Klaksony aut zmlkly. Albánci v Kosovu se ráno promrzlí probouzeli na chodnících a začali střízlivět z nedělních oslav vyhlášení nezávislosti na Srbsku. Rozjařená nálada byla najednou po ránu stejně chladná jako počasí v zasněžené metropoli Prištině.

Kosovští Albánci znervózněli. „Co když nás teď svět neuzná a vypukne chaos? Co s námi bude?“ ptal se řidič Kika Aliu. Krátce na to přichází zpráva, že Španělsko odmítlo Republiku Kosovo uznat.

V tu chvíli v kontejnerové kolonii v Gračanici, kde žijí v prorezivělých buňkách Srbové, jimž Albánci při etnických čistkách v roce 1999 vyplenily domovy a mnohým uprchlíkům vyvraždili celé rodiny, začínají stloukat transparenty a nakládat do aut srbské vlajky. „Šiptáři (hanlivý výraz pro Albánce) si tu nebudou mávat svými orlicemi, tady není žádné albánské Kosovo, tady je Srbsko. Jde se demonstrovat,“ zavelí Alexandar Drasić. Jak káže, tak se i stane.

V pravé poledne se jindy mrtvé městečko z ničeho nic vzbouří. Srbka Olgica Subotičová políbí dvěma prsty obrázek Slobodana Miloševiče – bývalého jugoslávského prezidenta souzeného za válečné zločiny a genocidu. „Slobo, tys jediný za nás bojoval,“ povídá si s jeho portrétem z doby těsně před jeho smrtí. Dřevěnou třískou zajistí dveře od svého kontejneru a vyráží před klášter. Je to místo, kde pět století žijí Srbové a brání se za zdmi potaženými ostnatým drátem případnému muslimskému útlaku.

Ani jeden Srb nezůstává doma, o holích se ke klášteru belhají i ti, kteří po výbuších při bombardování na konci devadesátých let přišli o část končetin. Mezi patnáctitisícovým davem projíždějí obrněné transportéry vojáků KFOR vyzbrojených samopaly. Nad klášterem létá vrtulník. Podobný protest s pálením albánské vlajky byl i v Mitrovici.

„Víte jak dlouho nás tady budou hlídat tihle vojáci a úředníci z EU?“ zastavuje mě jeden z mužů s transparentem „Rusko nás zachrání! Evropo, cos nám to provedla!“ Když mu odpovím, že soukromě odhaduji dvacet let, začne se smát. „Vy jste blázen, vojáci tu budou dva tisíce let, v Kosovu nikdy nebude klid,“ předpovídá muž, jehož rodinu prý Albánci před osmi lety kamenovali.

Na demonstranty občas z provokace albánské auto zatroubí. Z vojáků jde ale respekt. „Odejít od kláštera nesmí ani na vteřinu. Pro zdejší Srby je to posvátné místo, poslední dny se sem chodí masově modlit. Jako by měli strach, že klášter někdo vypálí, je vyženou a na jeho místě postaví muslimskou mešitu,“ vypráví Kosara Gavrilovičová, Američanka narozená v Bělehradu.

Dobrovolně odešla z Washingtonu, aby od roku 2000 pomáhala udržet pravoslavnou víru v provincii ovládané 90procentní většinou Albánců vyznávajících islám. Sama cítí, že radost Kosovarů, jak si zdejší Albánci říkají, vyprchala.

„Byla by to pro ně obrovská zrada, kdyby je najednou neuznalo více zemí a nikdy se nestaly samostatným státem. Pak by prokleli i jimi zbožňovanou Ameriku a znovu by vytáhli zbraně,“ myslí si Gavrilovičová.

O zradě najednou mluví Srbové i ve chvíli, kdy přijde řeč na Česko. „Jsme Slované a vy nás chcete zradit uznáním tohoto státu?“ naráží Subotičová na zprávu, že česká vláda je připravena uznat na rozdíl od Slovenska nezávislost Kosova.

„Češi, nedělejte to, nebylo by to od vás hezké. My bychom vám to také neudělali,“ prosil v neděli srbský ministr infrastruktury Velimir Ilić.

Kosovští Albánci se snaží dokázat, že mají právo na svůj stát. „Československo po 1. světové válce také mocnosti uznaly. Díky, že jste se přiklonili na naši stranu,“ dodává Albánec Kika.

Kosovaři už vyvěsili Čechům i poděkování na billbordech. V červeném srdci stojí v češtině napsaný nápis „Za Kosovo“.