Je pátek deset hodin večer a na železničním přejezdu v Horní Polici na Českolipsku bliká červené výstražné světlo a zvukový signál upozorňuje na blížící se vlak.

Pro řidiče kamionu, který tudy právě projíždí, to ale zřejmě nic neznamená, a tak 
v klidu vjíždí na přejezd. V tu chvíli ale začnou padat závory. Řidič se nejspíše lekne, přidá prudce plyn a padající závory nákladním autem prorazí.

Chybělo málo a necelé dva týdny po tragédii ve Studénce mohla být statistika nehodovosti bohatší o další karambol. Tentokrát se nic nestalo 
a odnesla to jen prkna ze závor. Policie ale po řidiči hned v pátek vyhlásila pátrání, protože z místa ujel. Po 20 minutách, kdy na místo policisté dorazili, už zde byla jen zlomená závora. Těžko říci, zda 
v tomto případě zafungovala doporučení odborníků po tragédii ve Studénce, aby řidiči v případě problému závory proráželi, další incident ale jen potvrzuje, že řidiči extrémně riskují a ohrožují sebe i vlak.

„Tím, že v tomto případu nedošlo ke střetu s vlakem, nešetříme to jako mimořádnou událost. Faktem ale je, že informovanost řidičů je po Studénce určitě o něco vyšší 
a nebudou se bát závory přerazit," řekl včera regionálnímu Deníku Martin Drápal 
z Drážní inspekce.
Česko je zemí s rekordním počtem železničních přejezdů, v průměru co kilometr, to jeden. Některé jsou přehlednější, některé méně.

Redaktoři regionálního Deníku v minulém týdnu vyrazili do terénu, aby upozornili čtenáře i odborníky na některá riziková místa (seznam v tabulce). Jenže hodně rizikových přejezdů je podle statistiky i podle zjištěné reality těch, které jsou zabezpečeny světelnou signalizací. Přestože mnoho míst by šlo vylepšit (postavit signalizaci), nemusí to přinést kýžený výsledek. Jak ukázal případ Studénky i páteční případ z Horní Police, hazard řidičů neodvrátí ani závory.

Premiant v rušení přejezdů? Německo

„Z železničního hlediska neexistuje nebezpečný přejezd. Všechny jsou zabezpečeny a odpovídají platným normám a zákonům. Devadesát devět procent nehod zaviní řidiči," konstatuje Jakub Ptačinský ze Správy železniční dopravní cesty (SŽDC).
Mezi drážními odborníky vždy platilo heslo, že nejlepší přejezd, je žádný přejezd. Jinak řečeno by bylo nejlepší stavět nadjezdy či podjezdy, což je investice v řádu desítek milionů pro každé takové místo.

Jak už ale regionální Deník mnohokrát informoval v minulosti, Česko má letitý problém s rušením méně vytížených přejezdů. Křížení tratě 
a silnice je nejenom bezpečnostní riziko, ale je to především zpomalení pro vlaky. Ty musejí brzdit, čímž roste jízdní doba i náklady na trakční energii.

Správce infrastruktury se sice snaží o rušení přejezdů, ale trvale naráží na odpor majitelů okolních pozemků. Ani zemědělci si totiž jen tak nenechají zrušit polní přejezd, aby traktory nemusely objíždět. Například podle posledních dat z roku 2013 se podařilo zrušit 49 přejezdů (ale devět jich také nově vzniklo).

V rušení přejezdů je „premiantem" sousední Německo, kde už několik let existuje speciální plán na zvyšování bezpečnosti. K rušení přejezdů tam napomáhá i skutečnost, že majitelé okolních pozemků musejí často finančně přispívat na kontrolu a opravu přejezdu, pokud nesouhlasí s jeho rušením. Mnoho polních či lesních přejezdů se proto podaří snáze vymazat ze železniční mapy.

V Česku se ale momentálně rýsuje i zvýšení možných represí. Ministr dopravy Dan Ťok (za ANO) po tragédii ve Studénce uvedl, že stávající pokuta pro řidiče ve výši 2500 korun by se mohla zvýšit. Třeba na Slovensku je pokuta projíždění blikajícího přejezdu trojnásobná. Vylepšit a navýšit by se mohl i kamerový systém, a to tak, aby kamery dokázaly rozeznat i značku auta projíždějícího přes blikající přejezd. SŽDC nyní vlastní asi 3500 kamer, ale ty jsou hlavně u nádraží a nejsou represivní. Policie si může záznam vyžádat, ale samotná SŽDC fotky hříšníků policii neposílá. Po 72 hodinách se záznam z kamer maže.

Kde trať kříží silnici. Některá fakta a zajímavosti