Zuzana Baudyšová: Stát na tom není tak zle, aby musel brát dětem

V poslední době má jen trochu víc smutku v očích, krize doléhá i na sponzory, takže přísun peněz pro děti se tenčí. Přitom nadace je vděčná za každou stokorunu, stejně jako za vnímavost státních orgánů. Koneckonců ve vyspělých státech patří k dobrému tónu, že se o jakkoli ohrožené děti viditelně zajímá společenská elita.

Zuzana Baudyšová se nedávno vrátila z bruselské konference evropských expertů státních a nestátních organizací s názvem Zranitelné děti na útěku – evropská výzva. Konala se v Královském paláci pod záštitou královny Pauly, za účasti manželky šéfa Evropské komise Margaridy Barroso, španělské a belgické princezny.

Když před několika týdny zmizela Anička Janatková, celá republika sledovala pátrací akce. Před pár dny útočníkovi z auta jen tak tak unikla desetiletá dívenka. Noviny zaplavily informace, že v Česku se ztratí osm tisíc dětí ročně. O čem to vypovídá?
Člověk si asi vůbec nedovede představit, co prožívají rodiče pohřešovaného dítěte, pravděpodobně jde o nejstrašnější životní strach, jaký vůbec může přijít. Nicméně statistiky pohřešovaných dětí obsahují i tzv. svěřence, tedy děti z výchovných ústavů, které patří mezi chronické útěkáře. V drtivé většině je policie nachází, vrací zpět do ústavů, odkud opětovně utečou. To jsou děti, které vlastně touží být na ulici a živí se i drobnými krádežemi. Samozřejmě pokud by vyrůstaly ve spokojených rodinách, jistě by neměly důvod k takovému chování.

Kolik je tedy skutečně ztracených dětí?
Ročně dvě tři desítky. Ministerstvo vnitra vyhlásilo Národní koordinační mechanismus pátrání po pohřešovaných dětech, který je zacílen právě na ztracené děti do 15 let. Nejsou do něj zařazeni chovanci ústavů, kteří spáchali nějaký trestný čin.

Mně ale nepřipadá, že by to nějak fungovalo. Vždyť už exministr vnitra Langer sliboval, že v okamžiku ohlášení ztráty dítěte se rozjede celonárodní varovný systém včetně přerušení TV a rozhlasového vysílání, sms zpráv a tabulí na dálnicích. Kde je tomu slibu konec?
My jsme se o zavedení takového alarmovacího systému hodně snažili, navíc jsme zavázáni vůči mezinárodním organizacím, jako je Missing Children Europe. Momentálně se u nás ten mechanismus skládá z policejního pátrání a byla zahájena spolupráce s médii a veřejností, což je klíčové, protože poté, co se dítě ztratí, jsou rozhodující první minuty a hodiny. Žijeme totiž v otevřeném světě, v schengenském prostoru bez hraničních kontrol.

Právě. Pokud by se ihned objevily na dálničních tabulích informace dejme tomu o Aničce, možná by se něčemu podařilo zabránit.
Naprosto souhlasím, ale to je skutečně v kompetenci ministerstva vnitra a dopravy. Pan exministr Langer ve svém funkčním období slíbil, že rozeslání výstražných sms a zveřejnění základních informací na světelných tabulích není problém. Na nich by se objevila jen stručná informace o pohřešovaném dítěti a odkaz na webové stránky policie. Tabule se úspěšně používají i jinde v Evropě, například v Řecku a Holandsku.

Děti jsou ohrožovány ale i jinak. Téměř každý měsíc se můžeme dočíst o rozbití sítě pedofilů nebo obchodníků s dětskou pornografií. Do českého trestního řádu se konečně dostal paragraf o trestnosti nejen její výroby a šíření, ale i přechovávání. Pomohlo to při ochraně dětí?
Je to jistě jeden z posunů dopředu, protože každý legislativní krok, který je namířen proti komerčnímu zneužívání dětí, určitě smysl dává. Navíc jde o fenomén s mezinárodním rozměrem, takže i s větším pozitivním dopadem. I na naší internetové horké lince, kam se děti i rodiče mohou obracet s negativními zkušenostmi, je těch oznámení méně. Co bychom ale uvítali je definice dětské pornografie v trestním zákoníku, která dodnes chybí.

Jedno chapadlo chobotnice je dejme tomu podvázáno, ale šíří se zase jiné. Dospívající dívky ve velkém zahlcují sociální sítě svými vyzývavými fotografiemi, které pak mohou sloužit třeba k vydírání, jak ukázal poslední rozkrytý případ. Setkáváte se s tím v nadaci?
Bohužel ano a ačkoli jsme udělali celostátní akci, kdy jsme do všech základních škol rozeslali pravidla bezpečného internetu, jako je potřebná anonymita, nesdělování jmen a adres, žádná osobní data, nedomlouvání schůzek, je to stále málo. Hlavně dívky jsou velmi důvěřivé a často se s lidmi z internetu scházejí. Je nutné s dětmi pořád hovořit a rodiče by měli skutečně sledovat, s kým se přes facebook nebo skype baví. Hlavně jde o to, aby děti neztratily důvěru a při jakémkoli náznaku znepokojení se neváhaly svěřit ať už doma nebo ve škole. Nejde totiž jen o jejich bezpečí, ale i dalších, protože deviant může oslovit řadu jejich spolužáků.

Mluvíte-li o otevřenosti, jaký máte názor na sexuální výchovu, kolem níž se strhla vášnivá debata odpůrců a příznivců?
Každé téma se dá pojmout inteligentně a vkusně. Sexuální výchova patří k základnímu penzu znalostí školáka, jen nesmí být směšná či zastrašující. Jsem jednoznačně pro sexuální osvětu. Na druhou stranu je pravda, že dnes se děti mohou díky internetu dostat ke všem informacím, kdykoli si zamanou. Mám úsměvnou vzpomínku, že jsem jednou lezla rodičům do knihovny po žebříku pro van de Velda, abych se dověděla aspoň něco o sexu, ale místo toho se štafle se mnou zvrátily, spadl mi na hlavu nejen van de Velde, ale i ten žebřík, takže všichni věděli, proč jsem tam lezla. V tomto ohledu to mají dnešní děti opravdu jednodušší. Na druhou stranu potřebují velmi citlivého průvodcem /pryč m/ světem těch informací, aby se v nich neztratily.

RADĚJI LINKA BEZPEČÍ NEŽ RODIČE

Ono jde asi právě hlavně o to, aby měly za kým jít. Vaše nadace dlouhá léta provozovala Linku bezpečí, patří rozhašené rodinné vztahy k těm nejčastějším problémům, s nimiž se vám svěřovaly?
Podle statistik rodinné problémy v počtu telefonátů soupeří s prvními citovými trabli, což jen potvrzuje, že někdy mají dospívající větší důvěru k Lince bezpečí než k rodičům. Pevné zázemí a otevřený vztah v rodině jsou klíčové. Ideální je, když dítě ví, že se s jakýmkoli problémem může obrátit na mámu nebo tátu. Bohužel dnešní doba je taková, že jen chvátáme a na komunikaci nám času nezbývá. Přitom děti mají denně množství zážitků, s nimiž se potřebují svěřit, popovídat si. Pokud se navíc rodina bortí, nastupují noví partneři, nevlastní příbuzní, pak je to pro dítě často neúnosný zmatek.

Zvlášť když to dospělí nezvládnou a berou si potomka jako rukojmí. Nebo dokonce se jeden z partnerů dopouští násilí.
Jestli jsou děti byť jen svědky domácího násilí, není vůbec jednoduché pro dětskou dušičku, aby se z toho vzpamatovala. Navíc častokrát v životě pak vlastní rodinu stavíme jako kopii té původní. O to víc je důležité, aby děti vyrůstaly v lásce a bezpečí. Podle mne k harmonii dětí také mohou přispívat prarodiče, ale i to je těžší. Dneska babičky a dědové pracují do roztrhání těla, aby se uživili. Obecně je správné, když funguje i širší rodina, prarodiče, tety, neteře. Když totiž dítě třeba přechodně ztratí oporu rodičů, mělo by mít možnost kam se obrátit, aby nemuselo jít třeba do dětského domova.

Tím jste narazila na další obrovský problém, kterým je ústavní péče, Ukazuje se, že dětské a kojenecké ústavy se plní dětmi třeba jen proto, že rodina je ve finanční krizi.
Odebírání dětí ze sociálních důvodů je smutný fenomén. Na druhé straně pokud jsou děti odebrány rodičům, kteří je nejsou schopni nakrmit, obléci, posílat pravidelně do školy, pak je pro ně skutečně lepší ústavní péče. Pokud to rodiče myslí s jejich výchovou vážně, mají dost možností, jak si své poměry uspořádat a dítě si vzít zpátky domů.

KVALITA ZEMĚ SE POSUZUJE PODLE TOHO, JAK SE UMÍ POSTARAT O TY NEJSLABŠÍ

Řešíte v nadaci případy rodin, které se třeba kvůli zadlužení dostaly do podobně svízelné situace?
Ano, řadu takových. My poskytujeme podobným rodinám středeční bezplatné právní poradenství na Lince právní pomoci na tel. čísle 777 800 002. Žádostí o finance je také čím dál víc, většinou jde o opuštěné matky s handicapovanými dětmi. Státní příspěvek na invalidní vozíky, polohovací zařízení nebo osobní asistenci jsou minimální a kdyby nenaskočily nestátní organizace a charita, bylo by pro rodiče často nereálné dětem zajistit základní péči.

Kolik peněz takhle ročně rozdělíte?
Letos jsme již uvolnili 9,5 milionu korun. Všechno jsou to sponzorské peníze a je to hodně těžké. Vyžaduje to spoustu práce, každého sponzora musíte oslovit, nejméně třikrát ho požádat o finanční příspěvek a pak dvakrát poděkovat, vše dokonale vyúčtovat. Naopak od těch, kterým pomáháme, se často nedočkáme ani dvou vět uznání. Ale my na to ani nečekáme, pomáháme hlavně dětem.

Kdy se naposledy něco povedlo?
Třeba teď na podzim jsme díky jednomu drogistickému řetězci poskytli do rodin deset asistenčních pejsků. A zrovna v těchto dnech jsme dostali několik krásných dopisů, jak obrovskou službu ti pejsci dělají, jak pozitivně obrátili atmosféru v rodině. Tak to je velké pohlazení. Povedla se také sbírka pro dvojčátka, Terezku a Verunku, která po narození vypadala v pořádku, ale v osmi měsících se ukázalo, že mají obrnu a těžkou epilepsii. Maminka pro obě dvě potřebuje nové invalidní vozíky, takže jsme pro ně otevřeli sbírku na transparentním účtu. Za dva dny byl zaplněný, vozíky už jsme zadali do výroby a děvčata by je snad mohla najít pod stromečkem.

Není to ostuda pro náš stát? Neměl by se při všech škrtech a apelech na rozpočtovou kázeň umět postarat především o zdravotně postižené a bezbranné děti?
Já chápu, že stát musí šetřit a nemůže si dovolit velký rozpočtový deficit. Moc mě ale zamrzelo, že se kromě jiných úsporných opatření sáhlo i na handicapované občany. Kvalita každé země se posuzuje podle toho, jak se dovede postarat o ty nejslabší. A těmi jsou děti, zdravotně postižení a senioři. Nejsme na tom snad tak zle, abychom museli krátit příspěvky pro zdravotně postižené? Podpora rodiny je totiž základ pro to, aby se u nás rodily psychicky i fyzicky zdravé a radostné děti, protože jedině přes takové se můžeme posunout dopředu.