Zpomalte! Žijte slow, žijte hygge. Prostě žijte

Užívat si života a radovat se z maličkostí. Je jedno, jestli je to pohled na modrou oblohu, rozkvetlé stromy nebo blízkost milovaného člověka, který sedí zrovna vedle vás na balkoně se skleničkou něčeho dobrého v ruce. Nový životní styl, kterým Evropu infikují prosperující Dánové, je totiž nejlepším lékem na všudypřítomný stres. Stačí se jen na chvíli zastavit a plně si vychutnat to, co právě děláte. A co máte rádi. Třeba čas na oběd.

Sluníčko už pěkně hřeje. Co si vyběhnout do přírody?

Vyměňte fast food za slow food

Pracující Američané přišli na začátku minulého století s geniálním vynálezem. Rychlé jídlo, čili fast food. Žádné dlouhé vysedávání, pěkně do sebe naklopit hranolky, housku s karbanátkem, zapít kolou nebo ještě lépe popadnout párek v rohlíku a běžet. Jenže něco takového kromě fast foodových řetězců neprospívá nikomu. Vědí to Francouzi i Italové. Už slyším námitky: Copak jsme ve Francii a můžeme si dovolit dvě hodiny na oběd?

Nejsme a nemůžeme, to ale ještě neznamená, že to nejde jinak. Stačí jen vyměnit slovíčko rychlý za pomalý. „Slow food vyjadřuje postoj k životu," vysvětluje Jan Žák, spoluzakladatel jedné z prvních takových restaurací u nás. A první s certifikátem celosvětové asociace slowfoodových restaurací v Liberci. Slovo pomalý by se v tomto případě mohlo vyměnit za „klidný." I když za okny plyne rušný den i provoz hlavní třídy, tady nedaleko bývalého kina Lípa se ocitnete v jiném, klidnějším světě.

Od úzkosti k euforii? Psychiatrii čeká terapie

Přispívá k tomu originálně vyzdobený interiér, přírodní materiály i ručně malovaná keramika. Domácí limonády, ručně pečený chleba a vůně čerstvě pražené kávy. „Snažíme se vytvořit příjemné prostředí, aby si tu chvíli, kterou na oběd mají, dokázali užít doslova všemi smysly," říká spoluzakladatel restaurace i propagátor klidného životního stylu.

Sám ví, o čem mluví. „Pracuji od svých 18 let, v marketingu, reklamě, naposledy to bylo v jedné velké společnosti, kterou jsem také spoluzakládal. Jenže jsem byl stále v poklusu, nestíhal jsem žít! Prvnímu synovi bylo šest a já si uvědomil, že jsem si ho vůbec neužil a že život, který žiju v Praze, mi přestává vyhovovat," líčí moment, kdy po letech plných práce přišla zásadní změna.

Žádaným benefitem se stává čas

Teď žije s manželkou v Kryštofově Údolí. Svým synům ukazuje, jaký má čas vlastně cenu. Třeba na zelenině, kterou si nekupují v supermarketu, ale pěstují na vlastní zahradě. Nebo ovocném stromu, z nichž s ostatními sousedy vysázeli celou alej a která svou úrodu bude přinášet právě až jeho dětem.

„Manželka je se čtyřměsíčním synem doma a rozhodně se nežene nikam do práce. A já mám pocit, že když z té své přijdu domů, je vše, jak má být," popisuje návrat k něčemu, co bývalo přirozené a co jsme v běhu za novým, lepším a výkonnějším někde cestou ztratili. „Plná garáž aut ještě nikoho šťastným neudělala. A když, tak jen na chvilku," shrnuje nový pohled na život Jan Žák.

Zahrádky v Praze lákají především mladou generaci třicátníků

Spolumajitel liberecké restaurace Omam ale rozhodně není jediným zástupcem mladé generace, která řekla stop neustálé honbě za něčím. Potvrzují to i takzvaní „lovci hlav", tedy personalisté, kteří shánějí schopné a vzdělané lidi do vysokých pozic. Mnohoz nich vám potvrdí, že na benefitu stravenky nebo příplatky dnes už nikoho z generace třicátníků nenaláká.

Jediné, co nastupující generace chce a čeho si váží, je čas. Čím víc, tím lépe. Mladí chtějí pracovat, ale rozhodně nechtějí trávit celé dny jen v práci. „Skutečně jsme tento trend zaznamenali," říká manažerka liberecké pobočky společnosti Manpower Jana Košková. Podle ní je mezi mladými vítaný homeoffice čili možnost práce z domova. „U rodičů s malými dětmi je zase důraz na zkrácenou pracovní dobu," dodává.

Tady a teď

Ne každý ale může tak razantní změnu života jako Jan Žák z nejrůznějších důvodů realizovat. I přesto se dá ale život podle kvapíku, v koloběhu neustálých starostí, trochu zmírnit. Své o tom ví i koučka Lenka Markovičová z Liberce, na kterou se s podobným problémem obrací čím dál víc klientů.

„Hodně se s tím v poslední době setkávám. Člověk by si měl dovolit zpomalení, zařadit mentální i fyzickou relaxaci ho do svého života, jinak ho to dožene samo, a to zpravidla zdravotními problémy," zdůrazňuje. Jak často cítíme, že něco dře, přitom sami sebe přesvědčujeme: „Ještě tohle musím, dovolená teď rozhodně nepřipadá v úvahu."

Tulipánové ambulance podporují naději lidí

Často vás pak přibrzdí třeba vymknutý kotník a vy s údivem zjistíte, že svět se točí dál i bez vašeho „musím, musím!" Horší je, když člověk nevnímá to, co mu napovídá zdravý selský rozum a zastaví ho až zlá nemoc nebo nehoda.

Podle Markovičové nemusí být hned tak zle. Někdy jde jen o krátkodobém vyčerpání. Pak stačí změna denního režimu. Místo rychle sednout ke zprávám je lepší krátká procházka kolem domu. „Důležité je zaměřit se přitom na jednu jedinou věc, třeba kosa na trávníku. Cíleně pozorovat, co to dělá. Tím člověk neuvěřitelně vypne a i tahle malá chvilka ho dokáže povzbudit. Navíc tím získáme i odstup sami od sebe, což je nesmírně důležité, nebereme pak všechno tak urputně a vážně," radí koučka.

Změna je možná v každém věku

„Stres a pocit, že už dál nemůžeme, a přesto musíme, v nás podle ní vyvolává strach. Obava, že v dnešní společnosti nelze neuspět, nebo něco nezvládnout. „A to proto, aby člověk získal uznání od svého okolí," vysvětluje. Když se ale podle ní víc začneme vnímat své potřeby, budeme si sami sebe víc vážit a nebudeme se nezdravě upínat k uznání druhých.

Neziskové organizace: Ženy, pracujte ve stavebnictví, dopravě a strojírenství!

Pokud jsou starosti v práci dlouhodobé a ubíjející, je čas ji změnit. A to v jakémkoliv věku. „Lidé se toho velmi bojí, ale naprosto zbytečně. Jde jen o to překročit nějaký práh v sobě," dodává. Podle jejích zkušeností drtivá většina takových lidí zjistí, že to měla udělat už dávno.