Pojďme se podívat, jak vypadá jedno takové čtvrteční dopoledne se zástupci ptačí říše.

Do práce přichází Nikola Dušková v sedm hodin ráno, nejdřív ze všeho míří na obhlídku a kontrolu všech ptáků, poté následuje krmení. Do rukou bereme kbelíky s potravou a vyrážíme na cestu.

Na rozdíl od většiny zdejších chovatelů nemají ti ptačí své „svěřence“ na jednom místě. Ptáci jsou rozmístěni ve voliérách a výbězích po celé zahradě. Výměna vody a příprava snídaně tak probíhá pěkně popořádku - od pelikánů, supů, kachen, až po hadilovy a jeřáby.

„V jiných dnech se starám i o plameňáky, člunozobce a dravce. Tyto rajóny dnes ale obstarává kolegyně, podobně jako drobné ptactvo, “ sděluje Dušková a připomíná, že chovatelům ptáků náleží také „extra“ péče o sitatungy.

„Jsou jediní naši zástupci kopytníků,“ ukazuje na vzrostlé antilopy opodál od ptačího království. Důvod je prostý - sitatungy jsou umístěné v přední části zoo, kde se nachází především opeřenci. „Naopak chovatelé kopytníků se pak starají například o pštrosy,“ podotýká.

Stereotyp? 
V žádném případě

Nikola Dušková pracuje v pražské zoo rok a půl, nastoupila sem po střední škole v Čakovicích, kde vystudovala obor chovatelství cizokrajných zvířat. „U ptactva jsem od začátku a neměnila bych, toto zaměstnání je splněný sen,“ usmívá se.

Podle jejích slov si lidé často myslí, že práce s ptáky je nezáživná, sama ale v zaměstnání zažívá stále nové zkušenosti a nečekané situace. „Ač je to stále práce s ptáky, pořád se děje něco nového, i přístup ke každému druhu se dost liší.“

Příkladem jsou rajóny s velkými ptáky. Chovatelé k nim přistupují individuálně a většinou je mají i pojmenované. Zářným exemplářem jsou pelikáni, do jejichž výběhu se jdeme podívat jako první.

„Tenhle je nejstarší a jmenuje se Teplouš. My na něj ale před ostatními lidmi voláme Miško, přece jen to zní líp,“ uvádí chovatelka. Zajímá mě, podle čeho může pelikán dostat takové jméno, a odpověď je nasnadě - nejstarší člen výběhu pelikánů se dříve pároval se samcem.

Nyní je Miško schovaný pod stromy a zdá se, že se ostatních pelikánů straní. Je to již pelikání dědeček a ačkoli to na něm není na první pohled vidět, později si všímám polámaných per na křídlech a špatné koordinace Miškových pohybů. „Jsme rádi, když mladí hnízdící pelikáni respektují starší a mohou s nimi být ve výběhu i přes jejich vysoký věk,“ připomíná chovatelka.

Punťa vyrůstal 
ve Dvoře Králové

S Miškem jsou ve výběhu i dvě mláďata, která si kvůli loňským povodním prožila část „dětství“ v zoo Dvůr Králové nad Labem, a proto musela být ručně dokrmena. „Tohle je Punťa a druhý ještě jméno přidělené nemá,“ prozrazuje Dušková.

Pelikánů má nyní na starost jedenatřicet, přičemž mezi ně patří zástupci druhů skvrnozobých, kadeřavých a bílých.

„Miško je ale určitě největší mazlík,“ říká chovatelka a pelikáního dědečka k jeho zjevnému potěšení hladí a drbe po srsti. „Ne s každým opeřencem se můžu pomazlit. Pelikáni jsou kontaktní zvířata, ale třeba s dravci musíme manipulovat z velké vzdálenosti, často i ve více lidech,“ říká.

Nepříjemný pohlavek však chovatelce hrozí i u mírumilovných pelikánů. Třeba při krmení, když zvířatům hází ryby. „Ke spadlé rybě se nesmíme za žádnou cenu ohnout. Dostali bychom se na pelikánovu úroveň a na devadesát procent by nám jednu ubalil,“ vysvětluje Dušková na základě vlastní (prý velmi bolavé) zkušenosti.

Povodeň byla cenným zážitkem

Aktuální jarní období je pro ptáky hlavní, v tomto případě hnízdní, sezónou. Chovatelé ptáků se jako každý rok těší na nové přírůstky. Letos doufají v jejich nárůst i proto, že o několik zvířat loni přišli kvůli následkům povodní.

Loňská červnová povodeň byla pro chovatelku dosavadním největším zážitkem v zoo, přičemž v tomto případě platí přísloví všechno zlé je k něčemu dobré.

„Ač to byla zlá situace, chovatelé v zaplaveném území pochytávali zvířata i ve tři hodiny v noci, mnohému jsme se přiučili. Člověk se dostal i ke zvířatům, která by nikdy jindy nechytal, a i když jsem se občas bála, musela jsem to zvládnout. Skvělé bylo vidět ochotné dobrovolníky, kteří do zahrady přicházeli pomáhat. Kdo měl ruce a nohy, ten se chopil práce,“ pochvaluje si chovatelka.

Hadilovi dostanou myši, ibisové maso

Jeřábi bělošíjí obývají další výběh, který jdeme obhlédnout a nasytit. Samec Pipin s loni narozenou dcerou už běží naproti, od chovatelky dostávají speciální granule a na přilepšenou také zrní.

Kousek od nich je v ohradě dvojice „japonců“ Amálka s Albertem, zástupci bradavičnatých Gerda s Gantem a jeřáb rajský Julinka. K těm vstupuje chovatelka vedle kbelíků s potravou také s koštětem. Stává se, že jsou po ránu trochu divočejší. „Julinka je ale naprosté zlatíčko, podívejte se, jak kolem nás tancuje,“ ukazuje Dušková, na poskakujícího jeřába.

„Tady máme hadilova písaře, který se jmenuje Pišta,“ otevírá chovatelka malý dřevěný příbytek, kde je stále ještě zazimován zástupce tohoto v Africe žijícího druhu. Další dva hadilovi jsou umístěni v boxech opodál. A jejich ranní potrava? „Hadilovi dneska dostanou myšky,“ otevírá Dušková sáček s mraženými hlodavci. „Někdy nám chodí i živé myši,“ přibližuje.

Další částí ptačího světa, do které zavítáme, jsou voliéry nazvané Africká skála a Dunajské delty. V těch žijí čtyři stepokuři, nesyti afričtí, kachny, kolpíci či ibisové.

„Kačenky dostanou směs zeleniny, šrotu a luštěnin, zrní a kachní granule,“ nandává chovatelka míchanici do misek. Ibisové si pochutnají na směsi mletého masa s vajíčkem, jogurtem, rýží a luštěninami. Kolpíkům, vodním ptákům příbuzným ibisům, chovatelka nachystá drobné rybky a obilí.

Ve fotogalerii najdete také snímky z přípravy krmení pro levharty.