VYBERTE SI REGION

Zanedbali jsme transformaci srdce, říká kardinál Vlk

Praha /ROZHOVOR/ - Za totality byly kostely plné. Dnes zejí prázdnotu, přestože pokřtěných katolíků je v republice skoro třetina. Co se stalo? A co opomněla církev?

2.11.2009 63
SDÍLEJ:

Kardinál Miloslav Vlk.Foto: DENÍK/Josef Rakušan

S kardinálem Miloslavem Vlkem, který posledních 10 let komunismu nesměl vykonávat kněžské povolání a myl okna, hovořila Lída Rakušanová.


Těsně před pádem komunismu byla katolická církev symbolem odporu proti totalitě, byla nesmírně populární, na svatořečení Anežky české přišlo na 12 tisíc lidí: co se to stalo, že to tak rychle vyprchalo?

Za komunismu byla situace jednodušší než po jeho pádu. A to v tom smyslu, že prostor naší aktivity byl dán: šlo o svobodu. K petici za svobodu, zaštítěné autoritou kardinála Tomáška, se připojovali disidenti i lidé, kteří nebyli přímo věřící. To všechno bylo živnou půdou popularity církve. Po pádu komunismu euforie opadávala. Lidé si řekli, že svoboda už je a cítili, že konečně mají šanci získat i blahobyt, který jim komunismus jen sliboval, ale nikdy nedal. Tak začal hon za blahobytem. Tomu nahrávali politici, když zdůrazňovali ekonomickou transformaci a tvrdili, že to „ostatní přijde potom“. V podstatě to bylo marxistické myšlení: základna a nadstavba. I když to takhle neformulovali.

Věřme trhu a on už to zařídí?

Přesně, to je ono. Když jsem jednou asi v roce 1995 byl s jedním vrcholným politikem v televizi a on mluvil o ekonomické transformaci, co všechno přinesla, tak jsem řekl, ale mně se zdá, že jsme zanedbali transformaci srdce. A tento politik otevřeně řekl: neznám transformaci srdce. Pro hodnoty, o které šlo a které bylo nutné položit jako bázi, politici cit neměli, Jeden říkal: neznám špinavé peníze. Nebo v jiné souvislosti: když faul nevidí rozhodčí, tak se nic neděje. A později další říkal za kulisami, že nesmíme dovolit, aby byla katolická církev silná- ani politicky, ani ekonomicky.

Ale ono to vypadalo, jako že se církev snaží hlavně o restituce.

Jako církev jsme měli velký prostor svobody, ale neměli jsme ekonomickou bázi. Ve snaze o majetkové vyrovnání nám nikdo nechtěl vyjít vstříc. A když jsme se ozývali, tak se hned řeklo, že církev je chamtivá. Na tom bylo podle mě vidět, jak komunismus zničil smysl pro spravedlnost a právo. Nikdo se neptal, když šlo o majetek, komu to patří, ale na co to potřebuje? Lidé ztratili cit pro právo, protože právo bylo za komunismu to, co strana rozhodla. A to v lidech zůstalo.

K viditelným problémům mezi církví a státem po roce 89 došlo hlavně za ministra kultury Dostála. Jím iniciovanou novelizaci církevního zákona z roku 1991 jste klasifikoval jako snahu omezit svobodu církve. Jenže za Dostála vláda také iniciovala vyjednání česko-vatikánské smlouvy. Kde tedy byl problém?

V tom je právě to čertovo kopýtko. Smlouva mezi Vatikánem a státem je mezinárodní smlouva a pouze garantuje dosažený právní stav a případné změny zákonů mají odpovídat mezinárodní smlouvě, která je vyšší normou. Jenže ministr Dostál a ředitelka Řepová počítali s tím, že se napřed zúží svoboda církve vnitrostátním zákonem a pak se uzavře mezinárodní smlouva s Vatikánem, která to prostě potvrdí. Tenhle trik ale nevyšel, protože i když zákon o církvích schválil parlament a podepsal ho prezident, tak část senátorů ho poslala na Ústavní soud a ten škrtl čtyři jeho paragrafy jako protiústavní. Ředitelka Řepová tenkrát doslova řekla, že usnesení Ústavního soudu ji neváže. A postupně se udělala novela zákona, dosazující zadními dvířky některé věci, které Ústavní soud vypustil.

Co vám vadilo konkrétně? Co považujete za omezování svobody katolické církve?

Konkrétně: Dostál a Řepová chtěli uzákonit některé prvky jako za bývalého totalitního režimu. To znamená, aby církev musela nechat schvalovat na ministerstvu své právní subjekty, například charity, dřív než je zřídí. Takhle přesně to fungovalo za komunismu. Tuto novelu nyní ministerstvo pod jiným vedením připravilo znovu k novele, ale bohužel tato novela nyní leží na legislativní radě vlády.

Negativně může působit na veřejnosti i nekončící spor o svatovítskou katedrálu – neobáváte se, že poškozuje církev v očích veřejnosti?

I tenhle spor zcela zapadá do právní situace, ve které naše demokracie je. My jsme požádali soud o rozhodnutí, komu katedrála patří, protože komunistickým režimem nikdy zestátněna nebyla. Do pozemkových knih bylo v 50. letech pouze napsáno, že na základě rozhodnutí stavebního odboru pražského magistrátu byla zapsána na stát. To je ale směšné, protože ani podle tehdejšího komunistického zákonodárství nebylo možné něco znárodnit bez zákona. Soud, městský i obvodní, určily, že to patří církvi. Ale Hrad podal dovolání k Nejvyššímu soudu a tam si to vzal do rukou dr. Ištvánek, bývalý komunistický soudce, a přiřknul to státu na základě argumentace z 50. let. Že není podjatý, což jsem namítal já jako vedlejší účastník řízení, mu potvrdil jeho kolega, za komunismu ještě větší soudruh než Ištvánek sám. Jenže lidé tohle nevědí. A říkají, na co ta církev tu katedrálu potřebuje? Což jsou zase důsledky zničeného právního cítění za 40 let komunismu.

A církev sama? Ta neměla po listopadu 89 žádné problémy?

Ale jistě. Ani církev nebyla dostatečně připravena na ten obrovský prostor svobody. Komunismus ji držel opravdu velmi na uzdě. Církevní život se soustřeďoval jen do kostelů a sakristií, kde jsme byli kontrolovaní. Laici a kněží nesměli spolupracovat, byli rozdělení, aktivně pracovat mohl jen kněz a to pouze se státním souhlasem. Tohle dědictví jsme sebou nesli. Po listopadu bylo zapotřebí dát kněze a laiky dohromady, laiky aktivizovat, aby se účastnili církevního života. Otevřít farnosti společnosti. A změnit trochu mentalitu církevních představitelů i laiků. Aby si uvědomili, že zapotřebí není kázat, ale především žít evangelium a vydávat svědectví. Sekularizovaná společnost chtěla vidět, ne slyšet.

Myslíte, že teď je to lepší?

Postupně a pomaloučku to jde dopředu.

Ale přece jen není mnoho mladých kněží, kteří by to byli schopni demonstrovat svým příkladem.

To je pravda, ale úžasně se to rozvinulo v charitách. Vždycky říkám, že charita je tvář církve, obrácená ke světu. Pozitivní bylo i to, že jsme se po roce 90 neobrátili na západ s nataženou rukou jako chudí příbuzní. Okamžitě jsme si uvědomili, že se musíme obrátit na východ, kde jsou lidé na tom ještě hůř. Pražská charita třeba postavila nemocnici v Ugandě. Ne kdovíjakou, ale prostou, jako dar tamní církvi. Také zprostředkovává tisíce adopcí na dálku, aby se chudé děti mohly vzdělávat. Nedávno tu byla děvčata z Indie, která studují na Karlově universitě a mluví česky. Na regionální rovině se dobře rozvíjejí kontakty mezi farnostmi a obcemi. Věřící vychováváme, aby měli smysl pro veřejné záležitosti. Tím církev otevíráme světu.

Nezáleží tohle ale přece jen hlavně na farářích?

I na laicích. Mohl bych uvést řadu příkladů, jak se to realizuje. Nedovedu to říct v procentech, jestli je to 50% nebo víc, ale náš cíl je, odstraňovat předsudky, které lidé mají. Jednou jsem byl na pastorační návštěvě a po mši jsem si povídal u stolu se starostou a ten mi po půl hodině řekl: „ale vždyť vy jste docela normální“. To mně potěšilo, protože z toho bylo vidět, že se zbavil předsudků, které před tím měl.

V tom „žitém evangeliu“ byste právě vy měl mít zkušenosti, když jste měl za komunismu zákaz výkonu povolání a myl jste okna.

Samozřejmě, tenkrát jsem ztratil možnost působit veřejně. Tak jsem měl jen tohle a velmi se mi to osvědčilo. Moje zhruba desetiletá praxe něco znamenala.

Máte z té doby ještě nějaké kontakty?

Jistě. A i z toho důvodu se těším do důchodu, abych některé ty kontakty obnovil. Mnozí z mých tehdejších přátel mají možná dojem, že když jsem se stal hierarchou, tak že jsem na ně pozapomněl. Nedovedou si uvědomit, že ono to není tak jednoduché. Takový úřad limituje.

Dvacáté výročí pádu železné opony zažíváme v období krize, lidé vzpomínají na komunismus s nostalgií, říkají, že se aspoň nemuseli bát o práci: co byste jim řekl?

Tohle říkají lidé, kteří si neváží svobody. Kterým tenkrát nevadilo, že nemohou cestovat, že nemají svobodu vyjádřit svůj názor. Žili staženi do soukromí, jezdili na chaty, tak zle jim nebylo. Po tomhle touží. Ale účast na veřejném životě tady dodnes není pořádně rozvinutá. Je to také vinou politiků, kteří neměli představu, jak akcentovat občanskou společnost. Naopak říkají, že občanské iniciativy nemají mandát z voleb. Ještě 20 let po pádu komunismu se to s námi stále táhne.


Autor: Ludmila Rakušanová

2.11.2009 VSTUP DO DISKUSE 63
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Ve věku 69 let zemřel kytarista Radim Hladík

Praha -Ve věku 69 let zemřel dnes ráno kytarista Radim Hladík, který mimo jiné stál u zrodu legendární kapely Blue Effect, sdělil to současný zpěvák kapely Honza Křížek. Hladík podlehl následkům fibrózy plic, se kterou bojoval několik let. Sedmdesátiny by oslavil 13. prosince.

Při náletech v syrské provincii Idlib zahynulo nejméně 46 lidí

Damašek - Při několika náletech v syrské provincii Idlib, ovládané z velké části povstalci, zahynulo dnes nejméně 46 lidí. Většina mrtvých jsou civilisté, uvedli opoziční aktivisté ze Syrské organizace pro lidská práva (SOHR), která situaci v zemi monitoruje z Británie.

EXKLUZIVNĚ

Hit Deep Purple vznikl kvůli Čechovi, který zapálil kasíno

Montreux, ČR /VÝROČÍ, TIP NA VÝLET/ - Díky nešťastné náhodě, která se přihodila 4. prosince roku 1971 nahráli Deep Purple svou nejslavnější skladbu. V neděli uplynulo 45 let od ničivého požáru, který spálil do základů slavné Casino de Montreux. V jeho prostorách se od roku 1967 koná Montreux Jazz Festival. Zahráli si v něm ovšem i zásadní rockové kapely jako Led Zeppelin, Pink Floyd, Deep Purple nebo Frank Zappa, při jehož koncertě kasíno vzplálo a který shodou okolností zemřel před 23 lety.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies