Když se auto porouchá, budeme stopovat, říká o cestě do Japonska dvojice skautů

Jak vznikl nápad odjet škodovkou do Japonska?
Jakub Pejcal (JP): Asi před třemi lety jsme společně jeli na setkání absolventů kurzu Ekumenické lesní školy a v autě se bavili o Jamboree, které se má konat v létě
v Japonsku. Nejdříve jsme nápad se škodovkou brali spíše jako legraci, později ale dostával konkrétní podobu
a začali jsme na něm aktivně pracovat.

Co na váš plán říkali rodiče a kamarádi?
JP: Zpočátku to nebrali vážně, stejně jako my, ale postupem času se s naší cestou smířili a podporují nás,
i když se o nás samozřejmě bojí.
Aleš Cahlík (AC): Spoustě lidí se náš nápad líbí, ale objevují se i takoví, kteří nevěří, že dojedeme do cíle. Dokonce se už i uzavírají sázky, kde skončíme.

A máte tedy nějaký náhradní plán?
AC: Může se stát tolik věcí na tolika místech, že nemá asi smysl nějaký plán B sestavovat. Pojedeme po hlavní silnici přes Sibiř, kde snad případnou pomoc najdeme.
JP: Kdyby to z nějakého důvodu auto vzdalo, budeme dál stopovat. Do Japonska ale chceme dojet určitě, i kdyby už bylo po Jamboree.

Plánovaná trasa výpravy

Proč jste se rozhodli vyrazit právě škodovkou?
JP: Auto jsme začali hledat už v roce 2013. Protože jsme chtěli jet českým vozem, padla volba na škodovku, která je zároveň technicky nenáročná. Původně jsme měli vyhlédnutou Škodu 1202, což je typ sanitky 
z 50. let. Tehdy totiž byla naše posádka ještě tříčlenná. Nakonec jsme díky šťastné náhodě našli inzerát na Škodu 120L, která je pro dva ideální.
AC: Auto bylo ve velmi dobrém stavu, takže ani nebylo třeba zásadních změn. Momentálně se jedná spíš
o nezbytné úpravy, kterých je na třicet let starém autě dost. Pomáhá nám náš kamarád, automechanik Láďa Reich,
a přidávají se i známí, kteří nacházejí ve sklepech vhodné součástky. Díky tomu se učíme, jak auto v případě problémů opravit.

Berete si na cestu něco speciálního?
AC: Kromě nutné výbavy povezeme skautské šátky. Chceme je měnit s místními skauty v zemích, kde budeme projíždět. Tam také chceme prezentovat český skauting
a poznat ten zahraniční. Nic navíc si s ohledem na nosnost auta brát nebudeme. Bude to tak i větší zábava.
JP: Jako fotograf výpravy beru digitální a svitkový fotoaparát, starý Flexaret po dědečkovi, a cestu budu podrobně dokumentovat. Po návratu pak máme v plánu uspořádat sérii přednášek s výstavou obrázků.

Jak dlouho budete na cestách?
AC: Cesta by měla trvat třicet sedm dní, a pokud půjde všechno podle plánu, měli bychom strávit měsíc v Japonsku. Záleží na tom, kdy se dostaneme do Vladivostoku, odkud jednou za týden odjíždí trajekt. Denně plánujeme ujet maximálně pět set kilometrů, ale máme samozřejmě dostatečnou časovou rezervu.

A chcete jet autem i zpět?
JP: Bylo by to pěkné, ale hlavně z časových důvodů to není možné. Zpátky proto poletíme letadlem. Co se stane
s autem, zatím není jasné, plán ještě nemáme. Taky
v současné době hledáme finance i pro zajištění kontejnerové dopravy zpět do ČR.

Všimla jsem si, že plánujete i zajížďku do Pobaltí…
AC: To proto, že nás zajímá nejen tato oblast, ale i město Petrohrad. Navíc do Ruska vede cesta buď přes Bělorusko, kde potřebujeme speciální víza, nebo Ukrajinu, které se v současnosti raději vyhneme z bezpečnostních důvodů. I když bychom rádi podpořili tamní skauty v jejich aktivitách a úsilí.

Tím se dostáváme se skautingu. Co pro vás znamená být skautem?
AC: Stal jsem se skautem náhodou, protože v Holešově nebyl turistický oddíl, ale rozhodně nelituju. Znamená pro mě především dvě základní věci. Společenství lidí, s nimiž si rozumím, kteří mají stejné zájmy. Příležitost zlepšovat se v něčem, co mi jde a co mě baví, což je v mém případě práce s dětmi. Tím i sám osobnostně rostu.
JP: Jsem skautem od třinácti. Skauting je pro mne nezbytná součást života. Zásadně mě ovlivnil. Znamená pro mne přátele, o které se mohu opřít. Možná to bude znít jako klišé, ale vidím ve skautingu také příležitost, jak dělat svět lepším.
AC: Skauting i v dnešní době a možná zvlášť v dnešní době, má světu co dát. Každý rok sleduju, jak se v oddíle z nesmělých nováčků pomalu stávají skauti, schopní samostatně plnit úkoly a starat se nejen o sebe, ale i o mladší kluky. Najednou vědí, že v přírodě je krásně a že k životu nutně nepotřebují smartphone (úsměv). Pak vím, že to má opravdu cenu.

Známým skautským cestovatelem byl i F. A. Elstner. Je pro vás inspirací?
AC: Na první cesty jela jeho výprava v mnohem těžších podmínkách než my, neměli takové možnosti, v nepohodlném autě se mačkalo víc lidí. Na to si vzpomenu vždy, když máme nějaké problémy.
JP: Nedávno jsem se třeba od kamaráda dozvěděl, že podobně jako my vyrazila za první republiky skupina českých skautů autem na Jamboree do Maďarska. Je pěkné, že tak vlastně pokračujeme v něčem, co už začali jiní.

Připravila studentka UP v Olomouci Andrea Bublíková