VYBERTE SI REGION

Oběti pádu keňského letadla nalezl tým v bahně

Reportáž o hledání mrtvých ze zříceného letadla v africké džungli

14.5.2007
SDÍLEJ:

Zbytky mobilních telefonů nalezených na místě havárie letadla v kamerunské pouštiFoto: REUTERS/Finbarr O'Reilly

Mbanga Pongo - Naši novinářskou touhu dostat se na místo letecké havárie, při níž minulý týden v Kamerunu zahynulo 114 lidí, poněkud tlumila obava, co najdeme, až tam skutečně dorazíme.

Jakékoliv místo neštěstí je zákonitě hrůzné.

Tohle však vypadalo hůř než většina ostatních, neboť trosky Boeingu 737-800 společnosti Kenya Airways, který krátce po startu z letiště v Douale večer 4. května ztratil spojení se světem, se následkem nezdařeného pátracího úsilí podařilo lokalizovat až po dvou dnech.

Tip: Více informací o pádu letadla čtěte ZDE

Tropické horko na místě ztroskotání a páchnoucí mangrovový močál obklopený hustým pralesem způsobily, že se těla začala rozkládat velmi rychle.

Kamerunští vojáci umožnili reportérům a fotografům přístup na místo teprve poté, co je přinutili šest hodin čekat na sálajícím slunci. Vojáci přitom působili dojmem, že jim na prosazování vlastní autority záleží více než na pomoci při vyprošťovací akci.

O osud nešťastného letadla byl značný mezinárodní zájem, poněvadž na jeho palubě byli pasažéři z více než 20 zemí.

Jedním z nich byl i dopisovatel agentury Associated Press z Nairobi, Brit Anthony Mitchell, který se po splnění jednoho pracovního úkolu vracel domů do Keni.

Osobně jsem Anthonyho neznal, ale mnoho mých přátel a kolegů ano. Kdykoliv novinářská komunita přijde o někoho ze svých řad, pociťuje hlubokou ztrátu a nevěřícnost, které jdou daleko za hranice obvyklého smutku z lidské tragédie.

Novináři pracující v Africe čelí rizikům často.

Trmácet se vzadu na rozhrkaném náklaďáku se vzbouřenci projíždějícími přes odlehlou válečnou zónu v poušti nebo sedět na bedně s granáty v rozpadajícím se vojenském letadle, které kodrcavě brázdí vzduch vysoko nad džunglí, to vše je součástí naší práce.

Často informujeme o událostech obsahujících smrt a někdy používáme drsný humor, abychom se s tím vyrovnali.

Toho dne se však žádné vtípky neozývaly.

"Musím to vidět"

Místní i zahraniční žurnalisté si namáhavě klestili cestu k místu neštěstí: brodili se po kolena v bahně, chytali se mokrých šlahounů nebo si pomáhali holemi v podobě osekaných větví.

Ze všeho nejdříve nás udeřil do nosu zápach. Z pronikavého aromatu rozlitého leteckého benzinu a rozkladu se několika novinářům udělalo špatně. Někteří dokonce omdleli.

Nejednou jsem si kladl otázku, proč je tak příšerný úkol nezbytný. Obtěžujícím vojákům jsem na ni odpovídal tak, že je důležité, aby lidé viděli, co se stalo.

V duchu jsem se však sám sebe ptal, zda je to skutečně pravda. Čemu prospěje, když tohle lidé uvidí?

Odpověď se dostavila v podobě tiché přítomnosti Kamala Šáha, dvaatřicetiletého Keňana, jehož třicetiletá manželka Meera se ve ztroskotaném letadle vracela z krátké služební cesty.

Protože rodinní příslušníci na místo havárie nesměli, vydával se Šáh za novináře, aby tam získal přístup.

A zatímco my jsme se věnovali své práci, Šáh pomalu a mlčky postupoval páchnoucím blátem mezi zkroucenými kusy kovu, kořeny stromů, roztrhanými svršky, mrtvým hadem a dalšími troskami.

Po několika hodinách ke mně přistoupil, celý zablácený a zpocený. Nějakým způsobem se mu z toho marastu podařilo vytáhnout manželčinu kabelku.

"Znamená pro mě strašně moc, že jsem ji našel, že jsem viděl její úsměv na fotce z legitimace," prohlásil a rty i ruce se mu přitom třásly.

Lidé chtějí podobné výjevy vidět, aby pochopili. Některé věci je přesto lépe nefotografovat.

Mezi troskami ležely i předměty soukromé povahy: rodinné fotografie s usměvavými lidmi, blahopřání k narozeninám, intimní dopisy a identifikační dokumenty. Ukázat tyto osobní věci by bylo příliš drásavé.

Práce fotografa umožňuje určitý odstup od tématu, protože se snažíme sdělit příběh prostřednictvím snímků.

Když jsem však v jednom okamžiku sděloval naší dakarské pobočce podrobnosti k reportáži, zadíval jsem se pod sebe a zjistil, že moje noha ponořená v bahně stojí na kusu mrtvoly.

Pocítil jsem odpor, ale ještě více výčitky svědomí.

Kdo to byl? Něčí matka, členka posádky, žena cestující za milencem? Nemám jak se to kdy dozvědět.

Nakonec se všechno utopí v bahně. Myšlenky na naši smrtelnost ovšem nikoliv.

14.5.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies