VYBERTE SI REGION

Porodní sál je stále moje srdeční záležitost

Ve finále letošního ročníku soutěže Nej sestřička, která má současně upozornit veřejnost na náročnou a odpovědnou práci zdravotních sester, se mezi dvanácti finalistkami z celé republiky objeví také vrchní sestra gynekologicko-porodnického oddělení novoměstské nemocnice Jitka Vařáková.

28.8.2016
SDÍLEJ:

Jitka Vařáková na aktuálním snímku s malým Jakubem, který přišel v novoměstské porodnici na svět v únoru 2016. Foto: archiv Jitky Vařákové

Jak jste se do soutěže dostala?

S návrhem na nominaci jsem byla oslovena paní ředitelkou nemocnice Palečkovou a náměstkyní ošetřovatelské péče nemocnice paní Poulovou. Vzala jsem si pár dnů na rozmyšlenou, a pak po poradě s kolegyněmi na porodním sále, panem primářem a doma s rodinou kývla.

Víte, co bude finálový večer obnášet?

Abych pravdu řekla, úplně přesně ne. Vím, že samotná soutěž při závěrečném večeru, který se uskuteční 8. října v Náchodě, bude mít čtyři disciplíny. Kromě svého představení by měla soutěžící zvládnout nějakou pohybovou aktivitu, zdravotnický výkon a nepřipravený rozhovor s jedním z členů poroty na téma, které si určí tázající se osoba.

Podle čeho byly sestřičky do finále této soutěže vybírány?

Celkem bylo 511 přihlášených sester ze všech oborů, z nich pak do finále vybrali dvanáct. Věk se pohybuje většinou mezi 40 až 50 lety, protože je to spojeno také s pracovními zkušenostmi a dobou odpracovanou ve zdravotnictví. Nominace od zaměstnavatele má v soutěži podstatně větší váhu, než kdybych se třeba přihlásila sama, protože i to je možné. Kromě toho do konce září probíhá také hlasování o nejsympatičtější sestřičku na webových stránkách soutěže.

Máte z finále obavy?

Ne, nemám. Je mi jednapadesát let a ve zdravotnictví pracuji třicet let, takže mě jen tak něco nepřekvapí. Nedělám si ambice na vítězství a vzhledem k tomu, že na pracovišti jsme skvělý kolektiv, moje kolegyně do Náchodu pojedou se mnou. Chceme si ten večer prostě společně užít.

Mimo to, že jste vrchní sestra, zastáváte stále i práci porodní asistentky na porodním sále. Jak dlouho tuto profesi vykováte?

V novoměstské nemocnici pracuji od roku 1986. O dva roky dříve jsem ukončila novoměstské gymnázium a rozhodovala se, co dál. Vzhledem k době, jaká byla, jsem neměla moc šancí se dostat na vysokou pedagogickou školu, a tehdy mi jeden pan profesor poradil, ať raději zkusím nějaký nástavbový obor. Tak jsem se přihlásila na dvouleté nástavbové studium na porodní asistentku, kam se v té době mohli hlásit jenom absolventi gymnázia. Potom jsem nastoupila do nemocnice, kde jsem nejdříve v době nástupní praxe pracovala na novorozeneckém a poté lůžkovém gynekologickém oddělení. Další čtyři roky jsem pracovala na gynekologickém operačním sále jako instrumentářka. V této době jsem ještě absolvovala specializační pomaturitní studium v oboru ošetřovatelská péče o ženu a od roku 1993 pracuji na porodním sále na pozici porodní asistentky.

A proč jste se rozhodla pro profesi porodní asistentky?

Byla to náhodná volba, prostě se to tak tehdy sešlo. Nikdy dřív jsem o práci ve zdravotnictví neuvažovala, chtěla jsem být vždycky učitelkou. Bavila mě ale také chemie, třeba potravinářská, ale v roce, kdy jsem končila gymnázium, se tento obor neotvíral, takže jsem zkusila porodnictví a musím říct, že nelituji.

Za dobu vaší profesní praxe prošlo porodnictví velkými změnami…

Porodnictví se od dob mých začátků hodně uvolnilo. Pamatuji si ještě, jak se děti ukazovaly rodinným příslušníkům z oken, návštěvy s maminkami na sebe pokřikovaly a všechno slyšeli všichni. Pak se začala velice přísná pravidla v porodnici měnit, přešlo se na jiný režim, děti se začaly dávat maminkám na pokoje, v únoru 1992 jsme tady měli prvního tatínka u porodu.

Změnily se ale asi i ty maminky, nebo ne?

To určitě, díky internetu a sociálním sítím mají nesrovnatelně více informací než před lety, ale otázkou je, jestli je to vždycky dobře. Dnešní generace mladých lidí si chce všechno užívat, prostě je taková doba. A to se týká i porodu. Pak ale pro ně někdy může být šok, že ten porod úplně k užívání není a že to je opravdu dřina. Při kurzech se jim to snažíme přiblížit a vysvětlit, ale všechno je o lidech. Někteří to vezmou, jiní nevěří…

A tatínci?

Osobně si myslím, že je dobře, že tatínci chodí k porodu, protože to maminku psychicky podpoří. Horší však je, když některý z tatínků přijde už s tím, že musí svou ženu od zdravotníků nějak „ochránit" a striktně chce mít hlavní slovo. Někdy je to už na hraně, protože zdravotníci a lékaři vědí, co a kdy se má dělat, navíc právě oni nesou za porod veškerou zodpovědnost. A když je to ještě v časové tísni.

Jak se díváte na podrobné porodní plány rodiček?

Když je čas, rozebíráme s nimi, proč zrovna tohle chtějí a tohle už ne, a také proč. A často se dozvíme, že jim plán třeba někdo nadiktoval, například kamarádka, nebo jej opsaly z internetu. Zajímá mě a někdy se na to ptám i při kurzech, proč dávají větší váhu slovům ženy, která se třeba do pozice rádkyně pasovala jenom proto, že má čtyři děti a možná měla štěstí a rodila lehce, a proč nevěří porodním asistentkám, které už odrodily tisíce dětí? Co je k tomu vede? Často maminky neví, co by na to odpověděly. S většinou rodičů se ale dá bez problémů na všem dohodnout.

Na čem například?

Maminka má například v porodním plánu uvedeno, že si nepřeje nastřihnout, ale rodí třeba pro ni velké miminko. V tom mi nahrává i přítomný tatínek, kterému to, pokud je dost času, mohu ukázat a zeptat se, zda si myslí, že hlavička bez potíží projde. Tatínek většinou odpoví, že to snad musím vědět já, na což mohu říct, že já vím, že ne, ale v plánu mají uvedeno nestříhat. Takže jak tedy? Ale jak říkám, tohle a mnoho dalších požadavků nastávajících rodičů se dá při porodu řešit, když je všechno v pořádku a je dost času.

Vnímáte ze své praxe jako problém zvyšující se věk rodiček?

Průměrný věk prvorodiček se v současnosti pohybuje mezi osmadvaceti a třiceti lety, ale výjimkou nejsou ani ženy rodící první dítě mezi pětatřicátým a čtyřicátým rokem. Nevím, zda je to dobře. Je fakt, že lidé se dožívají stále vyššího věku, navíc i ženy dnes vypadají jinak než kdysi. Problém je však v tom, že každý si v sobě primárně nese nějaké onemocnění nebo sklon k němu, a když se na to pak ještě nabalí těhotenství, ve vyšším věku to už organismus hůře snáší. Navíc obecně klesá tělesná kondice lidí a přibývá zdravotních problémů spojených s životním stylem.

Dorazily i do novoměstské porodnice nějaké netradiční požadavky ze strany rodičů?

Spíše výjimečně. Dvakrát šlo o takzvaný lotosový porod, kdy si rodiče nepřáli, aby byla placenta po porodu oddělená od dítěte. To bylo náročné, tedy ani ne tak pro porodníky, jako spíše pro pediatry, kteří pupečník nemohli ošetřit. Problém byl i v tom, že placenta v porodnici patří mezi infekční materiál, navíc je to nutné řešit i v souvislosti se zákonem o nakládání s biologickým materiálem.

Jak je tedy možné rodičům vydat placentu domů, přejí-li si to? Někteří si ji třeba chtějí doma uložit do mrazáku, zakopat na zahradě nebo si z ní udělat koktejl…

Tyto požadavky bylo nutné ošetřit přípisem ze strany hygieniků. Maminky běžně podepisují souhlas, že placenta bude zlikvidována v běžném režimu podle zákona, ale pokud ji vyžadují, musí podepsat doporučení s pokyny sepsanými hygieniky a právníky, jak by se pak s placentou mělo nakládat. Jeden z bodů uvádí i to, že placenta není vhodná ke konzumaci. Co s ní ale pak rodiče udělají, to už nijak neovlivníme.

Litovala jste někdy, že jste se stala porodní asistentkou?

Ne, nikdy. Práce mě stále moc baví a porodní sál je moje srdeční záležitost, bez které si už svoje zaměstnání nedovedu představit. Naštěstí si to mohu dovolit, protože mám kolem sebe fantastické lidi, což jsou kolegyně porodní asistentky a sestřičky z oddělení, naši lékaři porodníci, sanitářky a další, kteří mně pomohou s ostatním, abych i jako vrchní sestra se vší tou administrativou a zařizováním, co mám na starosti, na porodním sále mohla i nadále pracovat mezi rodičkami. Člověk musí mít v životě štěstí na lidi, a to si myslím, že jsem já měla. Navíc i na to „učitelování" nakonec došlo, když k nám na oddělení přijdou studentky oboru porodní asistence na praxi.

Zmiňujete štěstí na lidi. To se opravdu týká celých těch třiceti let vaší praxe?

Ono je to tak, že těch třicet let v podstatě pracuji ve stejném kolektivu, jako v době, když jsem nastoupila. Věkový průměr porodních asistentek je u nás 48 let. Začínaly jsme téměř všechny na porodním sále v 80. letech minulého století a až po dlouhých letech přišla jedna dnes sedmadvacetiletá kolegyně a jiné mezitím odešly do důchodu. Dobře se známe a takzvaně jsme si sedly. A troufám si říct, že jsem měla štěstí i na přímé nadřízené. Navíc porodnictví je ve zdravotnictví takový pozitivní obor. Občas nám lidé poděkují a odcházejí z porodnice spokojení, a to je pak moc fajn pocit.

Autor: Lenka Mašová

28.8.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies