„Přístroj je příliš zastaralý, takže na něj nemáme náhradní díly. Kupte si nový za 78 milionů korun,“ vzkázal výrobce Fakultní nemocnici v Hradci Králové.
Vedení špitálu se ale rozhodlo jinak: zavolalo si jinou servisní firmu. Ta mašinu opravila během jednoho odpoledne za 3500 eur, tedy asi 90 tisíc korun. Ovšem nemocnice pak měla problémy s výrobcem i s úřady.
„Neměli jsme registraci u Státního ústavu pro kontrolu léčiv, který na zacházení se zdravotnickou technikou dohlíží,“ vysvětluje Ladislav Jeník ze společnosti TBS Group. Nemocniční přístroje tak firma sice opravovat smí, ale jen ve špitálech mimo Česko.
Zbytečné výdaje
Podobnou zkušenost mají i další nemocnice. Také ony tvrdí, že jim výrobci se staršími typy přístrojů nepomohou. Místo toho jim nabídnou kusy nové. Avšak ty stojí miliony korun. „Je to jako u čehokoliv jiného, například u aut. Není-li už přístroj v záruce, stává se, že výrobce odmítne přístroj opravit. Není to prý povinen udělat. Není ani povinen náhradní díly mít,“ potvrzuje výkonný ředitel Asociace českých a moravských nemocnic Stanislav Fiala.
Nemocnice tak podle něj vydají za opravy či nové mašiny zbytečně moc peněz. Sumy navíc každým rokem stoupají. Například Fakultní nemocnice Brno platí jen za opravy a údržbu svých přístrojů kolem 80 milionů korun ročně. Ještě před čtyřmi lety to přitom bylo o dvacet procent méně. Podobně je na tom pražská motolská nemocnice. Tu stojí servis okolo 105 milionů korun ročně, což je o patnáct procent víc než v roce 2014.
Tvrdá norma
Asociace českých a moravských nemocnic proto navrhuje ministerstvu zdravotnictví, aby normu zmírnilo. „Naše zákony jsou v tomto ohledu opravdu příliš tvrdé. Každý pracovník, který chce na přístroj sahat, musí mít od výrobce zvláštní certifikci. Pokud ji nemá, nesmí servis dělat, byť má patřičné biomedicínské vzdělání a splňuje všechny další odborné požadavky,“ uvedl Fiala. To by se podle něj mělo změnit.
Nicméně ministerstvo to vidí jinak. „Prioritou v oblasti zdravotnických prostředků je bezpečnost a zdraví pacienta. Proto je nezbytné, aby servis vždy prováděly jen osoby, které jsou k dané činnosti řádně proškoleny výrobcem, nebo jím pověřenou osobou,“ podotkla mluvčí úřadu Gabriela Štěpanyová. Seznam těchto firem a lidí vede Státní ústav pro kontrolu léčiv. Podobně to prý mají nastaveny i další země v Evropské unii.
Nežádoucí dominance
To ovšem rozporuje společnost, která opravila přístroj z královéhradecké fakultní nemocnice. „Je samozřejmé, že se servis a údržba biomedicínských technologií musí dělat v souladu s pokyny výrobců. Mezinárodní norma ale nikoho nenutí, aby školil své techniky a inženýry výhradně u nich. České zákony jen nesmyslně zavádějí monopolní postavení výrobce vůči jakékoliv konkurenci,“ tvrdí Ladislav Jeník z TBS Group, která servisuje nemocniční přístroje ve 21 zemích světa.
Právník Ondřej Dostál k tomu uvádí, že by bylo opravdu žádoucí, aby se zákon změnil. „Tak, aby nemocnice mohly provádět opravy zdravotnických přístrojů bez zbytečných nákladů a bez administrativních překážek, které nemají vliv na bezpečí pacientů, zato by mohly vytvářet nežádoucí monopoly.“