Proč opouštět rodné hnízdo, když maminka vaří stejně nejlíp?

Ty sis zase nevzal rukavice? Proboha, Jirko, jsi přece dost starý, abys věděl, že do mrazu musíš nosit rukavice! A utři si nos, už ti z něj zase teče… Takovýto proslov by vás nepřekvapil, pokud by dotyčnému Jirkovi bylo pět let. Ale ouha, proti vám kráčí pohledný třicetiletý muž a vedle něj o generaci starší žena.

Podle socioložky Jiřiny Šiklové jsou na vině syndromu „mamánek“ rodiče. Zejména matky, které místo aby své děti připravily na samostatnou existenci ve společnosti, postavily si na jejich životě smysl vlastního bytí. „Jenže děti tu nejsou kvůli mně, ale kvůli světu, do kterého je mám přivést,“ říká Jiřina Šiklová.

Dívky odcházejí dřív

Proč se stále mluví o „mamáncích“ – tedy o mladých mužích, a ne o dívkách? Podle psychoterapeutky Johany Kroupové zůstávají chlapci většinou doma déle než dívky. Ty se osamostatňují dříve. Muži jsou pohodlnější a péči rádi přijímají, takže pokud je i z matčiny strany vůle být pečovatelkou, nemusí z rodiny nijak spěchat.

Věková hranice, kdy mladí Evropané odcházejí od rodičů, stále stoupá. Extrém v tomto případě představují Italové, kteří se máminy sukně mnohdy drží až do pětatřiceti. To vedlo tamějšího ministra veřejné správy Renata Brunetta k myšlence prosadit zákon, který by nařizoval obyvatelům Apeninského poloostrova v osmnácti letech opustit rodný dům.

Takového zákona se v Česku zřejmě nedočkáme, i zde ale přibývá mladých lidí, kteří žijí i ve třiceti se svými rodiči. Podle šetření agentury GfK jde přibližně o sedmnáct procent třicátníků.

„Já jsem odešel z domu až v jednatřiceti, a bylo to pozdě,“ přiznává Tomáš, nejstarší ze tří sourozenců. S rodiči si rozuměl a rozumí dodnes, problém byl s babičkou, která s nimi žila v rodinném domku a odmítala vidět, že její vnuk je dospělý. Nelíbily se jí jeho záliby v historických zbraních a později i v historickém šermu a v žánru fantasy. Ještě méně pak jeho víkendové odjezdy za kamarády podobného zaměření, které si našel přes internet. „V našem maloměstě jsem byl do té doby v podstatě sám,“ vysvětluje Tomáš, jehož život se přestěhováním do malé garsonky výrazně změnil.

A co zbývající dva sourozenci? Sestra, byť nejmladší, si hned po střední škole našla zaměstnání v hlavním městě a za rodiči přijíždí na víkend zhruba jednou za měsíc. Zato prostřední bratr, kterému se třicítka rychle blíží a který už deset let pracuje v dobře prosperujícím internetovém oboru, se vylétnout z hnízda zatím nechystá. Proč také?

Doma má plný servis – jídlo i vyžehlené oblečení. Otec zastane práci kolem domu víceméně sám a Štěpán tak žije velmi pohodlným životem. „Odstěhovat se? Proč?“ kroutí nechápavě hlavou.

Dotěrné otázky

Doba, kdy mladí lidé zůstávají v domácnostech svých rodičů, se prodlužuje ve všech civilizovaných zemích. Spolu s prodlužující se přípravou na zaměstnání totiž roste rozdíl mezi fyzickou na jedné straně a psychickou i sociální dospělostí na druhé. A především mladí muži si na domácí „hotel se službami all inclusive“ velmi rychle přivyknou a nechce se jim ho opouštět ani po promoci na vysoké škole.

Jenže každá mince má dvě strany. Rodiče svého syna, byť mu už táhne na třicítku, pořád vidí jako dítě. Jak také jinak, když se životní role zatím v ničem příliš nezměnily? Potom musí mladý muž počítat i s otázkami „Kam jdeš? A kdy se vrátíš?“ V nejhorším případě dokonce i „Vzal sis čistý kapesník?“

Takový režim však dospělosti a samostatnosti člověka příliš nesvědčí, a to ani v případě, že tolerantní rodiče respektují občasné přespání přítelkyně v jeho pokoji.

Jenže jakmile se vyskytne nějaký problém, jsou matka s otcem vždycky po ruce. Ať už jde o placení složenek, rozbité auto nebo přečerpané konto na bankovním účtu. „Mamánek“ zkrátka nemá šanci přijmout za své chování plnou odpovědnost, a to i s rizikem, že se ne všechno musí vždycky povést.

Že taková výbava potenciálním partnerkám příliš neimponuje, je nasnadě. Michaela s mužem tohoto typu chodila půl roku a podobnou chybu opakovat nechce. Dnes k tomu říká:

„Bylo mu sedmadvacet, jenže pokud jsem ho chtěla vidět, tak jen o víkendu, v přesně stanovenou dobu, kterou mu určili rodiče. Když jsem chtěla, aby přespal u mě, tak se musel samozřejmě nejdřív dovolit doma. No a když jsem byla u nich na návštěvě, tak si jeho rodiče povídali jen s ním a mě naprosto ignorovali.“

Svatba nepomůže

Samozřejmě i „mamánek“ může potkat tu pravou a odstěhovat se k ní, případně si zařídit hnízdo úplně nové. Potenciální partnerka však musí počítat se dvěma riziky.

První z nich je, že maminka bude mít ve všem přednost a ve všem pravdu. Pokud přijmete nabídku bydlení v jejich, byť dvougeneračním rodinném domku, bude rozhodovat o barvě závěsů na oknech i o vašem programu na víkend. Nepočítejte přitom s tím, že by se vás váš partner zastal – vždyť „maminka to ví určitě lépe“. Ale ani bydlením jinde si příliš nepomůžete. Stejně vám bude dávat množství nevyžádaných rad, jak zařídit byt a co vařit k nedělnímu obědu.

Druhé riziko se týká chodu domácnosti. Pokud nebyl váš muž zvyklý podílet se na domácích pracích u rodičů a samostatný život si nikdy nevyzkoušel, očekává zřejmě stejný servis i v novém vztahu. Nepočítejte tedy s tím, že by doma někdy vyluxoval nebo umyl nádobí. Také o včasné placení účtů se budete muset starat sama, stejně jako o to, aby měl každé ráno do práce vyžehlenou čistou košili. To přece vždycky dělala maminka…

„Místo aby si mladý člověk zkusil žít sám, než si najde partnera, tedy řešit sám různé problémy, podlehne tomu, že se mu doma daří daleko lépe, než kdyby měl někde platit nájem a živobytí. Výsledkem ovšem je, že po svatbě, případně sestěhování se s partnerem, se mu najednou daří hůř, což si mylně vysvětluje jako důsledek partnerského soužití,“ vysvětluje Jiřina Šiklová.

Partnerské vztahy se totiž pro „mamánky“ najednou stávají „zhoršením životního prostředí“, jejich přítelkyně či manželky zase plní ordinace rodinných terapeutů. Pomoci může snad jen velká trpělivost a diplomatický takt.

Rady pro partnerky