Proč se to, pane velvyslanče, považuje za takový průlom, když například bývalý premiér Nečas neřekl letos v únoru v bavorském parlamentu nic jiného než to, co stojí v 15 let staré česko-německé deklaraci?
Slova z deklarace byla důležitá, protože tehdejší bavorský prezident Stoiber při jejím uzavírání prohlásil, že se jí Bavorsko necítí být vázáno. Napravit tuto nekomunikaci, toto nedorozumění mezi politiky se podařilo teprve po několikaletém diplomatickém procesu s řadou důvěrných schůzek. Teď panuje shoda: na minulost máme rozdílné názory, ale nebudeme tím zatěžovat vzájemné vztahy.

Jaký vztah máte k Bavorsku vy osobně?
Mimořádný. Jednak byl mnichovský konzulát po listopadu 1989 mojí první štací, což diplomata vždycky poznamená. Bavorsko přijalo spoustu našich lidí, kteří utíkali z nesvobody. A kromě toho máme k Bavorům podle mě nejblíž, smějeme se stejným vtipům, jíme stejná jídla, pijeme pivo. O to víc pak člověka trápí, když politické reprezentace spolu nejsou schopny komunikovat. Nedorozumění v česko-bavorských vztazích jsem pociťoval jako černou díru v Evropě.

Někteří čeští politici říkají, že z protokolárních důvodů by měla Praha jednat jen s Berlínem, a nikoli s Mnichovem. Neměl jste s tím problém?
To mě, přiznám se, trochu trápí, když slyším, že co se máme co bavit „s hejtmanem saského nebo bavorského kraje". Přitom je ten „bavorský kraj" skoro stejně velký jako ČR, má čtyřnásobný HDP, na 32 procentech německo-českého obchodu se podílí skoro 30 procenty a pro ČR je nejvýznamnějším hospodářským partnerem na světě.

Co se s tím dá dělat?
Je nutné proti tomu bojovat, protože jsou to klišé. Potvrdilo se mi, že cesta do Berlína vede přes Mnichov. A to za všech německých vlád, i za koalice sociálních demokratů se zelenými. Jakmile nejsou v pořádku vztahy mezi Prahou a Mnichovem, běhají němečtí politici za kancléřkou, ať s tím kouká něco udělat. Uvolněním vztahů s Mnichovem ulehčujeme vztahu s Berlínem.

Jak by se podle vás měly česko-německé vztahy rozvíjet?
Mám sen. O tom, že jednou budou fungovat německo-české vztahy jako třeba vztahy mezi Německem a Lucemburskem. Že i tady budou denně přes hranice pendlovat tisíce lidí. Jezdit za prací, brát se mezi sebou. Jenže když letíte letadlem nad Sárskem, tak je tam jedno město, jedna vesnice vedle druhé. A když letíte nad Šumavou, vidíte zelené plochy.

Takže je to otázka hustoty obyvatelstva?
Samozřejmě nejen to. Často se přehlíží, že když v Německu padlo v květnu 2011 přechodné období zákazu volného pohybu pracovních sil pro nové členy EU, musel jsem nejdřív Němcům vysvětlovat, že to s tím zaplavením německého pracovního trhu z ČR nebude tak horké. Ale ono se nakonec ukázalo, že je naše země ze všech osmi nových členů EU ve využívání těchto příležitostí až na předposledním místě.

Je to dobrá, nebo špatná zpráva?
Já tvrdím, že špatná. Svědčí to o malé mobilitě zdejší pracovní síly. Namítnout se dá, že se lidem asi daří dobře, když nemají zapotřebí jezdit do zahraničí. Pomatuju si ale svoji debatu, ještě jako náměstka, se zástupci automobilky Hyundai v Nošovicích, kdy jsme předpokládali, že zaměstnají lidi z širšího okolí. Prakticky nikdo ovšem nebyl ochoten dojíždět 50 km do práce, i když firma nabízela, že nasadí autobusy a bude lidi cestou sbírat.

Nemá malý zájem o práci v Německu příčinu i v klesajícím zájmu o němčinu už v českých školách?
Mám na to teorii, že nejde o nezájem dětí, ale rodičů. Se svou jedenáctiletou dcerou jsem nediskutoval, jestli se chce učit španělsky, nebo německy. Prostě jsem rozhodl, že bude chodit na němčinu. A to z jednoduchého důvodu: protože v Německu jí v nejhorším případě dají práci.