VYBERTE SI REGION

Rozhovor s Terezou Maxovou: První návštěva v "kojeňáku" byl obrovský šok!

Dobyla módní svět, procestovala kus světa, vdala se a porodila dvě děti. Celkem nic výjimečného. Modelka Tereza Maxová ale také založila nadaci a rozhodla se pomáhat dětem."V duchu by mě nenapadlo, že založím nadaci, která bude mít dlouhodobé trvání," říká maminka dvou dětí.

27.10.2009 3
SDÍLEJ:

Tereza Maxová. Ilustrační foto.Foto: DENÍK/Jiří Sejkora

Pamatujete si ještě na svou první návštěvu v kojeneckém ústavu? Věděla jste už tehdy, že založíte nadaci?
V té době jsem o nadacích nevěděla vůbec nic, žila jsem si spokojeně v zahraničí a dělala si svoji práci. Z počátku jsem chtěla jen někomu pomoct a ani v duchu by mě nenapadlo, že založím nadaci, která bude mít dlouhodobé trvání.

Jak vás vůbec napadlo darovat peníze?
Ve Spojených státech, kde jsem tehdy žila, se pravidelně přispívá na různé organizace. Ale většinou se to dělá takovou neosobní formou, například před Vánoci každý vypíše šek a peníze se posílají různým charitativním organizacím.

Co mi však chybělo, je informace, kam peníze konkrétně jdou a komu pomohly. Proto jsem se rozhodla navštívit kojenecký ústav a na vlastní oči se přesvědčit, co potřebují. První návštěva byla pro mě obrovský šok.

V jakém smyslu?
Myslím si, že tahle návštěva zanechá něco na každém, kdo poprvé vstoupí do podobného ústavu, a sám vyrůstá v normálním rodinném prostředí. Najednou nemůžete jen tak odejít a tvářit se, že tak to prostě je, že já mám štěstí a někdo to štěstí holt nemá. To mi přišlo nefér.

V době, kdy jste se začínala zajímat o konkrétní pomoc dětem, jste ještě sama děti neměla. Nastartovalo vás to nějak v tomhle směru?
Já jsem vždycky chtěla mít svou rodinu. Když se mi pak narodil syn Tobiáš, najednou jsem si více uvědomila, kolik času s ním trávím, kolik úsilí, péče, lásky mu věnuji. A že není normální, že je tolik dětí, které tu pozornost nemají.

Zvláště u malých dětí je hned poznat, že s nimi rodiče tráví čas. Takové dítě dobře prospívá, začíná brzo mluvit a chodit. Dítě z ústavu takové podněty bohužel nemá, a tím pádem se opožďuje jeho fyzický a psychický vývoj.

Setkáváte se s dětmi osobně? Říkají vám, co si přejí nebo co je trápí?
Spousta projektů vznikla dokonce na základě dětských podnětů. Děti v domovech touží úplně po jiných věcech, než by si pro ně představovala obstarat paní ředitelka, která se stará o každodenní chod ústavu. Taky nejde vždy jen o materiální pomoc, ale i o přání někam se podívat, něco se naučit.

Jednou jsme navštívili dětský domov v Ostravě pro předškolní věk a děti měly napsat na lístečky, co si přejí. Hodně dětí si přálo vidět nejrůznější filmy počínaje Krtečkem až po Tři veterány.

Jiný, asi šestiletý klučina zase řekl, že jemu už se to přání splnilo, když přijela teta Tereza. Tak to mě potěšilo.

Děti, které nemají své vlastní rodiny, vás tedy většinou berou jako tetu?
Protože jsem často chodila do kojeňáčků, trávila s nimi víc času a nosila bílý plášť, byla jsem pro ně teta. Pro ně byl ale teta i můj brácha nebo řidič sanitky.

Člověk se nemůže divit. Ony málokdy přišly do kontaktu s mužskou tváří, protože v ústavech jsou v drtivé většině ženy, takže každý blízký člověk pro ně byla v podstatě teta nebo máma. Najednou si uvědomíte, že to, co je pro nás každodenní realita a běžná věc, ony nemají šanci poznat. To mi přijde nefér.

A ti starší, kteří už pochopili realitu?
U těch starších je to složitější. S mnohými se navazuje komunikace těžko a nevědí, jak se o té „své“ realitě bavit. Ale to asi k dospívání patří. Většinou mě ale berou jako kámoše a někoho, kdo se s nimi baví, kdo se o ně zajímá a kdo má chuť jim pomoct.

Nežárlí na vás někdy váš syn Tobiáš, že se jeho maminka věnuje úplně cizím dětem?
Když byl ještě úplně malinký a já jsem si chtěla pochovat v kojeňáčku nějaké mimčo, začal plakat, protože mu připadalo, že mu někdo vezme mámu. To je ale reakce zdravého dítěte, které zná dobře své blízké. Bohužel, děti v kojeňáčku nikoho jen pro sebe nemají, a tak jim chybí pochování a lidská blízkost. Tobíkova žárlivost byla tehdy přirozená.

Samozřejmě, když už byl Tobík větší, tak jsem po něm chtěla, aby nějakou hračkou nechal pro děti z děcáčku, že jim ji přineseme, a on to vždycky nějak ošulil a vybral buď rozbitou, nebo tu, která už se mu nelíbila. Tak jsem ho šupem vrátila do pokojíčku, aby se znovu podíval po jeho oblíbené hračce, nebo s ním půjdu já, čehož se obával.

Dneska už je zase starší, a protože je k tomu vedený, se spoustou nápadů jak pomáhat přichází sám.

A jak to chce dělat?
Jednak v mezinárodní škole, kde mají spoustu charitativních bazárků, nebo nedávno se díval na nějakou reklamu o zvířatech v útulcích a chtěl jim posílat dvě libry týdně. Byl to sice dobrý pokus, ale místo aby sáhl do svého prasátka, chtěl, abychom ho založili. Takový menší domácí fundraising.

Letos se vám narodila dcera Mína a Tobiasovi přibyla sestřička. Máte vůbec čas si při všech pracovních povinnostech užívat mateřství?
Je to pro mě náročnější v tom, že musím skloubit mateřské povinnosti s těmi ostatními, které jsou pro mě ale taky příjemné, takže si nestěžuji. Míně jsou teprve čtyři měsíce, ale cestování zvládá hravě.

V Čechách jsem spojila příjemné s užitečným. Kromě nadačních akcí jsem navštívila celé své české příbuzenstvo. Dneska jsem vstávala v šest, abych všechno stihla, ale není to žádná tragédie.

Jsem na tom lépe než některé jiné mámy, které mají práci a zároveň malé děti. Mám doma spoustu pomoci a taky svobodu jak finanční, tak i co se týče času.

Pomáhá vaše nadace také starším dětem? Myslím ty, které brzy opustí brány dětského domova a které jistě také potřebují pomoct.
Před dvanácti lety jsme pomáhali těm nejmenším dětem z kojeňáčků. Ale samozřejmě velký problém nastává v období, kdy děti dospívají a čeká je odchod z dětského domova.

Děti v děcáčku nemají kontakt s každodenní realitou a je to nejzranitelnější skupina obyvatel ve chvíli, kdy opouštějí bezpečí ústavu a nevědí, co je čeká.

Běžné věci jako najít si práci, byt, postarat se o sebe jsou najednou nepřekonatelným problémem. Děti, které žijí v úplné rodině, tyto věci znají. Vidí, jak rodiče řeší dennodenní radosti i starosti. Mají se na koho obrátit, když jsou v nouzi.

Co konkrétně tedy vaše nadace dělá?
Podílíme se na vzdělávacích programech, v rámci kterých se snažíme dětem pomoct jak výběrem povolání, tak s dostudováním, což jim pomáhá připravit se na odchod s dětského domova.

Nově teď například vzniklo rodinné centrum při dětském domově v Novém Strašecí kousek od Prahy. V tomto ústavu jsou ideální podmínky pro spolupráci jak s krajem a sociálními pracovníky na straně jedné, tak rodinami (ať už biologickými či náhradními) a dětmi na straně druhé.

Myslím, že je to dobrý příklad, jak snížit počet dětí v dětských domovech. Děti pak mohou jít zpátky do své rodiny nebo do náhradní péče a zbude tam už jen malá část dětí, které se nemají kam vrátit, protože jejich rodina je nefunkční.

To je také mnohdy těžké vysvětlit i lidem, kteří nám přispívají, že pomoc není důležitá jen pro ta nejmenší miminka a že nestačí jen peníze na pořízení kočárků do kojeneckých ústavů.

Stejně tak je důležité podpořit pěstounskou rodinu nebo zabránit zbytečnému odebrání dítěte z biologické rodiny.

Jak tedy mohou lidé pomáhat?
Tak mohou pomoci finančně, protože každá koruna pomáhá. Nadace v podstatě zajišťuje financování mnoha projektů, které by se jinak nemohly konat. Proto finanční pomoc je tou, která je velmi vítána. K dlouhodobějším projektům patří arteterapie, vzdělávací projekty nebo stipendia pro děti z ústavů. Dále pomáháme pěstounským rodinám nebo terénním pracovníkům, kteří docházejí do sociálně slabých rodin a pomáhají zlepšit rodinnou situaci a udržet děti v rodinách.

Když někdo chce podpořit naši činnost, může poslat libovolný příspěvek, nebo si koupit něco z kolekce TERIBEAR či Oriflame dětem. Každá pomoc se počítá a jsme za ni velmi vděčni.

Většina národa vás zná především jako úspěšnou modelku. Ovlivnila práce ve vaší nadaci vaše postavení ve světě modelingu?
Jestli něco charita ovlivnila, tak rozhodně mě. Člověk si srovnal žebříček svých hodnot. Zbytečně si nestěžuji a povznáším se nad malichernostmi. Vážím si toho, že mám dvě zdravé děti, spokojenou rodinu a že jsem měla dětství, na které mám spoustu krásných vzpomínek.

Co se týče modelingu, myslím, že mě lidé neberou jako panenku, na kterou navlečou hezké oblečení. Zajímá je, co dělám a jak využívám svět módy pro dobrou věc. Naše přehlídka jednou ročně je důkazem toho, že i oni nejsou lhostejní a chtějí pomoci.

VIZITKA TEREZY MAXOVÉ

Narodila se 31. srpna 1971 v Pardubicích.

V roce 1989 se jako sedmnáctiletá zúčastnila konkurzu modelingové agentury, odjela do Paříže a začala pracovat jako modelka.

Kvůli práci v modelingu přerušila i studium práv, které bylo jejím snem.

V roce 1997 začala intenzivně pomáhat opuštěným dětem.

Má devítiletého syna Tobiáše a čtyřměsíční dceru Mínu, společně s přítelem žije v Monaku.

V den našeho rozhovoru obdržela pro svou nadaci finanční dar ve výši jednoho a půl milionu korun z rukou generálního ředitele společnosti ACE European group Jiřího Schnellera.

Autor: Lenka Vašková

27.10.2009 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V prosinci končí jízdné v pražské MDH i čipové karty opencard

Praha - V prosinci končí roční kupon na jízdné v pražské MHD téměř 22 tisíc lidí, v lednu dvojnásobku. V tomto období končí platnosti také 165 tisíc čipových karet opencard. V tiskové zprávě o tom informoval pražský dopravní podnik.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies