Cena Česká hlava má vědcům a stejně tak vědkyním pomoci získat popularitu a prestiž, kterou 
v tak hojné míře věnujeme třeba sportovcům či umělcům.

Na příkladu životních postřehů tří žen–vědkyň si můžete sami udělat obrázek o tom, jaké to je být vědeckou pracovnicí. Inženýrky Ilona Müllerová a Lenka Tománková, držitelky výše zmiňované ceny už to vědí, jejich následovnice Lucie Studená, oceněná v „juniorské" kategorii České hlavičky, je zatím na začátku cesty.

Před listopadem chyběly informace

Ilona Müllerová, nejzkušenější z trojice žen, se vědeckým výzkumem zabývala už před rokem 1989, a tak může srovnávat s dneškem. „Myslím, že výzkum v Československu byl kvalitní, ale vědcům velmi chybělo srovnání s vědeckou komunitou v zahraničí. Nebyly informace, knihy a časopisy, i když spousta kvalitních knih byla přeložena do ruštiny, a ty byly samozřejmě k dispozici." Celý profesní život zasvětila výzkumu elektronových mikroskopů. „Výzkumem jsem se začala zabývat poté, co jsem nastoupila v Ústavu přístrojové techniky, kde byly pro vědeckou práci vynikající podmínky, což jsem si plně uvědomila, když jsem se vrátila z několika zahraničních stáží. Zadání práce v ústavu bylo velmi obecné a člověk měl poměrně volné ruce, a to je pro vědeckou práci nezbytné."
Na největší observatoři světa

Lenka Tománková se narodila šest let před revolucí, sama přiznává, že na základní škole byla tak trochu šprt. „Nejdřív jsem chtěla být astronaut, pak pilot, jenže jsem slepá jak netopýr. Taky doktorka, klavírní virtuos, mistryně světa v krasobruslení a poslední dobou farmářka," vzpomíná.

Do doby základní školní docházky se také datuje její zájem o vědu, od počátku to prý byla jaderná fyzika. „Jaderka mě bavila, diplomka byla fajn projekt, a já v tom rozjetém vlaku zůstala a je to spanilá jízda, i když to občas drncá," dodává se smíchem žena, která v současnosti pracuje v mezinárodním projektu Observatoře Pierra Augera. Na největší observatoři na světě, rozprostírající se na úpatí argentinských And, spolu s kolegy zkoumá extrémně energetické kosmické částice, které svou energií mnohonásobně překračují možnosti nejvýkonnějších světových urychlovačů .

Lucie Studená je ročník 1995. I přes své mládí se zabývala pro laika tak složitým problémem, jakým je transkripce endogenních retrovirů v lidských tkáních a jejími změnami při nádorových onemocněních. Luciin zájem o biologii odstartovala školní olympiáda. „Na projektu jsem začala pracovat na začátku druhého ročníku studia na vyšším gymnáziu. Že budu směřovat do vědy se postupně rozhodovalo už od deváté třídy s každým dalším odborným soustředěním. Věda pro mě je objevování něčeho nového, chození po neprobádaných cestách a někdy i šance, že objevy třeba budou jednou k něčemu užitečné," říká dívka, která na svém bioinformatickém projektu spolupracovala i s naším slavným biochemikem profesorem Václavem Pačesem.

Zájem o obor a ochota myslet

Dnes nemá Lucie Studená na vědu mnoho času, studuje totiž biologii na Univerzitě v Cambridgi. Je tedy nejpovolanějším člověkem, který může odpovědět na otázku: Co jste musela udělat pro to, abyste mohla studovat v Cambridgi? „O tom, podle čeho je přijímali, se můžou studenti Cambridge jenom dohadovat. Já si ale myslím, že klíčem je zájem o vybraný obor a ochota myslet. Zadají vám několik komplexních problémů a baví se s vámi o tom, jak byste je řešili. Pohovory jsou poměrně dobrou reprezentací toho, jak potom vypadá samotné studium, a tak si škola najde studenty, kterým jejich systém bude vyhovovat," vysvětluje.

Zkušenosti potřebné pro budoucí vědecký výzkum jezdila do zahraničí nabírat i Ilona Müllerová, protože jen pouhé absolvování vysoké školy vás na něj rozhodně nepřipraví. „Asi nejvíce času jsem strávila na univerzitě v Yorku ve Velké Británii, podobně tomu bylo na univerzitě v Toyamě v Japonsku a potom i na řadě dalších školách. Hlavním zjištěním bylo, že 
i v tak velmi různých kulturách, lze významného výsledku dosáhnout jen pracovitostí, vytrvalostí a patřičnou zvídavostí. Je třeba vytrvat
v hledání odpovědi, i když je cesta někdy dost klikatá," podotýká s tím, že samostudium je samozřejmostí.

Klikatá cesta s nejistým cílem

S tím souhlasí i Lenka Tománková, kterou otázka, zda je možné, aby ji škola připravila na vědecký výzkum, dokonce rozesmála. „Škola je podle mě pomyslné odrazové prkno. Získala jsem přehled, zjistila, jaké jsou možnosti a co mě baví. Samotný výzkum je strašně klikatá cesta, nikdo neví, co čeká za zatáčkou, a už vůbec netuší, co najde na konci. Motivace ve výzkumu přichází zevnitř, je tam zvídavost, snaha porozumět a pochopit. Učení, ať už ve formě kurzů, samostudia nebo diskuze s kolegy, je na denním pořádku," vyjmenovává.

S kolegy na Cambridgi samozřejmě diskutuje i Lucie Studená. A jak jí tam vnímají? „Berou mě jako jednoho z těch mnoha cizinců, kterému občas musí věci vysvětlovat oklikou, protože nerozumí tak pohotově, ale který se snaží být aktivní, učit se něčemu novému, zajímat se o různé věci a lidi. Na cizince jsou zvyklí a zdá se mi, že je nikterak nevyčleňují, naopak se navzájem rádi poučíme o kulturních zajímavostech," odpovídá na otázku.

Musí se starat o rodinu

Jak už bylo řečeno, pokud chce být vědec úspěšný a něco dokázat, musí být pracovitý. Nároky na čas strávený v laboratoři jsou obrovské. „V podstatě veškerý možný čas věnuji práci, ale odpočívat je naprosto nezbytné, protože příliš vysoká zátěž se prostě trvale vydržet nedá. Teprve, když si člověk odpočine, často získá ten správný nadhled na věc," myslí si Ilona Müllerová, které naprosté odreagování poskytne třeba víkend strávený s vnoučaty.

Právě v rozhodnutí, kolik času věnovat práci a kolik svým blízkým a zálibám, je pro ženu vědkyni skryto velké dilema. Lucie Studená zatím takové starosti neřeší a Lenka Tománková má jasno: „Odpovím jako fyzik. Řádově se třetinu dne věnuji výzkumu, třetinu soukromí a zálibám, a třetinu dne spím. V některé dny může být chyba mého odhadu více jak stoprocentní," směje se.

Všechny tři dámy se shodují v tom, že dnes není obtížnější pro ženu než pro muže stát se vědeckým pracovníkem. „Samozřejmě žena má děti a více se musí starat o rodinu, ale paradoxně to vede k tomu, že si dovede lépe zorganizovat čas a lépe vytyčit cíle, protože ví, že by to jinak nestihla. Jsem v komisi soutěže pořádané Lóreal, oceňující každoročně nejlepší mladé vědkyně. Mladé dámy i se třemi dětmi mají neobyčejně kvalitní výsledky a celou řadu publikovaných výstupů, učí, mají vlastní projekty a přednášky v zahraničí," říká Ilona Müllerová.

Vliv okolí na psychiku

Lenka Tománková je stejného názoru, i když s jednou malou výhradou: „Myslím, že je pro ženy těžší dostat se na vyšší posty. Na druhou stranu dnes existuje řada programů, které ženy ve vědě podporují. Určitě dnes žijeme v příznivější době než kdy předtím."
A nakonec připojuje své zkušenosti i Lucie Studená: „Zatím jsem nikdy nenarazila na to, že bych byla souzena jinak jako žena. Dokonce v biologii se ve středoškolském věku pohybuje více úspěšných dívek než chlapců. Trochu se bojím, že za nedostatkem žen ve vědě a technických oborech může z větší části stát demotivace ze strany okolí – lidí, kteří nevěří, že by žena mohla být tak dobrá například na matematiku nebo informatiku. Okolí může mít velký vliv na psychiku a někteří lidé svůj zájem, třeba i podvědomě, opustí, přestože by v něm mohli vyniknout."

Lucie si zatím nevybrala přesný obor, kterému by se v biologii chtěla věnovat. Měl by se ale určitě týkat tématu, o kterém se zatím mnoho neví. Ani Lenka Tománková netouží zrovna po Nobelově ceně. Je pro ni mnohem smysluplnější soustředit svou energii na to, aby každý den byl o malinko lepší než ten předešlý a práce ji bavila. „Myslím, že snem každého vědeckého pracovníka je uznání vědeckou komunitou, což se mně trošku podařilo. Mám velkou radost, že něco, na čem jsem léta pracovala, slouží ostatním," uzavírá Müllerová.

FILIP LUKEŠ