Moravská galerie v Brně – Třeštík stojící v čele GASK vyhotovil osvědčení, které podepsal a nechal opatřit razítkem kutnohorské galerie. Za to ho samosoudce Šott uznal vinným ze spáchání trestného činu ve formě účastenství k pokusu a udělil mu čtyřměsíční trest s podmíněným odkladem na 18 měsíců.

Běžná praxe

Kdyby Třeštík věděl, jaké následky bude jeho podpis z loňského 13. ledna mít, jistě by své kroky uvážil pečlivěji. Tvrdí ale, že neměl ponětí, že se dopouští něčeho nezákonného. Sám sice podobný dokument podepisoval poprvé – v kanceláři prý ale měl celou řadu obdobných osvědčení vydaných jeho předchůdcem, svědčících o tom, že šlo o běžnou praxi. Sám ale připustil, že ačkoli má titul magistra z právnické fakulty, netušil, že k vydání osvědčení umožňující vyvezení díla přes hranice by neměl právo ani kdyby se nejednalo o kulturní památku. Tvrdí, že se na to, zda jde o kulturní památku, opakovaně ptal jednatele společnosti, která dílo vlastní, i jejího právního zástupce, se kterým jednal o podrobnostech – a dočkal se negativních odpovědí. A jasno nepřinesl ani telefonický dotaz na Národním památkovém ústavu.

V právním omylu

To, že obžalovaný mohl vědět, že se jedná o kulturní památku, podle soudce prokázáno nebylo, a tak Třeštíka nelze vinit z porušení památkového zákona. Porušil ale paragraf trestního zákoníku hovořící o pravidlech pro oběh zboží ve styku s cizinou – přičemž to, že jednal v právním omylu, domnívaje se, že na vydání osvědčení má právo, nemůže být omluvou. „Viny ho to nezbavuje, protože se se zákonem mohl seznámit,“ konstatoval Šott.

Třeštík, jemuž v očích soudce neprospělo, že se svou vinu snaží bagatelizovat, stále trvá na tom, že nešlo o nic jiného než o administrativní pochybení. „Žádný úmysl cokoli porušit tam nebyl,“ řekl při odchodu z jednací síně. Skutečně mu prý nešlo o nic jiného než o snahu napomoci k vystavení Sedící ženy z raného období nejslavnějšího kubisty, což prý mělo přispět k propagaci díla – a v rámci dobrých vztahů s galeristou v Curychu prý také chtěl na oplátku získat zápůjčku jiných výtvarných unikátů k zapůjčení v Kutné Hoře. Obraz ale republiku neopustil, jelikož si celníci všimli nesrovnalostí v dokumentech – a dotaz v Národní galerii jejich podezření potvrdil.

Termín návratu

Soudce Šott se ale netajil tím, že Třeštíkově obhajobě ani výpovědi jednatele firmy vlastnící obraz příliš nevěří. V kauze vidí řadu podivností, které sice nic jednoznačně neprokazují, ale ve svém celku hodně naznačují. Ačkoli to Třeštík i zástupce vlastníka díla popírají, zdá se, že obraz, který Třeštík označil za kousek v ceně sto milionů korun a v dokumentech se píše o hodnotě vyčíslené na 3,5 milionu eur, měl být nelegálně vyvezen do zahraničí kvůli prodeji. Fakta, která v jednací síni zazněla, lze skutečně těžko číst jinak: majitel obrazu nedlouho předtím nabídl státu, zda nechce využít předkupního práva, dopravu vlastník obrazu sjednal s přepravní společností s termínem návratu na druhý den (Třeštík však Deníku řekl, že jde o omyl a dílo mělo zůstat ve Švýcarsku od ledna do března), o zamýšleném prodeji původně s celníky hovořil i jednatel firmy, která dílo vlastní – byť v pátek u soudu takový úmysl popřel – a na Třeštíkem vydaném vývozním osvědčení se bůhvíproč nachází nepravý podpis tohoto jednatele…

Boj o princip

Verdikt, o němž soudce Šott neopomněl zdůraznit, že využívá jen jednu šestinu rozpětí trestní sazby, není zatím pravomocný. Obžalovaný Třeštík i státní zástupkyně Zuzana Čapková si ponechali lhůty k podání odvolání. Z Třeštíka však zjevně sršelo odhodlání poslat věc k odvolacímu senátu Městského soudu v Praze – ne kvůli samotné výši trestu, ale „v boji o princip“. Má totiž stále za to, že jeho pochybení nebylo natolik závažné, aby musel být odsouzen. Už v pátek se nechal slyšet, že největším „trestem“ byl pro něho rok mediálního zájmu o „kauzu Picasso“. Žalobkyně Čapková se chce o případném odvolání rozhodovat až po doručení písemného odůvodnění verdiktu.