VYBERTE SI REGION

Zajaté Čechy obvykle pustili. Utekl jediný

Praha /INFOGRAFIKA/ - Posledními obětmi únosu v zahraničí jsou dvě turistky v Pákistánu. Podívejte se, kdo se v posledních letech dostal do podobné situace

28.3.2013 15
SDÍLEJ:

Fotografie z webu vytvořeného na podporu unesených ČešekFoto: www.hankaatoncadomu.com/

Neznámí ozbrojenci 
v Pákistánu přepadli auto se dvěma českými turistkami před 16 dny. O cestovatelkách od té doby nejsou žádné zprávy, už teď je ale jisté, že půjde o jeden z nejdelších únosů 
v historii České republiky.

Jen v jednom případě od rozdělení Československa strávili Češi v zajetí delší dobu. V roce 1995 unesli poblíž Sarajeva bosenští Srbové tři české vojáky spolu s dalšími 270 vojáky sil OSN, aby je použili jako lidské štíty proti možným náletům sil NATO. Jeden z Čechů se dostal na svobodu po 19 dnech, zbylí dva až po 24 dnech.

Alespoň drobným povzbuzením může být, že všichni Češi unesení v zahraničí od 90. let se nakonec vrátili v pořádku domů. Drtivou většinu z nich nakonec propustili únosci. Placení případného výkupného obvykle nechce nikdo komentovat. Proto je možné se pouze dohadovat, zda a kolik jejich únosci dostali peněz.

Osvobození se po několika hodinách dočkali od spojenců z jednotek KFOR dva humanitární pracovníci organizace Člověk v tísni, které v roce 1999 držel dav v srbské enklávě severního Kosova.

Kuriózní záchranná operace ukončila i dvouhodinový únos turistické průvodkyně, kterou na Sinaji loni unesla skupina beduínů. Vysvobodila ji jiná skupina beduínů, která únosce předala úřadům. Jediný unesený, který se obešel bez cizí pomoci, byl vojenský pozorovatel Jaroslav Kulíšek, který gruzínským únoscům uprchl. Nejznámější únos se datuje do dob Československa. V roce 1983 angolští povstalci unesli pracovníky papírny, které na místo vyslala tehdejší komunistická vláda. Z 66 zajatých Čechoslováků jeden náročný pochod nepřežil. Poslední zajatí se dostali na svobodu až po téměř roce a půl.

Vojenský veterán a někdejší zajatec v Gruzii Jaroslav Kulíšek: Únosce jsem nepřepil. Vydlabal jsem zámek otvírákem

Veterán misí v Gruzii, Iráku, bývalé Jugoslávii či Kongu Jaroslav Kulíšek je zřejmě jediným Čechem za poslední desetiletí, který svým únoscům utekl.

Jaroslav Kulíšek (vpravo)

V Gruzii vás v roce 1998 unesli jako pozorovatele sil OSN. Jak jste tehdy padl do zajetí?
Ráno kolem sedmé hodiny byla kolem základny slyšet střelba. Oknem jsem viděl shluk ozbrojenců, tak jsem utíkal volat nadřízené. Telefon ale nikdo po ránu nebral. Během chvíle přiběhl do místnosti chlap se samopalem. Pažbou rozbil telefon, vytrhl mi sluchátko z ruky, namířil mi kalašnikov na hlavu a zařval: „Tak jdeme!"
Zbraní mě dostrkali na nádvoří, kde už stáli mí kolegové. Cestou autem pak demonstrativně stříleli do vzduchu ze samopalů – asi aby zastrašili policii a aby se pochlubili místním. My jsme jim přitom ty zásobníky museli neustále doplňovat.

O co únoscům šlo?
Pohnutkou k přepadení bylo, že skupina byla zapletená do atentátu na prezidenta Eduarda Ševarnadzeho (tehdejší gruzínský prezident – pozn. red.), a když je policie začala pronásledovat, tak vstoupili do zóny bezpečnosti OSN, kde se rozhodli zajmout vojenské pozorovatele, aby měli rukojmí při vyjednávání 
s ústřední vládou.

Která chvíle pro vás byla nejtěžší?
Když vyšlo najevo, že propuštění nebude tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Pár hodin po zajmutí totiž na místo přišli vyjednávat zástupci tajné policie a ministerstva vnitra 
a my si mysleli, že to bude hned vyřízené. Mluvili spolu jako staří kamarádi. Únosci totiž byli bývalí důstojníci ochranky Zviada Gamsachurdii (prvního gruzínského prezidenta – pozn. red.), kteří po jeho zavraždění přišli o práci a tímto způsobem se chtěli odplatit novému vedení. Jenže brzké propuštění navzdory našemu očekávání nepřišlo.

Jaká na místě panovala atmosféra?
Bylo to hodně hektické. Šéf únosců chtěl celou akci prezentovat co nejširšímu publiku a jedna z jeho podmínek byla, aby na místě byl nezávislý švédský televizní štáb. Švédové ale dorazili až za tři dny a do té doby už byla budova v obležení všemožných zpravodajských týmů.

Plánoval jste útěk už od začátku?
O útěku jsme mluvili už na začátku, ale pravidla vojenských pozorovatelů od toho odrazují, protože útěk jednoho by mohl ohrozit ostatní zajatce. Domluvili jsme se proto, že se nebudeme pokoušet o útěk. Jak ale postupovala jednání, zůstal jsem nakonec v zajetí sám.
Po čase jsem zjistil, že velitel skupiny mezitím utekl. Z radiostanice v domě jsem se chtěl hlásit velitelům, ale jeden ze strážných mě slyšel. Únosci se strašně rozčílili a mířili na mě samopaly. Protože ale měli přijít novináři, jeden z nich řekl: „Bylo by tu moc krve, vyřídíme to s ním později." Pak mě zavřeli do místnosti, kde mě každých třicet minut kontrolovali. Na okně byly silné ocelové mříže, ale byl tam slabý zámek, což bylo slabé místo. Vytáhl jsem tedy z kapsy kapesní nožík a otvírákem na konzervy jsem ho vydlabal. Na oko jsem ho pak posadil zpátky 
a počkal jsem na další kontrolu, kdy jsem předstíral, že spím. Jak se zabouchly dveře, tak jsem vyskočil ven a utíkal jsem do čajové plantáže za vesnicí. Byl jsem překvapený, jak snadno to šlo. Čekal jsem, že mě budou pronásledovat, ale nikdo si ničeho nevšiml.

Obvykle se ale traduje, že jste své únosce jednoduše přepil. 
Z čeho taková historka vznikla?
Únosci se snažili před novináři vypadat velkoryse. Dávali nám jídlo a občas nám přinesli i nějaké víno, ale byla tam taková nouze, že se na živení zajatců skládala celá vesnice. Chovali se k nám solidně, rozhodně nás nijak netýrali. Ale nějaké divoké pitky s námi nepořádali, to nafoukla až média.

S gruzínskými ozbrojenci jste se díky ruštině dorozuměl. Znamenalo to pro vás velkou výhodu?
Rozhodně ano. Když získáte kontakt a povědomí o tom, 
o co jim jde, je také větší šance vzájemné napětí mírnit. Důležité je moc neprovokovat a zajímat se třeba o jejich kulturu nebo způsob života.

V čem se liší únosy z ideologických důvodů a únosy pro peníze?
Únosy kvůli výkupnému obvykle provádějí profesionální zločinecké organizace, které se mohou méně zdráhat sáhnout k násilí. Na druhou stranu bývá v takovém případě vyjednávání snazší, u politicky motivovaných únosů se mohou kompromisy hledat mnohem obtížněji. Přiznávám, že nejsem úplný specialista, ale takový vzhledem 
k ojedinělosti těchto událostí možná v celém Česku není žádný.

Na placení výkupného panují velmi odlišné názory. Mělo by se únoscům platit?
Myslím, že by se výkupné zaplatit mělo. Lidský život je nenahraditelný a peníze nemají zas takovou hodnotu. Myslím, že ti, kdo jsou proti placení výkupného, by rychle změnili názor, kdyby se v podobné situaci ocitli jejich blízcí nebo oni sami.

Některé státy vysílají na pomoc uneseným speciální vojenská komanda, Česko takovou akci zatím nepodniklo. Je to vůbec v jeho možnostech?
Česká republika pravděpodobně na rozdíl od Německa, Francie nebo Švédska nemá jednotku, která by něco takového dokázala provést. Pokud není absolutní jistota, není dobré se do takové operace pouštět. Nezbytná je perfektní znalost prostředí. I potom podobné akce zůstávají velmi riskantní a mohou dopadnout velmi tragicky. Stačí připomenout nedávný pokus v Alžírsku, kde zahynuly desítky rukojmích.

Co byste doporučil lidem, které 
v cizině zajmou?
Základní pravidlo je neupoutávat pozornost, například se pohybovat v místních šatech. Pokud už padnete do zajetí, je neocenitelné znát jazyk, kterým se domluvíte.
Zkuste požádat o umožnění kontaktu s rodinou nebo ambasádou. V zájmu únosců je dát o únosu vědět, aby mohli začít jednat. A z vlastní zkušenosti bych doporučil uchovávat si nějaké zásoby pitné vody, pokud je to možné. Během zajetí jsem měl často žízeň a místní nápoje nebyly vždy úplně to pravé. 

Únosy

Autor: Martin Dohnal

28.3.2013 VSTUP DO DISKUSE 15
SDÍLEJ:

Třetina mladých Japonců věří, že se upracuje k smrti

Mladické nadšení a optimismus u Japonců do třiceti let nehledejte. Z celé planety jsou nejvíce pesimističtí. Mají strach z budoucnosti a bojí se mít i děti.

Italský premiér Renzi po prohře v referendu ohlásil svou demisi

Řím - Italský premiér Matteo Renzi Renzi po těžké porážce v nedělním referendu o reformě ústavy ohlásil, že dnes podá demisi. V televizním vystoupení řekl, že výsledky referenda jsou naprosto jasné a že přebírá plnou odpovědnost za porážku.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies