VYBERTE SI REGION

Boj s HIV: nový plán má zachránit tři miliony lidí

Před dvanácti lety u ní testy odhalily HIV. Tehdy bylo Thembi Ngcamphalaleové ze Svazijska 25 let. „Ztrácela jsem na váze, zvracela, měla zimnici. Moje tělo bylo pokryto vředy, byla jsem víc mrtvá než živá. Nakonec mě bratr dovedl do nemocnice a lékaři mi diagnostikovali zápal plic. Pak se zeptali, jestli se chci nechat testovat na HIV. Co to je? zeptala jsem se," vzpomíná Thembi.

5.8.2013
SDÍLEJ:

Thembi Ngcamphalaleová s lékařkouFoto: Archiv

Díky kvalitní péči a léčbě přežila. Trvalo ale rok, než o své diagnóze řekla rodině. „Nejdřív byli v šoku a nechtěli o tom slyšet. V té době umřelo mnoho lidí včetně tety a několika mých sester," říká Thembi, kterou zkušenosti dovedly k tomu, že se v roce 2009 stala expertním pacientem Lékařů bez hranic. Tato organizace pečuje o 285 tisíc lidí s HIV v 21 zemích. „Mým úkolem je pomoc pacientům, kteří potřebují podporu. Vím, že jim můj příběh dává naději. Jsem v pořádku. Předtím jsem měla pět dětí, které vždy po šesti měsících zemřely. Teď mám zdravého čtyřletého syna, který je HIV negativní," uzavírá Thembi.

České podceňování

V Africe dnes žije 70 procent všech HIV pozitivních – například v JAR je nakažena téměř třetina školaček. HIV ovšem není problém jen v rozvojových zemích: v ČR bylo loni diagnostikováno vůbec nejvíc nových případů od doby, kdy byl před 30 lety virus objeven.

Léčba, díky níž se infikovaní mohou dožít stejného věku jako ostatní lidé, totiž zahnala strach z nákazy a Češi riziko často zanedbávají.
Dostupnost účinné léčby, která je pro Čechy v podstatě samozřejmostí, ovšem není automatická v rozvojových zemích. Světová zdravotnická organizace však nedávno schválila plán, který by měl do roku 2025 zachránit život třem milionům lidí. Jak? Léčba by se měla nasadit co nejdříve, když ještě imunitní systém funguje bez problémů. Počet lidí, kteří by terapii měli dostat, se zvýší na 26 milionů – bez výjimky by mělo jít o nakažené děti a těhotné, preventivně o lidi žijící s infikovaným partnerem.

Výhodou pro chudší země je, že dostávají léky za nižší cenu. U nových léčiv, která jsou pro mnohé pacienty jedinou možností, ovšem zůstává cena problémem – jejímu snižování brání patenty. Nejlevnější nová terapie přijde ročně v přepočtu asi na 40 tisíc korun za osobu, a to jen v nejchudších zemích, které kupují léky zvýhodněně. Cestou může být úprava zákonů. „Rozvojové země se začínají domáhat omezení patentů v případě, že monopolní výrobce zdraží léky mimo jejich dosah. Podporujeme země jako Indie, které používají nové zákony k boji se zneužíváním monopolů. Pokud vysoké ceny brání v dostupnosti život zachraňujících léků, musí být omezeny," míní Nathan Ford z Lékařů bez hranic.

Boj s HIV ovšem pokračuje i ve vědeckých kruzích. Odborníci například zjistili, že určitou část pacientů lze vyléčit, pokud se léky nasadí do deseti týdnů po infekci. Tito lidé mohou po určité době léky vysadit, aniž by se vir opět začal šířit, zůstávají ovšem HIV pozitivní. Americkým odborníkům se navíc podařilo zcela vyléčit dva pacienty, kterým dva roky zpátky transplantovali kostní dřeň. Virus se nevrátil ani poté, co jim před několika měsíci vysadili antivirotické léky. Ačkoliv nejde o úspěch, který by mohl kvůli náročnosti transplantace vyléčit větší množství pacientů, naznačuje alespoň možnost, kudy by se terapie mohla ubírat.

Lékařka Dora Tomíčková, která se zúčastnila tří misí Lékařů bez hranic:
V některých zemích vymřela kvůli AIDS celá generace

Pomáhala v Uzbekistánu, Barmě a Mozambiku. Ve druhých dvou jmenovaných zemích pečovala Dora Tomíčková o pacienty s HIV. „Někde je nakažených tolik, že není v silách zdravotníků ani je najít," říká lékařka.

Vůbec nejhorší situace, co se týče nakažených HIV, je v Africe. Jaká byla situace na vaší misi v Mozambiku?
HIV pozitivních a pacientů s AIDS tam bylo enormní množství. Oficiální statistiky uváděly, že je 16 až 20 procent produktivní populace nakažených. Vzhledem k alarmující situaci ale byla problematika poměrně otevřeně probírána: na ulicích jste mohli vidět plakáty či hesla, zdravotníci byli s onemocněním obeznámeni a mozambické autority se snažily problém řešit. Antivirotické léky, které jsme pacientům vydávali, pocházely dokonce ze zásob místního ministerstva zdravotnictví, které neskrývalo, že HIV/ AIDS je v zemi problém.

Lidé se tedy nebáli o nákaze mluvit?
HIV tam nebylo tabu, každý Mozambičan měl někoho známého či příbuzného, kdo byl HIV pozitivní. Nešlo o vágní vzdálenou nemoc, ale reálnou hrozbu, která se týká nebo bude týkat každého.

Můžete přiblížit podmínky, v jakých jste pracovala?
Klinika sídlila v hlavním městě Maputu. V době mého působení tam bylo registrováno něco okolo osmi tisíc HIV pozitivních a zhruba 3500 lidí již bylo na léčbě antiretrovirovými léky. V zařízení pracovali zaměstnanci Lékařů bez hranic po boku lidí z mozambického ministerstva zdravotnictví. Personál byl poměrně kvalifikovaný, zdravotní sestry a bratři mnohdy řešili lehčí případy či jednodušší situace místo lékařů, kterých nebylo dost. K disposici byla řada laboratorních testů, které pomáhaly určovat stadium onemocnění. Péči tam měli pacienti zdarma.

Vaše další mise byla v Barmě. Jak to vypadalo tam?
Místní autority se k problému HIV stavěly jako k neexistujícímu. Statistiky nebyly známé, léčit šlo jen v zařízeních humanitárních organizací či na soukromých klinikách, kde byla péče poměrně nákladná. Pro neochotu autorit se vytvořil jakýsi paralelní zdravotnický systém. Spolupráce s místními státními zdravotníky byla minimální
a spíše naši situaci ztěžovala.
Takže v některých ohledech tam byla práce těžší než v Africe.
Měli jsme za úkol vytipovat pacienty s možnou HIV nákazou, otestovat je a případně začít léčit. Laboratorních či jiných vyšetření ale bylo k dispozici minimum. Pro pacienty, kterých tam bylo nepoměrně méně než v Mozambiku, ale byla situace složitější. Povědomí o onemocnění, přenosu a příznacích bylo mizivé.

Nakolik je v zemích, které jste navštívila, HIV bráno jako stigma?
Stigma je to jednoznačně, 
a to i v ČR. V Mozambiku je onemocnění tak časté, že stigma není tolik silné. V Barmě je situace o mnoho horší, choroba je někdy považována dokonce za trest od boha. Výjimečné nebyly ani případy, kdy byl pacient zcela zavržen rodinou nebo musel jíst a pobývat stranou od ostatních. Léky brali někteří pacienti tajně, aby se vyhnuli otázkám, nač je mají – snazší bylo chorobu tajit i před nejbližšími.

Nepřispívá taková neinformovanost k šíření nemoci?
Jednoznačně. Platí to především pro Barmu a jí podobné země, nicméně ani v Africe není povědomí takové, aby se pacienti dostatečně chránili.

Co je při léčbě HIV v rozvojových zemích největší problém?
Dostupnost léčby. Nikde není síť zdravotnických zařízení tak hustá, aby pokryla potřeby pacientů. Počet nemocných je někdy takový, že není v silách systému všechny najít a začít s léčbou. Mnoho zemí se stále potýká s nedostatkem léků, nemají na boj 
s HIV dostatečné finance.

Liší se nějak účinky starších 
v porovnání s novějšími léky?
U některých starších preparátů, které se ale používají stále méně, mohou být častěji závažnější nežádoucí účinky. Neznamená to ale, že novější léky jsou zcela bez nich. Je třeba určitého kompromisu, protože nejnovější preparáty jsou nesmírně drahé, a je třeba vybrat kombinaci, která pacientovi způsobí co nejméně problémů a zároveň nezatíží rozpočet tak, aby nezbylo na další tisíce nemocných. V Mozambiku základní levná trojkombinace posloužila tisícům lidí, aniž by měla výrazný nežádoucí efekt.

Jaký byl v zemích, které jste navštívila, dopad HIV na délku života nakažených?
Teoreticky se dobře léčený pacient dožívá téměř stejného věku jako ten, kdo HIV pozitivní není. Záleží na tom, kdy se začne léčit. Od nákazy 
k prvním projevům AIDS se udává pět, deset i více let – záleží, v jakém člověk žije prostředí. U chudých, kteří nejsou dobře živeni, žijí v hygienicky horších podmínkách a bojují s infekcemi, se nemoc AIDS objeví rychleji. Nyní bohužel velká část nakažených 
v rozvojových zemích umírá v produktivním věku. Někde zmizela dokonce celá generace a zůstávají jen nezletilí sirotkové.

AIDS

Autor: Michaela Koubová

5.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies