Tony Blair odchází obdivován i nemilován

Právě ti ji nyní hrají naplno a právě o něm - Blair 1. května oslaví deset let v úřadu a zároveň začne poslední etapa jeho "dlouhého sbohem", tedy postupného odchodu z funkce, který ohlásil loni na podzim a dokončí letos v létě.

Blair stejně jako jeho konzervativní předchůdkyně Margaret Thatcherová zvítězil ve třech volbách po sobě - což pro labouristického premiéra je historické prvenství. Na rozdíl od Thatcherové ale nejspíš nedotáhne jejích 11 a půl roku v úřadu.

Před deseti lety nastoupil do Downing Street jako jeden z nejmladších premiérů s elánem a slibem, že bude vládnout pro všechny Brity. I když průzkumy mínění ukazují, že většina voličů si nyní už přeje jeho odchod, není pochyb, že se mu za deset let podařilo možná více, než si mnozí dokázali představit.

Tony Blair dokázal, že Labouristická strana dokáže úspěšně řídit ekonomiku. Podle kritiků na labouristické levici při tom stranu navždy zničil, podle jiných modernizoval a přizpůsobil 21. století dříve, než to udělaly jiné strany nejen v Británii, ale i v Evropě. I když jeho "třetí cesta" má mnoho kritiků, není pochyb o tom, že z britské politické debaty prakticky vypudil ideologické pojmy jako pravice a levice a zaměřil ji na efektivitu státních služeb, účel, pragmatismus.

Stejně jako Margaret Thatcherová si mohla pochvalovat, že Blair ji v některých bodech kopíruje, a tak jí složil vlastně největší kompliment, může Blair dnes poukázat na to, že nynější konzervativní vůdce a nástupce Thatcherové David Cameron se snaží v mnohém kopírovat právě jeho.

"Blairův triumf není v tom, že posunul Labouristickou stranu z extrémně levého křídla do středu, ale v tom, že pojmy levice, pravice a střed prostě zrušil," říká profesor Essexské univerzity Anthony King. "Pole, na kterém se odehrává politika, se prostě posunulo," napsal Blair ve vlastním hodnocení politického desetiletí, které rozdal poslancům.

I když Blairovým hlavním cílem bylo měnit Británii, není pochyb, že do jisté míry změnil svět. Pro mnoho lidí zůstane zapsán jako spoluautor nynější krize v Iráku, i když mnoho lidí už zapomnělo, že Blair svou teorii mezinárodních intervencí vyslovil již v projevu v Chicagu v roce 1999.

Od nástupu do úřadu poslal britské vojáky do Kosova (1999), Sierry Leone (2000), Afghánistánu (2001) a Iráku (2003). První tři zásahy se považují za převážně úspěšné. O názoru na Irák platí pravý opak. "Jsem hrdý intervencionista," říká ale i dnes Blair, podle něhož jsou jeho rozhodnutí zasáhnout založena na doktríně mezinárodního společenství, jehož každý člen nese odpovědnost a musí se jí zhostit.

Každodenní zabíjení v Iráku pro mnohé definuje Blaira i jeho zahraniční politiku. Pro některé to byla akce, za kterou by měl být jednou souzen. Královský institut pro mezinárodní záležitosti nedávno v analýze napsal, že Blairovo selhání spočívá v tom, že nedokázal americkou vládu George Bushe v ničem významném ovlivnit, a to navzdory britským vojenským, finančním a diplomatickým obětem. Mnoho Britů si myslí něco podobného, i když zásah v Iráku zde stále není tak nepopulární jako v mnohých jiných evropských zemích. Nicméně 58 procent Britů ho nyní považuje za největší Blairovu chybu.

Konflikt, který se mu naopak vyřešit podařilo, je Severní Irsko, kde po létech zavilé nesnášenlivosti převažuje snaha o hledání politických řešení, a to hlavně díky nasazení, s jakým o řešení bojoval Tony Blair. Premiér dokázal také znovu roztočit globální jednání o možných společných akcích proti změnám klimatu a prosadit nový přístup vyspělých států k pomoci Africe.

Jedním z Blairových diplomatických cílů bylo dovést Británii "do středu" rozhodování o Evropské unii. Není pochyb o tom, že Británie dnes už není neustále na okraji a proti všem jako dříve, ale její vliv nedosahuje tam, kam premiér chtěl dojít. Zčásti je to důsledkem rozporů kolem Iráku, zčásti politikou jiných zemí, kterým není britský vliv po chuti. Zčásti pokračující britskou pragmatickou skepsí, která má ale zejména po vstupu deseti nových členských zemí a po prohře snah o velkolepou ústavní smlouvu mnohem více zastánců, než když Blair nastoupil do Downing Street.

Z britského hlediska je ale právě nyní EU na novém začátku - německá kancléřka je Londýnu více nakloněna než její předchůdce a Francie bude mít nového prezidenta a novou dynamiku.

"Tony Blair bude mít obrovský politický odkaz. O tom není pochyb. Potíž je, že v ní budou velké neúspěchy vedle velkých úspěchů a rozhodnout bude muset historie," soudí profesor King.