Nenecháme se kamenovat, říkají kosovští Srbové

Bydlí v kovových kontejnerech a ve vlastní zemi mají strach vyjít na ulici. Ze zarostlé tváře sedmapadesátiletého Srba Momira v kosovském městečku Gračanica je vidět strach a beznaděj.

Děsí se dne, kdy albánská většina vyhlásí v jihosrbské provincii Kosovo nezávislost. Mohlo by se tak stát už za deset dní, kdy má Evropská unie vyslat do provincie misi 1400 policistů a úředníků. Albánci berou misi jako záruku, že unie s vyhlášením nezávislosti souhlasí.

Gračanica je jeden z posledních ostrůvků poblíž metropole Prištiny, kde žijí Srbové a s obavami očekávají, co s nimi bude dál. „Nenechám se znovu vyhnat, Kosovo je můj domov, srbský domov. Ty bys z Prahy taky neutekl,“ říká hrdě Momir.

Má sedřené prsty a v otrhané kapse posledních zmačkaných 200 dinárů (asi 70 korun), se kterými musí žít co nejdéle to půjde.
Když mu říkám, že nezávislost se měla vyhlašovat včera (6. února) a že kosovský premiér Hašim Thači slíbil rovné zacházení s menšinami v Kosovu, ukazuje mi jizvu na zádech.

„Albánci mě a další rodiny vyhnali kameny z naší vesnice Novo Brdo. Zničili nebo obsadili domy a sebrali dobytek. Nechci to zažít znovu,“ třese se Momir při vzpomínkách na rok 1999. V bezpečí není ani teď. Už třikrát v jejich ghettu přistály Molotovovy koktejly.

Žije jako uprchlík, ale nikdo mu tak nemůže říkat. I jeho kontejner totiž stojí v Kosovu – tedy oblasti, která stále patří Srbsku, a tudíž uprchlíkem není.
„Tady už je všechno nezávislé, na hranicích provincie vás kontrolují, vytváří se vlastní zákony. Ale máme tu aspoň malý pocit jistoty, že spadáme pod Srbsko, které se nás nevzdá,“ říká číšník Stevo v kavárně Matrix.

Jeho měsíční plat je necelých sto eur, tedy 2560 korun. Přitom ceny jsou tu srovnatelné s cenami v Česku. I tak je ale Stevo za tu bídu rád.
Ve dvousettisícové Prištině není dopravní špička, protože tu nikdo do práce nejezdí. Nemá kam. V jedné z nejchudších oblastí Evropy je nezaměstnanost 70 procent.

Doly drahých kovů jsou zavřené, technika je nefunkční a zrezavělá. Mnozí lidé tu na vesnicích přežívají tak, že si vyměňují třeba slepici za sáček brambor.

Tu a tam se objeví honosné domy obložené mramorem.
„Ty si platí albánská mafie. Chtějí samostatné Kosovo, kterému se budou půjčovat peníze z celého světa oni si tu budou prát své špinavé peníze,“ nadává Stevo. Rozčiluje se i nad tím, že o víkendu nemohl volit srbského prezidenta. Zatímco jeho tři roky zesnulá babička na volebním seznamu byla, on nikoli.

Albánská recepční Rita v prištinském hotelu Afa, na kterém visí obří billboard „Na nezávislost jsme připraveni“, se snaží Srby uklidnit. „Menšiny Srbů i Goranců budou mít svá práva, musí ale chtít zúčastňovat se tu veškerého kosovského dění, nebýt na nás sprostí a budovat nové Kosovo, perlu Balkánu,“ dodává.

Na otázku, proč tedy minulý týden přejmenovali Albánci srbský název východního pohoří Šar Planina na Albánské Alpy, už mi ale odpovědět nedokáže.