Po druhé světové válce měli Američané znamenitý technologický náskok, zvlášť v raketovém a jaderném inženýrství. Vedle toho, že disponovali atomovou pumou, si z dobytého Německa odvezli špičkový tým inženýra Wernhera von Brauna, konstruktéra obávaných raket V2.

Oč větší byla pýcha USA, tím bolestněji je brzy překvapili Sověti. Ti měli již tři roky po válce v kapse jadernou bombu a navíc – v dokonalém utajení – pracovali na raketovém a vesmírném programu. Tým kolem geniálního technika Sergeje Koroljova byl netušeně úspěšný – v roce 1957 vypustil z kosmodromu Bajkonur družici Sputnik a 12. dubna 1961 Jurije Gagarina. Major Gagarin strávil v kosmu 108 minut a stal se celoplanetární hvězdou.

Prezident John Fitzgerald Kennedy nastoupil do úřadu pouhé tři měsíce před Gagarinovým sukcesem. Narozdíl od svého předchůdce, rozvážného šedesátníka Dwighta Eisenhowera, mu nescházel technooptimismus, důvěra v nové technologie a chuť riskovat. A tak jen pět týdnů po Gagarinovi a následném mimořádné schůzi vlády s kritikou amerického vesmírného programu, vystoupil k národu s projevem, který vešel do dějin.

„Věřím, že tento národ si může vytyčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi, a to do konce tohoto desetiletí," děl JFK. „Žádný jiný vesmírný projekt dneška nebude působivější pro lidstvo a důležitější pro dlouhodobý výzkum vesmíru. Uskutečnění žádného nebude tak obtížné a nákladné."

Hezká, vzletná slova. Ale, i podle řady zaměstnanců NASA, čirá utopie. Vždyť americký vesmírný program dokázal do té doby vyslat pouze jednoho astronauta, Alana Sheparda, jenž 23 dnů po Gagarinovi v modulu nedosáhl ani oběžné dráhy, byl „vystřelen" po balistické křivce; jeho suborbitální let vyvolal u pyšných sovětů spíše posměšky.

Jak ale víme z učebnic, nemožné se stalo skutkem. 20. července 1969 vkročil Neil Armstrong, vedoucí lunární mise Apollo 11, na povrch Měsíce.

Cena za majestátní triumf USA byla vpravdě majestátní. Na programu Apollo se podílelo 400 tisíc zaměstnanců ve 20 tisících podnicích a univerzitách. Po celých státech.

Sovětský Svaz, který paralelně vyvíjel lunární misi Sojuz, dokonale pohořel; i důsledkem úmrtí nenahraditelného Koroljova v lednu 1966.

Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl poté ve znamení sci fi vizí blízkého osídlení Měsíce a posléze i Marsu – podle střízlivých odhadů NASA k tomu mělo dojít do roku 2000.

Priority lidstva se však ubraly jiným směrem; poslední měsíční mise s lidskou posádkou proběhla v roce 1972. Nynější střízlivé odhady? Ty hovoří o přistání na Marsu do roku 2033, o kolonizaci Měsíce není řeč.

Cesta Apolla 11 na Měsíc inspirovala Davida Bowieho, jeho singl Space Odity byl načasován věru geniálně, na 11. července 1969.

Zdroj: Youtube