„Tehdy měl jít můj strýc darovat krev. Jen tak mimoděk se mě optal, zda bych se také nechtěla stát bezpříspěvkovou dárkyní krve a nejela s ním na transfúzku do Hradiště dát trochu mé zdravé krve. Tak jsem řekla, že ano. Dnes už mám za sebou 172 odběrů krve a plazmy," usmívá se paní Alena. Dodá, že ani neví, jak před bezmála třiceti lety našla v sobě tu sílu a odvahu jít krev darovat. Ale bylo to podle jejích slov asi proto, že od svého strýce, z rozhlasu i televize tehdy slyšela, jak je důležité, aby zdraví lidé krev darovali, protože ani tehdy, ani dnes neexistuje jednoduchá možnost náhrady krve, která je potřebná při úrazech, operacích či popáleninách.

„Idea dárcovství krve mně vydržela. Chci svou krví, těmi rudými kapkami lidství pomoct lidem, jejichž život visí často na vlásku. Pokud nebudu mít zdravotní nebo psychické problémy, budu dávat krev dál," sděluje své odhodlání žena, která v úterý převzala z rukou hejtmana Zlínského kraje Stanislava Mišáka Zlatý kříž ČČK I. třídy. Ale stejně jako jej si váží i té skleněné červené kapky krve, kterou dostane každý dárce, byť za pouhý jeden odběr krve.

Za těch devětadvacet let posbírala Alena Žajdlíková za dárcovství krve nejrůznější ocenění, od bronzové plakety Jana Janského, přes stříbrnou a zlatou až ke Zlatým křížům.

Lidé, stejně jako vy, se mně často ptají, jestli se dívám, jak mně sestřička na transfúzním oddělení zavádí jehlu do mé paže, jestli bych nejraději neutekla. Neudělala jsem to ani poprvé a nikdy po tom. Klidně se na vpíchnutí jehly do žíly dívám," řekne s úsměvem paní Alena. Pokud prý člověk neupadá do mdlob, když si zapíchne do prstu třísku, tak by měl odběr, při němž se zhruba za patnáct minut naplní vak 450 mililitry krve, bez problémů zvládnout.

„Jsem vášnivá čtenářka, především detektivek. A ty si čtu i při vlastním odběru krve nebo plazmy. Její odběr ale trvá kolem 45 minut. Sestřičky na transfúzní stanici sledují stav dárců krve při odběru i po něm jako ostříži," tvrdí nositelka Zlatého kříže I. třídy, která má krevní skupinu A1 B+.

Přiznává, že se tu a tam setká na transfúzním oddělení s tím, že se dárci, který sedí v občerstvova­cí místnosti, udělá nevolno a někdo třeba i omdlí. „Já, díky Bohu, takové problémy nikdy neměla. Ráno dávám krev a večer už jdu do jedné hlucké firmy na noční směnu," řekne hrdě dárkyně, v jejíchž dárcovských šlépějích jde její dcera Marcela Žajdlíková.

A o vzkazuje držitelka Zlatého kříže I. třídy lidem, kteří s dárcovstvím váhají? „Pokud je někdo zdravý, tak nemusí mít žádné obavy. Nikdo z nás totiž neví, kdy on sám nebo někdo jemu blízký bude potřebovat krev nebo léky z krevní plazmy. Jednou z výhod darování krve je i to, že se dárce zdarma dozví, jakou krevní skupinu má," vysvětlila paní Alena. Dále je podle ní výhodou, že dárce je pravidelně vyšetřen a to zcela zdarma. Při pravidelném odběru plazmy ví, jak si jeho krev a potažmo i jeho zdraví stojí. Kdy jindy je možnost bezplatného vyšetření v takovém rozsahu.

Nikdy jsem se nepídila po tom, kolika lidem a koho moje krev zachránila, ani jsem se dosud s žádným obdarovaným mou krví nepotkala. „Určitě by to mohlo být zajímavé setkání a měli bychom si co říci," pohrává si s myšlenkou Alena Žajdlíková.