VYBERTE SI REGION

Psycholog: Když dítě pláče, je to normální

Tragická událost ve žďárské střední obchodní škole, kde po útoku psychicky nemocné ženy přišel o život šestnáctiletý chlapec, a dvě o rok starší dívky byly zraněny, vyvolala značný nápor na psychiku tamních studentů. Ať už byli přímými svědky konfliktu, anebo zrovna seděli ve třídách a dlouhé desítky minut si mohli jenom domýšlet, co se ve škole děje. Podle policejního psychologa Jana Pokorného, který se otřeseným studentům ve škole společně s dalšími členy týmu krizové intervence věnoval, se drtivá většina mladých lidí se závažnou stresovou situací vyrovná bez následných psychických problémů.

25.10.2014
SDÍLEJ:

Podle policejního psychologa Jana Pokorného by rodiče měli svým dětem umožnit se s prožitým traumatem vypořádat po svém. Netlačit na ně, ale být jim k dispozici, pokud jejich potomci budou chtít o problému hovořit.Foto: Deník/Lenka Mašová

Jak studenti ve škole reagovali, když jste mezi ně přišel?

Studenti, mezi kterými jsem byl hned od začátku, se chovali tak, jak se lidé obvykle v podobných silně zátěžových situacích chovají. Spíše mě pak trochu překvapily reakce některých rodičů, u nichž se projevily hned dva extrémy.

Jaké?

Prvním extrémem byli rodiče, kteří, když s nimi chtěla jejich dcera o neštěstí ve škole hovořit, toto odmítali. S tím, že oni u toho nebyli, dceři se nic nestalo, že už je to pryč a ať se na všechno snaží rychle zapomenout. Druhý extrém zase představovali rodiče, kteří se naopak dívky, jež je spíše uzavřená a nejdříve hovořit nechtěla, neustále vyptávali. Jak to všechno bylo, jak se cítí a jestli něco nepotřebuje, kam jde, co bude dělat… Oba tyto extrémní přístupy, což si sami rodiče v té chvíli nemusí uvědomit, mohou u dospívající mládeže vyvolat další trauma.

Co tedy rodiče mají dělat jak se ke svým dětem, které prožily velice traumatizující událost, chovat?

Každý rodič zná své dítě, takže by měl intuitivně vytušit, kdy si chce povídat, a v tom případě si na něj udělat čas a poslouchat ho. Stejně jako na něj netlačit, když se mu do řeči nechce. Podstatné je, že dítě ví, že rodič je s ním a když bude chtít, může k němu přijít a svěřit se. Vznik posttraumatické poruchy může podpořit i nejistota rodičů, kteří neví, jak se k dítěti, které prožilo něco tak tragického, chovat. Často proto kolem něj chodí po špičkách, jako by bylo nemocné, mluví vyhýbavě, nebo vůbec, aby ho nerozrušili, prostě se chovají naprosto nepřirozeně. Dítě to stresuje ještě více, uzavírá se do sebe, a protože se samo se situací neumí vyrovnat a problémy v sobě potlačuje, po několika měsících může skončit v péči psychiatra.

Vše o tragédii ve Žďáru nad Sázavou najdete ZDE

Kdy je tedy s dítětem vhodné vyhledat následnou podporu psychologa?

Pokud vystresované dítě několik nocí nespí a pláče, protože se mu událost stále vrací na mysl, není to nic nenormálního. Někdy mám dojem, že dnešní doba s sebou přinesla i obecný názor, že jakmile někdo pláče, není to v pořádku a měl by se neprodleně začít léčit. Není však nutné dítě hned posílat k psychiatrovi pro léky na uklidnění, protože jeho reakce je přirozená, nejedná se o nic patologického. Stačí, aby mělo možnost a prostor se s problémem nějak vypořádat. Někdo o tom bude chtít mluvit s rodiči, jiný s kamarády, další se s traumatem zase bude chtít vypořádat prostřednictvím psaní deníku, napíše to na facebook, půjde si zaběhat, anebo třeba na ryby. Někdo se s tím vyrovná rychleji, jinému to trvá déle. Jenom malé procento lidí musí vyhledat pomoc psychologa, psychiatra či v krajním případě skončí v léčebně.

Mohou se studenti podpořit i sami mezi sebou?

To se dělo hned od začátku, proto jsme také doporučovali, aby děti šly na druhý den do školy. Někteří rodiče by je sice raději nechali doma „v klidu", jenže proč? Lépe jim bylo ve škole se spolužáky, kteří se vyrovnávali se stejným negativním prožitkem. Vzájemně se drželi, plakali spolu, objímali se a poskytovali si tím psychickou oporu byli v tom všem zkrátka spolu. Společně prožívané neštěstí je velice stmelilo.

Pokud skutečně budou děti nějakou další psychologickou pomoc potřebovat, kam se mohou obrátit?

Je domluveno, že mohou navštívit školního psychologa, anebo se po dohodě s rodiči obrátit na ambulanci v poliklinice.

Neobáváte se, že by studentům ve vyhledání odborné pomoci mohl zabránit ostych, anebo stud, protože se s traumatem nedokázali vyrovnat sami? Dost lidí má vůči psychologům či psychiatrům stále ještě předsudky…

Myslím si, že ne. Za ty čtyři dny, co jsem ve škole byl, jsem mluvil snad se všemi studenty výhodou bylo, že zpočátku jsme tam byli s kolegy z intervenčního týmu. Čekal jsem, že to bude horší, protože děti do té doby nevěděly, co by si s psychologem povídaly. Pak ale samy zjistily, že na tom nic „nenormálního" není. Třetí a čtvrtý den už mě ve škole studenti ráno zdravili a někteří se sami ptali, jestli se za mnou mohou po hodině zastavit, protože by chtěli něco probrat.

Autor: Lenka Mašová

25.10.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies